Petr Pavliňák: Vystavuji krajiny z osmi sbírek, jména sběratelů ale nemohu zveřejňovat
22.2.2018 00:00 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Rozhovor
Galerie Chagall je na mapě ostravských výtvarných institucí ojedinělým místem. Čas se v ní zastavil na sklonku normalizace, a to nikoli jen kvůli designu výstavní síně. Duch sedmdesátek a osmdesátek doprovází i řadu tamních výstav a také ta současná s názvem Česká krajina je podivuhodným leporelem, v němž návštěvník najde věru pestrou škálu tvůrců. V Chagallu třeba visí obraz Františka Jiroudka, kterého Gustáv Husák ocenil za výtvarné dílo Řádem Vítězného února i Řádem práce, ale i práce klasiků českého krajinářství, například Josefa Ullmanna nebo Jaroslava Panušky. Na původ aktuálně vystavených sbírek jsme se zeptali Petra Pavliňáka, majitele Galerie Chagall.
Majitel Výtvarné síně Chagall Petr Pavliňák.
Foto: Ivan Mottýl
Informační leták k aktuální expozici v Galerii Chagall uvádí, že prodejní výstava s názvem Česká krajina je sestavena ze sbírek hned několika sběratelů, jména však není možno zveřejnit. Proč ne, bojí se zlodějů?
Je to jako s houbami. Všechny houby jsou jedlé, některé ale jen jednou. Se sběrateli je to stejné. Jednou zveřejníte jejich jména a zcela určitě se najde někdo, kdo je vykrade.
Zajímavý přírodopisný příměr. Proti zveřejňování jmen je dnes většina českých sběratelů?
Ano. Jejich anonymitu dokonce přísně střeží i majitelé aukčních síní. Tam neexistuje, aby novináři fotili nebo natáčeli účastníky aukcí. Doba už je taková, takže i naše výstava zůstává ochuzena o tyto významné faktografické údaje, protože k dějinám umění vždy patřila i jména velkých sběratelů. K takovým patřil třeba Ambrois Vollard, Paul Durand-Ruel nebo Daniel-Henry Kahnweiler, z prostředí Ostravska si zaslouží pozornost František Jurečka nebo Oskar Federer.
Také znám několik ostravských sběratelů moderního umění, jedna sbírka budovaná od šedesátých let je obzvláště zajímavá, její majitel však má opravdu strach z vykradení. Je to hrozná škoda, že jména sběratelů je nutno tajit. Je tomu tak i v zahraničí?
Zdaleka to není jen české specifikum, všude ve světě mají sběratelé strach. Výjimkou jsou snad jen ti, kteří si vybudují vlastní galerii hlídanou nepřetržitě bezpečnostními službami. Nebo majitelé významných děl, kteří sbírky dlouhodobě zapůjčí předním galeriím. Například galerie Fundació Joan Miró v Barceloně vystavuje velké množství obrazů Joana Miróa ze soukromých sbírek, majitelé jsou v tomto případě jmenovitě uvedeni u jednotlivých děl.
Jedno jméno velkého sběratele současná Ostrava zná, sbírky Jana Světlíka jste vystavoval i u vás v Chagallu. A v současnosti Světlík zapůjčil Domu umění grafickou sbírku meziválečné avantgardy.
Významná díla své sbírky Jan Světlík bezpečně uložil na svůj dobře střežený zámek ve Vítkovicích, tam vykradení nehrozí. Kdo má obrazy v rodinném domě nebo dokonce jen v bytě, je na tom podstatně hůře.
Kolik sběratelů nyní vystavuje obrazy v Chagallu?
Osm, všichni jsou z regionu.
Proč se obrazů zbavují?
Pozor, není úplně jednoznačné, že se chtějí obrazů zbavit. My jsme soukromá galerie, která se se musí nějak uživit a v podstatě jsme závislí právě na zisku z prodeje uměleckých děl. Proto také někdy sběratele i přesvědčujeme, aby určitá díla nabídli k prodeji. Reagují třeba tak, že cenu díla hodně nadsadí, protože jsou přesvědčeni, že za tolik se to nikdy nemůže prodat. Občas se ale prodá i takové dílo.
A další důvody, proč je najednou v Ostravě k prodeji tolik domácí klasiky? Vidím tady třeba kamaráda Jaroslava Haška a klasika Vysočiny Jaroslava Panušku (Za vsí) za 120 tisíc korun nebo Schikanederova žáka Karla Nejedlého (Krajina se stromy a oblaky) za 155 tisíc korun.
Hodně sběratelů začíná realistickou malbou, sbírají třeba krajináře. Počáteční široký zájem ale postupně zužují na určité umělce, tématiku či okruhy. Sbírky zkvalitňují, profilují a dodávají jim osobitého ducha. A také se i stylově posunují. Od krajiny až třeba k abstraktnímu umění, proto se pak krajin začnou zbavovat.
Prodávají sběratelé také proto, že se dostanou do finanční tísně?
Samozřejmě, takový je život. Prodat několik obrazů, to je pak to nejmenší zlo, které může pomoci vyřešit finanční tíseň. Nemusíte hned prodávat byt nebo barák.
Do výtvarného umění lze dobře uložit peníze, pokud tedy nakupuje odborník. Vidím, že u některých vystavených děl jsou červené puntíky, jedni tedy prodávají, druzí už věří, že dobře investují. Kolik se zatím prodalo obrazů, visí jich tu desítky?
Výstava běží čtrnáct dnů, neprodal se ale zatím jediný obraz. Několik jich je zamluveno, to jsou ty s červenými puntíky. Kupec si to ovšem někdy rozmyslí, třeba nedostane k obchodu souhlas rodiny, červený puntík je pouhý příslib. Pokud nemám peníze v pokladně nebo na účtu, nemohu obraz považovat za prodaný.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.