Maryša je klasika, nedá se nic dělat, ta se bude hrát vždycky, říká představitelka babičky Marie Viková

Paní Marie, loni jste natočila středometrážní snímek Babi, což byl sice studentský film, ale s výrazným ohlasem, vysílala jej mimo jiné TV Noe a navíc se celý natáčel v Ostravě, kde se odehrává…

Ano, ten film má čtyřicet minut a já takřka nesejdu z obrazu. Celý příběh se odehrává v bytě a hlavní postavy tvoří osmdesátiletá babička a její devatenáctiletý vnuk, který přišel o oba rodiče. Hraje jej Marian Mazur z Těšínského divadla a musím říct, že bezvadně. S režisérem Markem Davidem se pracovalo výborně, bylo to absolutně skvělé natáčení, žádný problém. Nemusel nic vysvětlovat, jenom vždy říkal: Tak pojďme.

Tak pojďme, o čem tento snímek podle vás je?

Je o pěkném vztahu prarodičů a vnoučat k prarodičům. Ti, co snímek viděli, byli toho názoru, že by se měl promítat ve školách, právě pro zachycení pěkného vztahu. Příběh končí tím, že umřu. Vnuk za mnou do poslední chvíle chodí do nemocnice. Natáčelo se v jednom bytě na Bankovní ulici v Ostravě a pak v nemocnici v Karviné, kde byl k dispozici lůžkový pokoj s přístroji.

Jak jste se stavěla k roli babičky?

Babičkou už jsem dlouho, přes třicet let. Vnoučata mohu jenom chválit.

Jako byste tedy hrála samu sebe?

Ne doslova, ale v celku podobně.

Babičky mají v naší kultuře velkou tradici…

Já je hraji od školních let. Během studií jsme hráli v Disku Ondřeje a draka, také tam jsem dostala roli babičky. Babičku jsem naposledy hrála i při hostování v Těšínském divadle v inscenaci Dům doni Bernardy. Naopak naivky se mi vždy vyhýbaly. Julii mě nedali, ani Mahulenu… (úsměv). A dnes už jsou tu jen babičky, a děkuji za ně.

To záleží přece na režisérovi… na jeho koncepci, odvaze…

Co byste tak osmdesátileté paní dal? Ale je pravda, že babičky dokážou být také pěkné mrchy, když se začnou míchat, do čeho nemají. Aspoň, co slyším ze života (smích)…

Jednu z babiček vám svěřili také v nejnovější verzi Maryši u Bezručů, tedy na vaší dřívější domovské scéně, kde jste v roce 1959 v Ostravě začínala.

Ano, Bertík (Norbert Lichý) je můj syn. To je naše interpretace, protože Maryša je moje vnučka. V první polovině inscenace jsem celou dobu na scéně, sedím a sleduji děj. Není to jednoduché. Faktem je, že inscenaci jsem bedlivě sledovala během zkoušek, protože mi to nedá. Nevím samozřejmě, jaký je výsledek, ale „reaguju“. Řekla bych, že jsem chápající babička. Ne všechno je v životě snadné.

Vaše postava babičky je sice na slovo skoupá, přesto velice výrazná.

Děkuji.

Zejména věrně vyznívá váš vzájemný vztah s vnučkou.

Dala jsem si záležet i na poslední větě. „Děvčico nešťastná, tys jé otrávila.“ Dlouho jsem o ní přemýšlela. Nemohu ji říci jen jako holou skutečnost, ale tak, že je v ní obsažena i obava. Aby to šlo pochopit, tu hrůzu. Víš, co tě čeká?

V dnešní době by se to ale řešilo jinak než vraždou, nemyslíte?

Dnes by děti spíše neposlechly své rodiče. Šly by si svojí cestou. Na vesnici zřejmě přetrvává tradice, ohleduplnost a úcta, tak jak to Mrštíci napsali, zdůraznili poslušnost dětí k rodičům a k božímu přikázání. I za cenu, že vztah nebude zrovna ideální. Rodiče znají a vědí, a platí to individuálně případ od případu.

Musela Maryša Vávru otrávit?

Je třeba se zeptat Maryši… (úsměv), dnes by se sebrala a šla pryč, dříve to bylo těžší.  Já už to nepamatuju. Když byla někde rozvedená, tak si na ni všichni ukazovali prstem. Byla někým méněcenným, bez ohledu na to, že ji třeba bývalý bil nebo byl lump. Už svobodná matka zavdávala k pomluvám. Dnes je naprosto vše jiné.

Proč se tedy Maryša stále hraje?

Protože je o velké lásce. O velké odpovědnosti. Přitom je tady zobrazena povinnost křesťanství v tom, že já su vdaná, tak nepadá v úvahu, abychom spolu „laškovali“. Je tam o tom krásná scéna, a myslím, že i výborně zahraná.

Kolikátá je to tedy vaše Maryša?

Maryšu jsme v úryvcích zkoušeli už ve škole, na DAMU. Já hrála Maryšu. Potom u Bezručů inscenoval Maryšu František Čech, tam já hrála Strouhalku, Slávka Špánková Maryšu a Francka hrál Láďa Mrkvička. A teď potřetí. Mimo jiné dělal u Bezručů Maryšu Josef Janík, ale ta mě minula.

Jak se díváte na atypickou scénu Maryši v režii Janky Ryšánek?

Myslím si, že je úžasně vymyšlená, bez velkých změn obsáhne všechno. Obecně je to podle mě velmi zdařilé představení. Zdá se mně, že všichni jsou výborní. Včetně menších rolí, každý je v té krásné přesné mozaice kamínek na správném místě a dohromady tvoří celek. Pravdivé, přítomné a tvrdé. Má co říct. Ani Vávra není hned ten, kterého by člověk odsoudil.

Řada momentů je nepochybně strhujících…

Třeba jak Maryša pochovává Vávru, jak je to vymyšlené. Normálně se vypije kafe, bum a je po něm. Tady ne. Vše má svůj prostor a procítění.

Z podobného soudku jako Petrolejové lampy, „hrách i fazole“ to jsou znaky vzájemného propojení obou světu z venkova…

Nešťastné soužití…, dnes se tím nikdo příliš nezabývá, když se mi něco nelíbí, tak jdu pryč.

Proč tedy takové příběhy hrát?

Protože mají obrovskou sílu. Příběhy vyprávějící o jisté odpovědnosti, o době, která dejme tomu byla těžká. Je to stejné jako s příběhy z války, proč je ještě dnes hrát? Ne vždy byly a jsou vztahy ideální, ale co je dnes ideální? Jinak mysleli naši rodiče, vaši už také jinak, a jinak my a moje děti také uvažují jinak. Maryša je navíc klasika, to se nedá nic dělat, ta se bude hrát vždycky A vždycky to má sílu, té lásky, odpovědnosti, omylu. Strouhalka, její přesvědčování: „Má mlén…“. Vše je pořád absolutně živé. Maryša má hlubokou vnitřní etiku, byť třeba někdo s tím dnes problém nemá.

Takoví ti „neomylní“?

Ti, co jsou přesvědčení o tom, že jedině oni říkají pravdu, tak ti jsou nebezpeční, protože to tak není. Život není přímočarý a láska je náročná.

Jak jste přivítala své obsazení, po tolika letech?

Jsem ráda, pochopitelně. Že mám strach a trému, to je také pravda. Když jsem se to dozvěděla, tak v prvním okamžiku přišla obrovská radost, pak dopadla kláda odpovědnosti, jestli to zvládnu. Na scéně jsem „imrvére“, ještě že sedím, jinak by to bylo horší. Člověk si vše musí dát do souvislostí, aby to nebylo jen o tom, „že tam sedí“. Aspoň si to myslím, jsou věci, které nedokážu posoudit.