Hru o nebezpečí podrývání základů demokratického státu uvedl klub Les pod názvem Nezavřené dveře

Za pracovním stolem, na kterém se válejí nejrůznější papíry a spisy, sedí žalobce (Přemysl Bureš) a vyřizuje agendu. Sem tam bouchne razítkem, odloží lejstro a vezme další. Kromě žalobce je v místnosti pouze moucha (Lukáš z Bulharska). Moucha hlasitě bzučí, bije hlavou o sklo a snaží se dostat se ven.

Někdo zaklepe na dveře a do místnosti vchází občan (Jakub Chrobák). Přichází se přiznat, ale neví k čemu. Je jen přesvědčen, že určitě spáchal nějaký trestný čin. Žalobce se občana snaží vyhodit, ale ve chvíli, kdy občan odchází s pohrůžkou, že odpovědnost za osud země padne na žalobcovu hlavu, je samotným žalobcem horlivě zván dovnitř a usazen na židli. Ve chvíli, kdy občan řekne: „V této zemi se v jednom kuse zadržuje, obviňuje a zatýká. Přišel jsem tedy sám od sebe dobrovolně k výslechu, abyste mě mohl zadržet a zjistit, jestli jsem se dopustil nějakého zločinu proti svým spoluobčanům a vlasti,“ si žalobce chce odskočit, ale Občan úpěnlivě prosí: „Chci výslech! Chci, abyste ze mě dostal všechno, co vím! Dokažte, že jsem nebezpečím pro společnost, že kuju pikle proti vlasti, že jsem spáchal vážný zločin proti vlastnímu lidu! Žádám, abyste mě vyslýchal tím nejkrutějším způsobem! Vyslýchejte mě, dokud nezačnu krvácet, jak se to dělalo dřív, dokud mi nepukne srdce! Nešetřete mě! Nelitujte mě!“ Jakub Chrobák je neherec. Jeho projev je autentický, civilní a dostatečně přesvědčivý.

František Večeřa si zahrál soudce. (Foto: M. Horsáková)

V okamžiku vrcholící občanovy prosby o zatčení a vyslýchání zaklepe někdo na dveře, a vchází soudce (František Večeřa). Následující dialog dává divákům nahlédnout hlouběji do tématu hry:

„ŽALOBCE: Jak sám dobře víte, v zemi, kde vládne diktatura, spoléhají autority zejména na donucovací orgány – policii a prokuraturu. Ty jsou také jedinými vládními složkami, kterým věří.“ SOUDCE: „Soudy jsou bohužel stejně nadbytečné jako tento občan.“

František Večeřa hraje postavu soudce jako klidného intelektuála, který se žalobci svěří, že si není jist kvalitou svého posuzování trestných činů, a proto přichází s prosbou, aby byl zadržen a zavřen do nějaké cely, než spáchá něco, za co by mohl dostat doživotí.

Moucha ve hře Nezavřené dveře. (Foto: M. Horsáková)

Dialog mezi žalobcem a soudcem přeruší moucha dlouhým monologem, v němž zazní následující slova: „Otevřte to okno! Musím pryč, musím někam hodně daleko. Ale kam? Do které země? Co bych tam dělala?“ A představitel mouchy, tedy Lukáš z Bulharska, zoufale buší do igelitové plachty symbolizující okenní tabuli. V dalším vstupu mouchy však atmosféra zhoustne: „Chcete vědět, jaký je rozdíl mezi vámi a zdánlivě čestným soudcem v této zaplivané cimře? V soudní síni si veřejnost žádá spravedlnost. Slyšíte o tom odevšad, z televize, od lidí, kamkoli si zaletíte. Já si ale myslím, že ve skutečnosti je to o něčem trochu jiném. Není tomu koneckonců tak dávno, co se dal uplatit každý soudce. A podmáznout ho mohl kdokoli, kterýkoli zločinec, klidně třeba i vrah. Dnes ale soudci uplácet nejdou, tahle možnost je pryč. A proto jsou lidé tak naštvaní.“

Do vypjaté atmosféry vstoupí uklízečka Lamara (Monika Horsáková), aby přítomné vyzvala k odchodu, protože potřebuje uklízet. Do sporu mezi ní a žalobcem o tom, kdy by vlastně uklízet mohla, zazní další zaklepání na dveře, a vchází novinář (Ivan Motýl): „Jsem plakát! Jsem výkladní skříní vlády! Věříte mi, protože má slova ospravedlňují vaše násilí, protože to, co hlásám, vás opravňuje ke zlým činům. Na to, jestli mi ještě zbývá nějaká sebeúcta, se mě ale nikdo nezeptá. Nikdo proti mně nevystoupí, protože jsem plakát, hlásná trouba, chodící propaganda!“ Také on pak prosí, aby byl zavřen spolu s ostatními přítomnými. Protože jedině ve vězení se budou všichni cítit svobodní.

Zleva Ivan Motýl a Přemysl Bureš. (Foto: M. Horsáková)

V závěru ve strachu před vnější „svobodou“ se všichni zabarikádují i spolu s diváky v suterénní místnosti klubu Les připomínající svým vzhledem podzemní kobku. Hra o světě převrácených hodnot končí. Byť je o velmi vážném tématu, text samotný i jeho provedení obsahuje mnoho hořce humorných míst, která se daří protagonistům patřičně „prodat“ pro nemalé pobavení publika.

Basa Džanikašvili možná reaguje na aktuální situace v jiné zemi než v České republice. Ale i u nás v poslední době zažíváme útoky na nezávislost justice a s tím spojené podrývání samotných základů demokracie. A právě z tohoto důvodu je inscenace hry Nezavřené dveře nesmírně aktuální.