Berle padají do ticha asfaltu, básní David Bátor ve Chvilce poezie

David Bátor je v básnickém světě trochu neřízenou střelou. Desítkám českých, moravských a slezských poetů totiž neustále přicházejí informace o jeho literárních úspěších. Letošní rok třeba básník začal tímto hromadným e-mailem: „Dobrá zpráva. Nový rok začíná opravdu dobře. Pan Miroslav Klepáček, majitel nakladatelství Sursum, dnes projevil zájem o knižní vydání Darkovských básní v tomto roce. Děkuji především Jirkovi Nohelovi za kontakt na majitele nakladatelství Sursum. Editorem a korektorem sbírky bude Jakub Chrobák. Přeji vám všem v novém roce jen to nejlepší. S pozdravem David Bátor.“

David je přetlak, ovšem v dobrém slova smyslu. Plynojem naplněný po okraj, který neustále hrozí explozí. A to nejen v podobě e-mailových dopisů, do schránek básníků i čtenářů jeho poezie především přicházejí stále nové Bátorovy verše. Hned na počátku roku samozřejmě nesmělo scházet přání. Bolestné a zároveň i nadějné, jiné se ani od básníků neočekává.

*

PF 2018
(ODPOVĚĎ) 

I odpověď má ještě škrábance
z předchozích úniků do smrti. 

Vrátila se a dává znamení zdi,
která se hrbí v zoufalství samot. 

Bolí to, ale jakoby jinak
v každém dalším životě. 

Jediná odpověď je láska,
ta je odpovědí na všechno

*

Už někdy před Vánocemi zaslal David Bátor kulturnímu deníku Ostravan.cz zásilku svých podzimních veršů. Skvělých, ovšem i nedotažených, tak jak to bývá, když autor necítí potřebu nějak bránit té básnické explozi v duši. Silný je třeba text vracející se k výbuchu Černobylské elektrárny. Mimochodem, ve stejném dešti jsem tehdy také promokl, coby gymnazista v parku U letadla nedaleko ostravské Nové radnice.

*

DÉŠŤ

Probudil mě déšť. Za okny hořel vítr.
Šedivý plápol mraků mezi stromy.
Pršelo jemně a lehce. Takové doteky.
Doteky ženy před milováním.
Nevím proč, ale vzpomněl jsem si
na docela jinou podobu deště.
Podivná voda padala z výkalu nebe.
Promokl jsem tenkrát na kost.
Bylo to v roce 1986. Na Ukrajině
vybuchl Černobyl. Podivná voda.
Svět se tehdy vyvrátil z kořenů naděje.
To co následuje, je jen němým vzlykotem
v touze pro nějakou lepší budoucnost.
Déšť je však stejně němý jako předtím.
Jen cosi šeptá u střech. Asi se modlí za nás.
Anebo jen průzračně dýchá do oken.

*

Další báseň věnoval Bátor ostravskému bardovi Jiříkovi Neduhovi. Oba vlastně spojuje podobné autorské nutkání, Neduha má v šuplících několik románů a kvanta povídek, krátce před Vánocemi pak knižně vydal jeden z asi svých nejlepších rukopisů Portrét Rudy Talbota.

*

HULVÁKY
(J.  Neduhovi) 

Hulváky. Pivo a půl.
Berle padají do ticha asfaltu.
Koleje naleštěné jak cín.
Za zády nechal jsem básně a blues.
Z hospody hluk rozlévá se
do ticha ulice. Tečou útržky rozhovorů
a cinkající sklenice do tratoliště asfaltu
a právě rozřezaných tepen tramvaje.
Ta krvácí světlo dovnitř a ven.

*

Tři poslední básně ve Chvilce poezie pochází z již zmiňované a k vydání připravované sbírky Darkovské básně. Do Darkova jezdí Bátor pravidelně, aby ulevil svým vážným zdravotném problémům, kvůli nimž musí chodit o berlích. Výsledkem pobytů je ale pokaždé i „nálož poezie“. Na připravovaném výboru mi však trochu vadí, že více než polovina básní je někomu věnována: Martince Kucharczykové, pokojské Libuši, Radimu Šinárkovi a desítkám dalších osob. Nemám takovou poezii příliš rád, protože proč bych měl část něco, co není pro čtenáře jako takového, nýbrž je to určeno konkrétnímu člověku. (Pravdou ovšem je, že takto si lze zajistit několik jistých kupců sbírky). Z Darkovských básní jsem proto vybral tři kousky, které nejsou nikomu dedikovány. Jen ostravsko-karvinskému revíru a bezejmenné a jistě krásné těšínské milence.

*

KARVINSKÉ MOŘE

Voda tmavá jako obličej havíře
a v nebi balvany podivně nasvícené,
na břehu rybář táhne z vody smrt,
svítí siluety labutích milenců.
Karvinské moře je teskné, zachmuřené,
střeží své tajemno a nenapoví,
belhám se řečí větru do vln dole,
belhám se potichu uhelnou krví

*

ZVUK

Hrklo uhlí
v hlubině noci.
Kdo se to probudil
ztuhlý hrůzou?
Měl sen o své
vlastní tragédii?
Úplněk si tyká
s temnotou.
A ten zvuk je jak
příběh o bestiích.
Bodnutí nožem
mezi duší a hmotou.

*

POLSKÝ TĚŠÍN

Dlažba ochozená
drtí mi chodidla,
ze starého okna vane
vůně kůže a mýdla
a také plíseň starých zdí.
Tady se tak milovat!