Popový balast, který ničím neohromí. Debutové album kapely Potichu je k uzoufání nudné

Úvodní píseň Marie ukazuje hned ze startu slušný hudební potenciál. Další píseň o žížale je více než vtipná spíš trapná s veršem „Její tělo nespatří již nikdy chodník, trávu, hlínu.“ Navíc, autor vůbec neodhadnul svůj hlasový rozsah a basové tóny zní strašně.

Duet Zapal mě odpuzuje přebuzenou zvukovou barvou kytary, která se patrně snažila napodobit kytarový samet latinské barvy Santany, ale bohužel se to nepovedlo. Johana Freywaldová mně pěvecky více zaujala na albu Borise Urbánka Tamokolo. Podivná je melodie ve sloce, která jakoby nevěděla, zda má jít nahoru či dolů a tápe v bezradnosti. Refrén pak připomíná slabší písně od kapely Neřež, ale těch přece jen za celou jejich kariéru moc nebylo.

Skladba Toužím baví díky sólu saxofonu, které se dobře trefilo do ospalé nálady písně. Bohužel se zde objevují textové ošklivosti v křečovitých metaforách: „Vypotíš mě na vrcholcích hor a já ti steču až do údolí. Orosím pomalu tvé tělo, rozteču se všude, kam mi to dovolíš“, ve mně vyvolává, spíš než navození erotického chtíče žaludeční nevolnost. Vtipnou nadsázku bych kapele rád věřil, ale ani tato poloha jí nesedí, jak ukázal cajdák na trampskou čtyřku Opilý pán, který bych očekával, že vypadne z pera nějaké školní kapely než z rukou a tvůrčí dílny muzikantů, kteří už mají něco za sebou.

Píseň Tichá voda se povedla. Frázování textu je perfektní, hudebně je tento pozitivní song taky příjemný a nenásilný. Lehké výhrady bych i zde směřoval ke spodním tónům Roupy, které jsou nejisté. „Zástup smělých mužů a dam“ to ale jistí.

Zámek je další inspirací latinou, tentokrát píseň provází povedená atmosféra. I společný ženský a mužský vokál tady má daleko lepší barvu a vyznění. Sólo kontrabasisty Jaromíra Černíka song dobře obohatilo, jen nechápu, proč se do něj muselo nalít tolik hallu?

Múzy se zpočátku rytmicky nedokážou vyloupnout, ale postupně je z nich docela hezká písnička s jedním z nejlepších textů alba. Příběh o múzách je projektován do filozofie panta rhei, která je hudebně opentlena bluesovými kudrlinkami elektrické kytary a kolovrátkovou figurou klavíru.

Labyrint by byl taky slušný, nebýt zbytečného deformování slabičné kvantity na slovech „lééééézt“, a „vééééézt“, která stírá jejich rozlišovací schopnost a nezní moc pěkně. Rým plíží – blíží, stereotypně omílaný v závěru, bych – při vší úctě – raději neopakoval. Závěrečný song Dněpr je vcelku důstojným zakončením tohoto debutu.

Co nahrávce Potichu chybí a co naopak nepostrádá? Jasný komerční záměr se odráží v bezvýhradně pozitivní atmosféře, která se snáší na celé album jako růžová srdíčka. Texty Vojtěcha Roupy jsou upocené, metafory zoufale nezáživné a místy i kostrbaté. Hudba se potácí mezi popem, country, folkem a latinou, ale neví, kde je jí nejlíp. Chybí jí – krom neskrývaného obchodního zacílení – jasnější vize, koncepčnější směřování a osobitější zvuk. Prostě jedna z mnoha šedých myší českého popového mainstreamu, který je k uzoufání nudný a fádní.

Škoda, čekal jsem víc. Debut Potichu jsem v jednom bodu recenze hudebně přirovnal k Neřež, některé písně jsou soundem této legendární kapely zřetelně inspirovány. Jejich kvalit však nahrávka zdaleka nedosahuje. Věřme, že další album Potichu už tuto konfrontaci ustojí lépe. Anebo taky ne a Potichu se třeba vydají cestou, která bude výlučně jejich vlastní.