Panelák je zázrak architektury a fenomén. Marian Lipták z Ostravy vyvrací ustálené stereotypy o jeho podřadnosti

Na Liptákovu přednášku do klubu Atlantik před pár dny přišlo tolik lidí, že bylo nejen vyprodáno, ale organizátor Vladimír Šmehlík začal nabízet vstupenky na březnovou reprízu. Paneláky zkrátka táhnou. Jak to, že ještě nespadly, když jim zlé jazyky prorokovaly životnost 30 až 40 let? Lipták vše vysvětlí a je dost možné, že nepřehání. Jeho přednáška se vlastně stala součástí všeobecného boomu populárního poznávání architektury, který v těchto dnech v Ostravě frčí. Kdo by neorganizoval nějakou vzdělávací přednášku, vycházku nebo nevydal nějakou knihu na toto téma. O Atlantiku to platí dvojnásob.

„Pravidelně se věnujeme historii a stavebnímu vývoji našeho města, pravidelně pořádáme různé vycházky, procházky, věnujeme se historii starých a původních čtvrtí Ostravy. To, co společně tvoří nezbytný kolorit města a nejenom Ostravy, ale řady jiných měst v Česku, je panelová výstavba.  Jsem proto rád, že naší nabídku přijal právě Marian Lipták, který provozuje web Paneláky.info. Systematicky mapuje vývoj a historii výstavby panelových sídlišť na Ostravsku, ale nejenom tady,“ uvedl hosta dramaturg Vladimír Šmehlík.

Sebevědomý mladík se nenechal dlouho pobízet a sveřepě se chopil slova. Nejprve před publikem na plátno v rámci prezentace vysázel základní pojmy. Ještě předtím upozornil, že na prezentované fotografie uvaluje embargo ohledně focení, minimálně na ty černobílé, které mohli diváci sledovat po celý večer v patřičné hojnosti. „Historické fotografie pocházejí ze soukromých archivů, není možné je fotit, ještě nikde nebyly zveřejněné,“ vysvětlil Lipták. A k vidění byly rarity, třeba rozestavěná sídliště z Poruby, nerealizované plány, diagramy, bytové jednotky, dílce a podobně.

Odkud se vlastně vzala jeho vášeň k panelu? Může za to prý dětství, které se nelišilo se od mnoha jiných Ostravanů, až na to, že v Liptákově případě padl socialistický folklor panelové výstavby na úrodnou půdu. „Jako dítě jsme s rodiči bydleli v polyfunkčním domě. Z tohoto paneláku jsem se poté přestěhoval do cihláku. S tím, že v cihláku prý nebude slyšet sousedy a ani oni nebudou slyšet nás, ale ukázalo se, že je to přesně naopak. Zatímco v paneláku o nás sousedi nevěděli, v cihláku nám neustále klepali na dveře. V cihláku navíc nebyl výtah, měl malá okna a ani v něm nebyl balkon a byt měl křivé stěny. Nechápal jsem tak, kde se v 90. letech vzala averze vůči panelovým domům, když jsem se přesvědčil, že jsou lepší. Ukázalo se, že to, že paneláky jsou méně hodnotné, lidé jen papouškují. A postupně jsem se této problematice začal věnovat systematičtěji,“ prohlásil v úvodu před zaplněným sálem. Svůj osobitý humor promísil s erudovanou znalostí a během hodiny a deseti minut se nezastavil.

Co bylo na jeho výkladu nejpodstatnější? Především nastolení základní otázky: Jsou paneláky architektura? „Mým cílem je ukázat během přednášky, jak původně vypadaly, jak vypadají dnes a jak se vyvíjely v proměnách času,“ hovořil Lipták a zcela jistě pro něj panelák k architektuře automaticky patří, byť se jedná o prefabrikát. Nic to ovšem nemění na tom, že i jeho uniformita má své zákonitosti a ty podléhají estetickému cítění. Celý Atlantik se tak ten večer názorně dozvěděl, že není panelák jako panelák. Jeho typologie se postupně vyvíjela a členila. Lipták názorně představil slovníček pojmů, který je dobré pro danou tematiku znát.

Věnoval se jednotlivým typům prefabrikátů a názorně je ukazoval na konkrétních místech v Ostravě, zejména v Porubě, ale i v Přívoze nebo na Nádražní ulici v centru. K vidění byla i raritní projekční vize, s jakou se chtěli komunisté vypořádat s centrem Ostravy, kdyby jej celé, jak plánovali, vybourali a zastavěli novými panelovými domy. Publikum si mohlo vyslechnout, co že to je Ostravský mrakodrap, a že by nebylo vhodné jej srovnat se zemí, i když je momentálně opuštěný, přesto tvoří mnoho desetiletí dominantu města společně s Novou radnicí anebo s Vysokými pecemi.

Největším škůdcem panelových domů je patrně současný boom v zateplování. Paneláky tím ztrácejí svou původní kvalitu a členění, na které Lipták tolik dbá a je jím doslova fascinován. Zejména spáry a jejich přiznané linie jsou pro něj směrodatné. Co naplat, že si i v publiku stěžovali, že jimi do paneláku zatéká. Ale Lipták se ukázal jako progresivní i v tomto směru, při revitalizaci netrvá na kompletním zachování spár, stačí mu jen jejich optické zanesení na povrch fasády. Bohužel dnešní firmy často nedbají na původní charakter panelových staveb a ničí jejich autentický promyšlený vzhled, který byl podle Liptáka esteticky mnohem zajímavější, i když uniformní.

Publikum ve volné diskusi zajímalo například, kde se nacházejí některé z desítek jmenovaných staveb, u kterých nebyl čas příliš konkretizovat. Mladší generace žasla, že se na panelových střechách dříve nacházely rekreační prostory, od nichž se posléze ustoupilo. Starší generace, patrně i samotní stavaři, uznale pokyvovali hlavou na znamení, že se Lipták ve svém tématu opravdu vyzná a jmenuje veškeré stavební typy paneláků nebo jejich mutací a dílců zpaměti.

Zdá se, že po Liptákově přednášce už si nemůžeme být natolik jisti, že paneláky jsou šedivé znamení nevkusu minulosti. Naopak mají svůj půvab a dokonce nebyly dříve vůbec šedivé, nýbrž bílé, teprve zdejší ovzduší si je přizpůsobilo ke svému obrazu. „Paneláky jsou nesmrtelné. To, že mají životnost třicet let, to samozřejmě není vůbec pravda. Tehdy tím mysleli životnost bytových jader nebo výtahů. Samotná panelová konstrukce má podobně nezničitelné vlastnosti jako bunkr. Zvláště pokud jde o příčný systém,“ pronesl na závěr Marian Lipták a Ostrava se ve své urbanistické většině už vůbec nezdála tak fádní anebo ostudná. Nebýt ovšem novodobé devastace laciným přebarvováním a roztříštěním celkového jednolitého dojmu.

Pokud někdo bydlí v panelovém bytě a říká si, že už na tom hůře nemůže být, ať nevynechá příští přednášku Mariana Liptáka, která se bude konat v březnu, a zaručeně mu stoupne sebevědomí.