Však někdo už psal o špinavé prdeli, veršuje básník Ondřej Hložek o rodné Opavě

Hassliebe čili nenávistná láska, to je pro literáty z regionu často jediné řešení, jak neuhnout ze své cesty. Tedy pokud neutečou do Prahy nebo ještě dále. Hassliebe, to je recept, jak může poeta zůstat svůj a nepoddat se lákavé touze psát o rodném městě a kraji líbivé příležitostné básně. A přece rodný kraj dále milovat a zaprděnost malých slezských a moravských měst (včetně Ostravy) přetavovat v lásku zvláštního druhu. V Hassliebe.

„Mam w dupie małe miasteczka,“ napsal kdysi slavný polský básník Andrzej Bursa ve své básni Sobota. A právě takovou lásku pěstuje k rodnému městu i básník Ondřej Hložek. Víkendové večery strávíme s poetou v ulicích a krčmách. Ve výčepu U Mnicha či U Bílého koníčka, možná i v nádražní knajpě. V prázdném nočním trolejbuse, zkrátka v Opavě.

*

OPAVA

Však někdo už psal
o špinavé prdeli
s krásným okolím;
po plotech tu skáčou čokli
s nataženou strunou,
třískají jak cimbál.
Srabi a zoufalci
lákají pocestné;
až hospoda všechno
porovná.

A bez začátku hrnou se z ní
bílé síně nekonečného,
rozlomené duby v práchnivění,
bratři rozhádaní kobylou,
skřípot trolejí a třesk
Božích přikázání. 

Ta špinavá prdel v sobě zůstává,
se všemi žaludečními šťávami.
Pro dnes, pro zítra.

*

Blíží se Velikonoce. Opava je plná kostelů, pokud se ale zrovna neslouží mše svatá, zastaví poutníka ve vchodech do chrámů mříž nebo rovnou zamčené dveře. Opava možná bývala duchovním centrem českého Slezska a nyní má dokonce Slezskou univerzitu, ale v sobotních ulicích to není moc patrné. Duch schází. A básník Ondřej Hložek reaguje jediným možným slovem: „Jebat!“

*

VELIKÉ NOCE

V kostele ticho Bílé soboty
– ale chvat a břink.
S křikem letí sově ulicí
– „Nechcu tady být kurva!!!“
„Jebu! Umřu!“ 

Peří se rozstříklo
v úderu skoku.
„Matko!“ 

Křísnutí; čelem něha.
Tu ztratíš navždy. 

Z hliněných hrud
svítá do polí.

*

Pak přijde neděle. V něčem jde o nejhorší den v týdnu. Den volna, který už páchne pondělními úkoly. Možná čas na nervózní výlet na břidlicové haldy, ulice Opavy jsou ale pořád stejně pusté. Následující báseň pochází z cyklu Pěší město a je uvedena touto dedikací: „S úctou I. Blatnému a V. Kučerovi.“

*

Míjí neděle. Den volna.
Otřískaným dvorkem se šine
babka a lije z plechového kbelíku
břečku z vytírání.
Po schodech padá vůně kyselé ryby,
praská to jarem v truhlících,
s vytrhanými vlasy a muškáty.
Bjӧrnsonův sad zaklíná v příšeří chodce,
v kapsách jim čvachtá rozpuštěná čokoláda,
na lavičkách se válí potrhané sešity,
chuchvalce not šero utírá
do zástěry a odhání krysy od potravy
Míjí neděle. Den volna.
Zdivo se sype jako nadrcená káva
do kroku pozdním.
Rozpálené břidličné pole ukrývá párek holubů
a z vysátých kaluží šustí flétna chladu.
Puštíci se klaní tanci,
zatržené nehty slunce loupou se z prstů.
Kliku podá si tma,
ulicí peláší stín,
v pravé ruce hýčká si bimbáska,
zítřek se z něj snaží vyždímat.
A dál už nic. 

*

A je po víkendu, kalná Moravice ohlašuje pondělí. Ulice Opavy se zaplní studenty, úředníky, zametači i řemeslníky. Je třeba vydýchat předchozí tři večery. A napsat báseň, přičemž Ondřej Hložek stvořil jednu z nezajímavějších pondělních básní, na jakou jsem kdy narazil. Tady je.

*

PONDĚLÍ

Třaskavost ohluchlých dní.
Hustá tma, co nese
po neděli zase pondělí.
Spolknuta žlutá Moravice,
u břehu volavky seděly. 

Třas a chór
nedospané noci,
kys vzduchu hnusného,
ten pocit, že prozvracíš se
až na lebné ošví.
Oči vytřeštěny do přízraku
poluce.
Dravec tmy s malou smrtí
drží se tu za ruce.