Literární Ostrava? Kráska i zvíře v jednom. Od infernální příšery v očích cizinců k třpytivé poezii domácích

Básník Max Kurt Ostravu kolem roku 1908 například viděl takto:

„Má Ostravo,
hle jako Odysseus já jenom kouř
z tvých hledám komínů tam v obzoru
a tak tě duší celou objímám
a pocel žhavý posílám ti v dál…   […]“

Josef František Karas zase zachytil průmyslové Vítkovice v roce 1911 těmito verši:

Z černých mračen od Vítkovic
na celý kraj padá dusno.
Širé lány pohubeny,
steré stromy umrtveny.
Zeleň hledáš? Marně hledáš.
Těžké mračno visí nízko.
Zablýskne se? Zahřmí jednou?

Hrom-li třaskne do komínů
nad šachtami hlubokými,
do vysokých žhavých pecí?
Do těch pevných panských sídel,
co nás všecky zotročily?
Dusno u nás. Dusno… Dusno!

Vedle Kurta i Karase se ale ocitli i mnohem známější literáti jako nechvalně proslulý Sokol-Tůma, považovaný dnes za překonaného ve své antisemitsky interpretované románové tvorbě. Připomenut byl i Vilém Mrštík, kupodivu absentoval Petr Bezruč (záměrně, protože podle Tomáška je ke krajině málo adresný) a nebyla zastoupena ani v Michálkovicích zdomácnělá Anna Maria Tilschová. Namísto nich se v Tomáškově prezentaci prodrali jiní, třeba místní rodačka a dcera důlního inženýra Teréza Dubrovská, Ostravan Karel Handzel nebo již zmínění tišnovský rodák Josef František Karas a valašskomeziříčský Max Kurt.

Přednáška nesla název s typickým výjevem, který by se dal očekávat a působí už jako klišé: „…a čadí Přívoz, Ostrava i Hory.“ Martin Tomášek působí na katedře české literatury z Filozofické fakulty Ostravské univerzity. On sám se v ten večer ocitl tak trochu v roli novodobého Odyssea putujícího neznámou ostravskou krajinou.  Na úvod skromně poznamenal, že od něj nelze čekat zázraky: „Trochu se vyznám v těch literárních textech, ale nečekejte, že vás budu provázet po každém zákoutí, jaká kdysi Ostrava byla, jak se měnila a jak vypadá dnes.“

Krajina a prostředí, vzájemné srůstání, to vše si žádá detailní přístup a škoda, že nejsou k dispozici i další vizuální prostředky než jen pouhý přepis textu do Wordu. Tomášek se ve svém tématu vyzná, není to poprvé, co se jím zabývá. Již dříve se věnoval tématu prostoru v literatuře a ve výtvarném umění.  Společně s Janem Malurou iniciovali tzv. ostravská sympozia zkoumající literární prostor a jako výstupy z nich připravili monografie Město (2011), Krajina (2012) a Příroda vs. industriál (2016). V roce 2016 pak vyšla i obsáhlá monografie nazvaná Krajina tvořená slovy.

Literárnímu obrazu Ostravy se Tomášek věnuje už několik let. Například na stránkách bulletinu Krásná Ostrava. Od svého počátku v roce 2013, respektive 2016, se mu podařilo posunout se od nejstarších autorů věnujících se Ostravě až k mladší generaci. Od popisu krajiny cestujícího nadšence Františka Slámy a Ignáta Hořici z konce 19. století k poetické reflexi počátku 10. a 20. let století dvacátého. Přitom průmyslové infernálie dohledal až v textu z roku 1828, kterým je historická próza zasazená do počátku 15. století Točník od Václava Klimenta Klicpery. Už tady nachází své uhrančivé „požáry na obloze“, které mohou být „hrůzostrašně krásné“.

Tomáška nadchnul dokonce i onen dnes již zatracovaný Sokol-Tůma v svém románu Na kresách. Je třeba jej totiž vnímat dle dobového kontextu, ne až vytrženého z historických souvislostí očima dneška.  Z hlediska popularity tento dnes v podstatě pozapomenutý autor ve své době předčil co do čtivosti i Aloise Jiráska. Alespoň o tom svědčí množství zápůjček z veřejných knihoven z dobového výpisu.

Za pozoruhodný považuji Tomáškův postřeh, že se pozastavil nad zdánlivě protikladným spojením kategorie „krásna“ a „hrůzy“, plynoucím z dalších popisů ostravské krajiny. Jde o protiklad jen zdánlivý. A pro starší typ literatury příznačný, nejen z průmyslového prostředí.  Často vybízí k emoční vertikále, třeba od mrazení až k pekelnému ohni.

Typicky monstrózní zobrazení doutnající a hořící Ostravy coby infernální příšery z Boschových pláten ale našlo u Tomáška i svůj významný protiklad. Perspektiva optiky pohlížející na Ostravu se díky básním nebo prózám Karla Hanzela či veršům Terézy Dubrovské proměnila téměř v opěvování krásky. Umožnila vyniknout zeleni nad obligátní černí. Prostě našinec se nezapře a zelenou Ostravu rozhodně neviděli jen ve 21. století u příležitosti klání o nejzelenější město Evropy. „Zatemněná“ radostná optika sice nemusela uspokojit všechny čtenáře, nicméně mohla být odpovědí, jak vidět město očima rodáků v protikladu k příchozím odjinud. Opět v cenné, i když převrácené optice místních. Od bílých prstů komínů až po oranžový třpyt. Nějak podobně zachytila kolonii Jaklovec právě slezská rodačka Teréza Dubrovská v básni Když slunce zapadlo z roku 1918.

Teréza Dubrovská – Když slunce zapadlo

JAKLOVEC
Jako jesle víska leží,
několik jen bílých domů…
mezi nimi cesta běží,
řadou topolových stromů.

Štíhlé stromy snivě šumí,
dýmu táhnou šedé plachty,
temné lesy teskně tlumí
signály a hukot šachty.

Velký rybník, četné lísky,
u cesty se růže vinou,
potok zurčí prostřed vísky,
kostel dumá nad krajinou.

Rodný dům a bílý nízký –
kolem keře magnolií,
večer jest už vlahý, blízký,
do květů se perly lijí.

Slunce klesá do údolí,
ticho kolem – signál zvučí…
zlatě svítí lány polí,
a jen šachta ještě hučí.

Horníci jdou v řadách spolu,
svítilna se chvěje v dlani,
uhelný prach z temných dolů
na zavlhlé bledé skráni…

Ztichl signál – ticho kolem…
jako jesle víska leží…
měsíc stojí nad topolem,
zvonů „Ave“ zvučí s věží…

Téměř hodinu a půl trvající výklad s důkladným čtením textů se v podání Martina Tomáška neobešel ani bez upozornění na metaforické zvláštnosti. Typické je přirovnání Ostravy k dravé šelmě, ptáku Nohu a jiným nebezpečným tvorům, tak jak už to ostatně dříve naznačil Radovan Lipus. Právě k němu se Martin Tomášek hlásí.

Přednáška pojatá jako cesta časem a literární procházka ostravskou literární krajinou přispěla k uchopení vícevrstevného obrazu Ostravy, bez ohledu na to, že značně košaté ostravské literární podhoubí umožňuje daleko více. Základy ovšem byly položeny:  Ostrava, to je prostě dvojsečná entita. Od infernální příšery v očích cizinců k třpytivé poezii dle nálady domácích, zkrátka kráska i zvíře v jednom.