Tomu se říká dokonalost. Lukáš Vondráček opět prokázal, že je architektem hudby s duší básníka

Hudba Sergeje Rachmaninova je jednou z těch, které se nikdy nevytratily z koncertních pódií. Svůj díl na tom má samotný skladatel, který ji se svou neúnavnou houževnatostí propagoval sám jako interpret po celém světě. Pro oblibu hudby ruského skladatele svědčila také jeho hudební řeč, která zůstala stylově zakotvena v pozdním romantismu a ostražitě se vyhýbala jakýmkoli kontaktům s novými směry a kompozičními technikami 20. století. V tomto ohledu o hudbě Rachmaninova zanechal zajímavé svědectví Igor Stravinskij v Rozhovorech s Robertem Craftem, kde píše, že jeho rané skladby byly „akvarely… svěže napsané pod vlivem Čajkovského. Potom v pětadvaceti začal dělat oleje a stal se z něho skutečně velmi starý skladatel.“

Samozřejmě, že vedle logické posluchačské obliby Rachmaninova hrála roli také technická brilance jeho klavírních skladeb, které patří k tomu nejnáročnějšímu, co lze v klavírní interpretaci zdolat. Jako člověk pak podle Stravinského slul Rachmaninov zamračeností a nemluvností, jako pianista, kromě mimořádné technické úrovně, patřil k těm, kteří nedělali grimasy.

Lukáš Vondráček během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Vraťme se ale k dílu, které bylo na programu večera. Třetí klavírní koncert d moll op. 30 vznikl v pohnutém roce 1909. Bouřlivý a přelomový byl pro skladatele zejména v tom, že v něm podnikl velké turné po Americe, následně odmítnul nabídku k dirigování prestižního Bostonského orchestru a vrátil se do Ruska, kde setrval až do revolučního roku 1917. Po stránce stylové nepředstavuje třetí klavírní koncert proti dvěma předchozím žádné vybočení. Snad jen, že sólový part je – co se náročnosti týče – vystupňován non plus ultra. Těžko si lze představit, že by se touto cestou technické abundance dalo kráčet ještě dál. Naštěstí, Rachmaninov vždy myslel i na samotný hudební výraz a jeho hudba tryská přímo gejzírem emocí. Lukáš Vondráček v Ostravě byl tím, který je měl vzkřísit a ukázat, že jeho vítězství v předloňské soutěži královny Alžběty v Bruselu je zasloužené.

Lukáš Vondráček během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Allegro ma non tanto první věty se rozeznělo pod taktovkou japonského dirigenta Eiji Oue, po dvou taktech nastoupil Vondráček hlavním tématem unisono v oktávách obou rukou s nádhernou dynamickou kresbou a okrouhle sametovou barvou tónu. Precizním odstíněním úhozové techniky a neobyčejnou koncentrovaností se interpretovi povedlo vykroužit melancholickou atmosféru plnou smutku. Allargando s kontrastním tématem ukázalo Vondráčkovu technickou brilanci i schopnost vystihnout hravé a humorné nuance sólového partu. Také ve zdrcující akordické kadenci, která osciluje kolem tóniny d moll, klavírista představil špičkovou připravenost a rozmysl v tektonické stavbě. Soumračným ponořením – s poněkud menší pianistovou pozorností k tvarování fráze – se v závěru první věty klavír vrátil k hlavní myšlence.

Koncert dirigoval Eiji Oue. (Foto: Ivan Korč)

Druhá věta Adagio ukázala v rozměrné expozici připravenost orchestru, který podal velmi precizní výkon v celém nástrojovém spektru. Nádherně zněly hoboje, trubky, lesní rohy i jedna z největších předností ostravského orchestru – a to znamenité smyčce. Sytá a dosti originální akordika (s náznaky bitonality!) nenechala ostražitého a do hudby zcela pohrouženého Vondráčka nikde napospas pouhým vrstvením souzvuků. Jak znamenitě zacházel klavírista s jejich gradací! Jeho schopnost plastického odlišení témat, neuvěřitelná technika oktáv a melodických ozdob byla toho večera naprosto neprůstřelná. Vondráček se výborně vypořádal také s častými synkopami, které provázejí Alla breve druhé věty. Třetí větu v závěru vystupňoval v dokonalé symbióze s dirigentem do apoteózy hudebnosti! Jak úžasné rubato ještě stihnul v akordických sekvencích v závěrečné D dur, nad tím se tajil dech!

Lukáš Vondráček během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

A kolik citlivosti a něžnosti propůjčil Vondráček následujícímu přídavku v podobě pomalé věty ze Schubertovy klavírní sonáty B dur! Zcela v rozporu k tradovanému zvukovému půvabu, ale menšího zřetele skladatele k tektonice, vystavěl pianista Schubertovu větu s úžasnou sošností a přitom pozorností k pedálové technice a elegantním odlišením obou náladově kontrastních bloků. Klavír pod jeho prsty zpíval se srdečností a upřímností, která se často neslyší.

Lukáš Vondráček si zasloužil ovace. (Foto: Ivan Korč)

O Ivanu Moravcovi se tvrdívalo, že je básníkem klavíru. O Svjatoslavu Richterovi se psávalo, že není interpretem detailů, ale své pojetí staví na celku díla. O Lukášovi Vondráčkovi lze po vyslechnutí jeho provedení Rachmaninovova klavírního koncertu napsat, že je architektem s duší básníka. Svým výkonem dokázal, že jak hudební poezie, spočívající v jemných odstínech barev, detailním tvaru každého tónu a fráze, tak smysl a racionalita ve výstavbě celku jsou v jeho duši zákonitě přítomny. Vondráček názorově dozrál v dospělého umělce, který neoslňuje virtuozitou, ač je v jeho hře naprosto neoddiskutovatelná. Vytváří pocit a blízkost zázraku. A to se daří jen těm, kteří k tomu mají talent shůry.