Brežněv na peroně aneb Co jste nevěděli o vítkovickém nádraží, najdete v knize Martina Strakoše

Kniha jako kniha. V prestižní soutěži Magnesia Litera je prostor i pro naučnou literaturu. V Ostravě dokonce populárně vědecká knižní produkce svým významem možná převyšuje regionální beletristické práce. Publikace Nádraží Ostrava-Vítkovice vydaná těsně před koncem roku 2017 Národním památkovým ústavem v Ostravě (křest se odehraje tamtéž 15. února v 17 hodin) je přitom nejen zasvěcenou studií, ale díky uměleckým snímkům Romana Poláška i originální fotografickou monografií o jedné z nejzajímavějších poválečných staveb v ocelovém srdci republiky.

K položení základního kamene vítkovického nádraží došlo v říjnu 1964 a ke slavnostnímu otevření stanice v květnu 1967. A byla to skutečná aorta ocelového srdce, protože vyrostla v blízkosti tehdejších Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, takže její projektanti spočítali, že stanicí ve špičkách projdou tisíce ocelářů. Nové nádraží na takzvané Polanecké spojce bylo navíc i srdeční tepnou pro kunčickou Novou huť Klementa Gottwalda „Jezdili jsme přes třetí kolej do Nové hutě, celkem osm vlaků za 24 hodin, přepravilo se jimi celkem 2000 pracovníků NHKG denně do práce a z práce. To byly první vlaky, které zde projížděly,“ vypráví v knize první přednosta vítkovického nádraží Vladimír Kutý. V jedinečném rozhovoru, který s ajznboňákem udělal Petr Přendík. Kutý vzpomíná i na krátkou přítomnost sovětského vůdce Brežněva na vítkovickém II. nástupišti, ale o tom až později.

Ač kunsthistorici považují budovu vítkovického nádraží architekta Josefa Dandy za „nejvýraznější příklad bruselského stylu v celostátním měřítku“ a vůbec na tuhle stavbu pozdní moderny pějí ovace, pořád není rozhodnuto, zda stanice přežije. Unáhlené asanaci se podařilo zabránit, nicméně ministerstvo kultury už od roku 2008 odolává snaze památkářů, aby se z nádražní haly stala kulturní památka. „O bourání vítkovického nádraží se už sice v tuto chvíli nehovoří, ministerstvo kultury jej vede jako potenciální památku, ale krok potřebný k jejímu uznání se nedaří finalizovat. Už třikrát byl ze strany ministerstva zrušen s argumentem, že je třeba ochranu lépe projednat,“ říká Strakoš.

Nádraží ve Vítkovicích. (Foto: Archiv)

Právě výpravná publikace sepsaná autorským kolektivem pod taktovkou Martina Strakoše však nyní dokládá, a to nejen ministerstvu kultury, že vítkovické nádraží patří k vrcholným dopravním stavbám šedesátých let v celém domácím kontextu. A dokonce snese srovnání i s nejlepšími výkony tehdejší dopravní architektury ve středoevropském prostoru. Interesantní železobetonová konstrukce s ocelovou konstrukcí haly v bruselském stylu je dnes neodmyslitelnou součástí Ostravy, takže snad kniha opravdu pomůže k tomu, že nádraží bude ve Vítkovicích stát nejméně další století.

Hned při prvním letmém prolistování více než dvěstěpadesátistránkové monografie čtenáře zaujmou již zmiňované aktuální snímky nádraží, které vytvořil fotograf a zároveň kurátor Fotografické galerie Fiducia Roman Polášek. Citlivé záběry podávají upřímnou zprávu o slavných časech stanice v kontrastu s neutěšenou aktuální realitou stále více chátrající haly. Z každého snímku sice dýchne éra Bruselu vzor 1958, bohužel však i zmar umírající budovy vzor 2017.

Dnešní stav nádraží je žalostný.

Kniha pojímá vítkovické nádraží v širších souvislostech, což je patrné již z prvních kapitol s názvy Železnice a architektura nádraží po roce 1945 a Železniční stavby v kontextu tvorby architekta Josefa Dandy. V těch se čtenář blíže seznámí například s monumentální stavbou pardubického nádraží z let 1946 až 1959, pod níž je Danda také podepsán. Architekt vítkovického nádraží byl činný dokonce již před válkou a mimo jiné je autorem pozdně funkcionalistické stanice v lázních Teplice nad Bečvou. Po válce postavil i nádraží v západočeských Klatovech z konce padesátých let, které dostalo vnitřní výzdobu ve stylu socialistického realismu, včetně sgrafit s pohraničníky. Dnes je to ale jedinečný příklad sorely.

Jistěže, architekt Josef Danda šel s dobou a režimu se nijak nevzpíral. Na samém konci padesátých let ale v souvislosti s bruselskou světovou výstavou nasál nový vítr, jenž o několik let později vyfoukl právě v Ostravě. Uměleckým hodnotám interiéru se věnuje především kapitola Nádraží Ostrava-Vítkovice: umělecká výzdoba výpravní budovy a srovnatelné příklady. Po jejím nastudování lze do nádražní budovy vstoupit i jako do jedinečné galerie. Mimořádné jsou třeba abstraktní reliéfy vypalované do drátoskla na parapetu ochozu odbavovací haly (Benjamin Hejlek a František Burant) a do šedesátých let vtáhne diváky i výjimečný „stroj času“, respektive skleněná věž s hodinami (Vladimír Kopecký).

Abstraktní reliéfy vypalované do drátoskla.

Monografie je i „muzeem“ četných dobových dokumentů, například slavnostních jízdenek a historických fotografií či dobové malby. Až hrabalovskou perličkou na dně je pak už zmiňovaný rozhovor s Vladimírem Kutým, první přednostou stanice Ostrava-Vítkovice, který na ještě rozestavěném nádraží pracoval od roku 1966. „Při vlastním zahájení provozu nádraží v roce 1967 byla nádražní hala plna hostů, provoz zahajoval náčelník dráhy Bártl z Olomouce. Bylo zde deset pokladen a při slavnostním otevření haly jsem je nechal všechny obsadit zaměstnankyněmi. Když se slavnostně ohlásilo, že je hala otevřená, tak se v jednu chvíli rozhrnuly závěsy všech pokladen,“ popisuje Kutý efektní představení, které zrežíroval se zaměstnanci.

I Kutý byl ale dobře fungujícím kolečkem socialistického režimu a podnes nemá potřebu onu dobu výrazněji kritizovat, díky čemuž má interview i mrazivě vtipnou patinu kouzla nechtěného. Třeba, když přednosta připomíná, jak 22. února 1973 vystoupil na vítkovickém nádraží ze svého salónního vozu vůdce sovětských komunistů Leonid Iljič Brežněv. Na pár minut, na druhém peronu. „K vlaku se nahrnula masa lidí,“ líčí Kutý nadšené Ostraváky, kteří vítali muže, jenž v srpnu 1968 poslal do Československa sovětské tanky. Přednosta ovšem o okupaci taktně pomlčí.

Kniha o vítkovickém nádraží.

Kniha Nádraží Ostrava-Vítkovice vydaná Národním památkovým ústavem v Ostravě není jedinou publikací na poli naučné literatury, za kterou by si autoři zasloužili ocenění v literární kategorii Ceny Jantar. Uvidíme, jak se rozhodne porota, statut moravskoslezské Ceny Jantar však říká: „Ceny Jantar jsou udělovány za mimořádné umělecké výkony v oblastech divadla, hudby, výtvarného umění a literatury v rámci příslušného kalendářního roku.“ A populárně naučné práce jsou nedílnou součástí literatury.

*

Martin Strakoš a kolektiv: Nádraží Ostrava-Vítkovice (historie / architektura / památkový potenciál). Národní památkový ústav v Ostravě, 2017.