S Jankou Ryšánek Schmiedtovou a Kateřinou Menclerovou o chystané premiéře Maryši v Divadle Petra Bezruče

Proč jste se rozhodli uvést Maryšu „u Bezručů“?

Kateřina Menclerová: Na začátku stály naše rozpravy o tom, jaká témata považujeme v současné době za nosná. Jaké problémy vidíme v mezilidských vztazích, nad čím lidé kolem nás přemýšlejí, nad čím přemýšlíme my. Paradoxně nás současná témata dovedla k tomuto letitému textu. Jedno ze základních témat, o kterých jsme s Jankou hovořily, je to, jakým způsobem se mění naše chápání toho, co je „dobré“ a co „špatné“ – a zejména kdo nebo co to určuje. Jestli je to dáno pevně celospolečensky, jestli nám tyto kategorie určuje víra nebo jestli je promýšlení těchto kategorií výhradně na jednotlivci. A právě touto optikou jsme nahlíželi i na Maryšu. V tomto textu jsme uviděli příležitost toto téma otevřít. A nejen proto, že klíčové u Maryši je zodpovědět si otázku, kdo je vinen onou vraždou. Rozhodně jsme se přitom chtěli vyhnout černobílému vidění postav.  Kromě těchto úvah nás k uvedení Maryši přivedly samozřejmě i další důvody: nepřekonatelný mnohovrstevnatý text samotný, možnost skvělého obsazení – a to nejen titulní postavy, no a pak za mě osobně i skutečnost, že tento typ textů sluší Jance jako režisérce.

Jak vidíte Maryšu a její osud?

Kateřina Menclerová: V souvislosti s tématem, o kterém jsem právě mluvila, je pro nás klíčová Maryšina věta: „Nešťastná su, ale špatná nebudu.“ Vyjadřuje konflikt, který je v Maryši samotné. Nejde nám rozhodně jen o konflikt s okolím, které ji k něčemu nutí. Jde nám o rozpor mezi tím, co by Maryša chtěla a co by znamenalo její životní štěstí, a mezi tím, co jí diktuje její okolí. Důležité přitom je, že to, co jí říká okolí, už Maryša dávno pojala do sebe, do svého vnitřního systému hodnot a přesvědčení, připsala si to ke svému osobnímu desateru, které v sobě nese zcela autenticky a s veškerou vážností. Protože víra má určující vliv na to, co Maryša považuje za dobré a co za špatné.

Janka Ryšánek Schmiedtová: Pro mne se klíčový konflikt odehrává uvnitř Maryši. Ta, podobně jako mnoho dalších lidí dnes a denně, stojí jednou nohou v tradičním světě, který utvářela historie, výchova a předávání téměř neměnných hodnot z generace na generaci. A druhou nohou pak stojí ve světě moderním, kde se do popředí dostává individualita člověka, jeho touhy a přání, jeho ego. A právě rozpor mezi těmito světy je v dnešní době aktuální. Lidé kolem mě touží mít svobodu, ale v ten samý moment hledají mantinely tradičního života, které v sobě mají zakořeněné jako správné. Jenže to, že žijeme správně, nám nezaručuje, že budeme žít i šťastně.

Velkou výzvou pro mě je už také ta zmíněná černobílost jednotlivých postav. Chtěla jsem obhájit všechny, pochopit je. A právě v tom je neskutečný potenciál hry bratří Mrštíků – když si zvolíte určitou interpretaci, text vám to nejenže umožní, ale ještě vás poměrně jasně vede. Takže zjistíte, že je sice tak trochu inscenační tradicí Vávra alkoholik a násilník, ale nikde v textu se na to netlačí. Stejně tak pro mě není Lízalka jen zatvrzelou a manipulativní matkou. Čím méně se na tuhle plytkou černobílost tlačí, tím pak pro mě mnohem žalostněji vychází celý příběh. Protože to vlastně všichni myslí s Maryšou dobře a ve výsledku to dobré není. A když pak Maryša sahá k tomu nejhoršímu, co může udělat, k vraždě, je to ale paradoxně první velké rozhodnutí, které konečně dělá svobodně sama, z přesvědčení, které vychází z ní, a ne z lidí kolem ní.

Obě jste podepsány pod úpravou textu. Došlo i k jazykové úpravě?

Kateřina Menclerová: Úprava proběhla, ale ne jazyková. Nářečí jsme ponechaly. Protože není jen pouhým ornamentem, daným dobou vzniku textu. Je to určující kvalita. Kdybychom přeložily hru do současného jazyka, začne to pokulhávat. Jazyk této hry není ale pouhé nářečí, je to stylizovaný jazyk nářečím pouze inspirovaný.

Dnešní mladí lidé už nemusí natolik poslouchat své rodiče při výběru svého životního partnera, jak tomu je v Maryši a ve vztazích mezi ní a jejími rodiči. Tak o čem to vlastně hrajete, chcete-li, aby vaše Maryša oslovovala mladé publikum?

Janka Ryšánek Schmiedtová: Ten vnějškový tlak to, aby se Maryša vdala, jsme se snažily co nejvíce oslabit – daleko více nás zajímá, co se děje Maryšce v hlavě, když řeší, zda má být šťastná žena, nebo dobrá dcera.

Na druhé straně dnešní mladí lidé říkají, že problematika peněz, tedy síla peněz a majetku, dnes opět nabývá na významu podobnému tomu, jak bylo hmotné bohatství chápáno v době bratří Mrštíků. Je tento motiv ve vaší inscenaci nějak přítomen? Co ve vašem výkladu tlačí Maryšu k jejímu rozhodnutí?

Janka Ryšánek Schmiedtová: Touha dělat správné rozhodnutí. Maryša ale rozhoduje hlavou, co by mělo v moderním světě říct člověku spíš srdce. Ona ví, co by ráda, ale tradice, hodnoty, ve kterých byla vychovaná, ji vedou jiným směrem. A touha být dobrá a dostát svým povinnostem je na moment silnější než touha být šťastná. Dost možná za to může taky strach dostát rozhodnutí. Ono je totiž vždy lehčí rozhodnutí učinit než si ho pak obhajovat. I proto jsme chtěly nechat ve výsledném tvaru folklór a nářečí, ve kterém bratři Mrštíkové hru napsali, je to tradiční odkaz našich předků, který je pro nás silný a do jisté míry i určující.

Kateřina Menclerová: To, na co se ptáte, je klíčové zejména v první polovině hry. My jsme se snažily o to, aby svatbou nebylo dáno Maryšino rozhodnutí Vávru otrávit. Protože ono se i po svatbě Maryši nabízí několik možností, jak těžkou situaci v nešťastném manželství řešit. Přichází její otec a říká: „Vrať se domů“. Přichází Francek a vybízí ji, aby s ním odešla od manžela. A ona odmítne obě tato řešení. Znova se ale rozhoduje, musí si znovu zvolit, nic není hotovo. A v té chvíli rozhodně nejde v první řadě ani o peníze, ani o konflikt s okolím. V té chvíli je ten konflikt zvnitřněný. O to nám jde. V tu chvíli právě Maryša říká: „Nešťastná su, ale špatná nebudu.“

Jde vám také o křesťanství? Protože Maryša je velmi utvářena křesťanským paradigmatem, je hluboce věřící a vyznává křesťanské hodnoty. Ty jsou základem jejího charakteru i povahy …

Kateřina Menclerová: Ano. Je pro nás velmi důležité, co víra a křesťanské hodnoty znamenají pro Maryšu. Nechceme hrát o víře jako takové, rozhodně nechceme předkládat nějakou kritiku víry. Chceme hrát o tom, co víra znamená pro Maryšu. Co jí diktuje, v čem jí pomáhá, v čem jí naopak svazuje. Je to ale opravdu především o tom, jak jsou všechny tyto hodnoty zvnitřněny v Maryši, jak vstupují do jejích životních voleb.

Janka Ryšánek Schmiedtová: Já Maryšinu víru chápu především jako její životní mantinely, její žebříček hodnot. Ve chvíli, kdy jí starší lidé, kterých si ona váží a respektuje je, říkají, že sice něco slíbila, ale nemusí to dodržet-může odejít od Vávry nebo se vrátit k otci, je to pro ni nepřijatelné. Maryša odmítá polevit ve své stálosti. Ona si vzala Vávru a odmítá připustit, že by pokrytecky navenek hrála šťastné manželství a sama si pak dělala, co by uznala za vhodné. V tom je její síla i slabost. A k tomu tuší, že některá z jejích tet měla možná nemanželské dítě, jinou týral manžel, další je nevěrná svému muži a všechny to tají – to ale Maryša odmítá, chce žít svůj život správně a bez chyb. Což je mimochodem další velmi současný problém: špatně se vypořádáváme s tím, že děláme chyby. Neumíme se k nim postavit, řešit je a případně vyřešit nebo alespoň neopakovat, poučit se. Jsme přesvědčeni, že existuje dokonalý život, ten správný – a to má trochu i Maryša. A i proto má cenu dnes tenhle text uvádět, stále má co nabídnout.