Útěkem se Statické divadlo snaží rozhýbat stojaté, kalné a smrduté vody

Statické divadlo se může pochlubit oceněním za nejlepší autorský text a nejlepší jevištní tvar na krajské přehlídce studentského a experimentálního divadla v Ostravě v roce 2016. Charakter studentského a experimentálního divadla má i inscenace Útěk. Tématem je atmosféra současné společnosti, není řečeno, zda v České republice, nebo někde jinde, kde panují podobné poměry. Aktéři se ale soustřeďují na existenciální rovinu života lidského jedince, a tím je tato inscenace internacionální.

Z inscenace Útěk. (Foto: Jana Lörinczová)

Představení hry Útěk se skládá ze tří na sebe navazujících obrazů, provázaných převážně stejnými aktéry ve stejných rolích. V prvním obraze jsou na scéně tři vězni vykonávající úmornou práci (lakování dřevěných desek bezbarvým lakem), ve druhém obraze se trojice vydává na útěk z vězení a ve třetím obraze se uprchlíci dostávají do hospody, provozované bachařem z prvního obrazu a vybavené deskami, které byly natírány.

Podstatné je, že společnost, kterou si Statické divadlo bere na paškál, je charakterizována zbytečnou, monotónní a obecně neprospěšnou prací, pocitem potřeby utéci z prostředí, které nenabízí možnost smysluplného života. Nicméně poukázání na to, že utíkat a nevědět kam, pouze věřit, že samotný útěk je řešením, žádným řešením není, to je také součástí názoru inscenace. Nechybí ani zmínka o intelektuálech ve společnosti, kterým nikdo nerozumí.

Text je plný méně i více vtipných slovních hříček, jsou v něm opakované banality, mediální floskule, fráze. Text jako takový je zde základem celé produkce. Přesto nelze říci, že by představení bylo upovídané. A rozhodně mu nelze upřít srozumitelnost co se projeveného názoru týká.

Z inscenace Útěk. (Foto: Jana Lörinczová)

Pokud bychom měli měřit kvalitu jednotlivých inscenačních složek, měřili bychom něco, o co Statické divadlo neusiluje. Není zde herectví opírající se o schopnost vytvoření postavy, není zde promyšlená práce s mimikou, pohybem a gestem. Není zde ani výrazná výtvarná složka. Celek působí velmi minimalisticky. I charakter živé hudby v podání harmonikáře Jana Lörincze odpovídá tématu – hudba je záměrně primitivní a monotónní.

I když se skupinka herců (Radoslav Piekelnicki v rolích bachaře a hospodského a Jakub Tichý, Ondřej Turoň a Josef Jusku v rolích tří vězňů na útěku) snaží své postavy od sebe poněkud odlišit a vybavit osobitým charakterem, tato snaha je úspěšná pouze v případě Radoslava Piekelnického.

Inscenace je, jak již bylo řečeno, srozumitelná v odsudku dnešní atmosféry ve společnosti a lidí, kteří jsou schopni jen nadávat, aniž by našli způsob a osobní odvahu něco s touto atmosférou udělat. Jednoznačně se trefuje do prázdného klábosení u piva, které nikam nevede. Dále cílí na všechny, kteří nejsou schopni formulovat myšlenku, která by se mohla stát základem procesu nápravy, případně najít způsob realizace něčeho smysluplného. Nechybí ani zmínka o rodičovské výchově, která ale nevybaví děti schopností žít vlastní úspěšný a veřejně prospěšný život.

Publiku, které navštěvuje Starou arénu, se Útěk může líbit. A svým způsobem může tato inscenace i dávat návod k jednání v situaci, kdy nestačí jen říkat „stojí to všechno za h…o“!