Klavírista Lukáš Vondráček v rozhovoru pro Ostravan.cz: Hudba není práce, ale životní cesta

Nemůžu zapomenout na jeden moment. Když jsem chodil v Opavě na Hradeckou na autobus, v přilehlé ulici z okna dvoupatrového domu zněl vždy klavír, u kterého jste seděl. Kdybyste měl vrátit čas dětství, chtěl byste je prožít stejně?

To bych v žádném případě nechtěl. Asi je to lidská přirozenost, vždy chceme to, co nemáme. Zkusit, co jsme nezkusili. Mé dětství bylo v mnohém krásné, ale zároveň nesmírně psychicky náročné a nestandardní. Než minulostí, raději se zabývám dneškem, momentem, který právě prožívám.

Vzpomínám si, že ještě než jste dosáhl plnoletosti, měl jste v repertoáru nějakých dvacet klavírních koncertů. Neuvěřitelné. S hudební pamětí jste zřejmě nikdy problém neměl?

Dobrá paměť, je řekl bych, částečně vrozená a částečně je také o drilu a tvrdé práci. Myslím, že ji můžete do určité míry vytrénovat. Naštěstí s pamětí nemám problém, jinak bych asi mohl na současnou kariéru zapomenout. Jen v loňském roce jsem odehrál asi dvacet různých koncertů s orchestry a tři recitálové programy.

V jednadvaceti letech jste odešel do Ameriky. Co bylo důvodem této radikální změny?

Těch důvodů bylo více. Vladimir Ashkenazy, který byl jakýmsi mým mentorem, mi vždy říkal, že to „české pískoviště“ je pro mne malé. A že mladý umělec musí být ochotný nasávat co nejrozmanitější paletu zážitků, kultur, barev, vůní, zvuků… V jednadvaceti letech jsem byl technicky a hráčsky zřejmě na vrcholu, přesto byla moje muzika prázdná. Nemyslím, že by to byla moje chyba, zkrátka jsem do té doby žil v určité kleci, kterou mi vytvořili nejdříve rodiče, a později jsem v ní ochotně setrval z vlastní vůle. Amerika mi pomohla tuto klec odemknout a zjistit, o čem ten svět vlastně je. Občas je třeba udělat trochu radikální změnu, nebát se. Spojené státy a zejména Boston budou vždy mít speciální místo v mém srdci. Mám to tam hrozně rád.

Byly ve vašem životě chvíle, kdy jste chtěl pověsit klavír na hřebíček? Vzpomínám si, že jste měl nějakou pauzu, ale příliš se o tom nemluví…

Samozřejmě, takových chvil bylo a je nespočet. Hudba není práce, ale životní cesta. Někdy je mi hodně smutno a cítím se sám. Ale takový už je život, jednou jste nahoře, pak zase dole. Úspěch pro mě není tak podstatný, to je o tom, jak vás vnímá okolí. Čím si zrovna procházíte a s jakými démony bojujete, to je věc druhá. Naštěstí mi hudba přináší i spoustu radostí. Zároveň věřím, že umění je zejména v dnešní době naprostou nutností. Je to něco, co lidi spojuje a inspiruje, nutí vás přemýšlet.

Líbí se mi vaše sentence, že chcete být muzikant, ne klavírista. Není to vůbec nejdůležitější přívlastek, který dělá z interpreta komplexního člověka?

Jsem o tom přesvědčen. Výborných klavíristů je čím dál víc. Velkých umělců s autentickou a přesvědčivou muzikantskou duší čím dál míň. Víte, ne každý má tu kuráž otevřít své srdce a obnažit svou duši. Musí být zranitelný a připravený muzice něco obětovat. Jinak je to ztráta času.

Opava ani Ostrava na vás nikdy nezapomněla a každý váš koncert zde je bezmála jednou z událostí roku. Cítíte se v rodném kraji dobře?

Jistě. Mám tento kraj moc rád. Musím ale říct, že se cítím stejně dobře v Opavě, v Tokiu i v New Yorku. Každé místo má své kouzlo. Nakonec je to hlavně o lidech, které máme rádi a se kterými je nám dobře.

Lukáš Vondráček během Queen Elisabeth Competiton. (Foto: Archiv QEC)

Po vašem úspěchu na soutěži Královny Alžběty nemáte nouzi o nabídky k vystoupení. Přesto jste uvedl, že např. v České republice stále převládá něco jako mocenské vazby a zákulisní intriky. Proč tomu tak podle vás je?

Nevím, jestli mi přísluší to hodnotit a komentovat. V České republice nežiju už téměř deset let. Jedná se o stav celé české společnosti, nejen o muzikantské kruhy. Je samozřejmě nesprávné zevšeobecňovat. Například při pohledu na politickou scénu mám dojem, že Češi velmi rychle zapomínají a neváží si mnohých důležitých hodnot. Schází mi respekt. Podobný pocit a podobnou zkušenost mám i s některými vysoce postavenými lidmi z české muzikantské branže.

Jste nyní v situaci, kdy můžete nebo musíte některé nabídky odmítat?

Ano. V roce 2017 jsem odehrál přes 100 koncertů a letos to bude podobné. Je potřeba pečlivě vybírat, záleží na repertoáru, cestování, finančním ohodnocení. Rozhodně nemohu vyhovět každému, konečně se učím říkat ne.

Hudba Sergeje Rachmaninova tvoří ve vašem repertoáru zásadní položku. Co je na ní pro vás důležité a proč ji tak rád hrajete?

Rachmaninov je velice upřímný a originální. Kategoricky odmítám názor, který se zdá být celkem rozšířený, a to, že jeho hudba patří do Hollywoodu, že nemá hloubku a je příliš sentimentální. Rachmaninov má mnoho vrstev, asi jako cibule. Když zůstanete jen na povrchu, může se tato hudba jevit poněkud triviálně. Když ale začnete ty vrstvy jednu po druhé odlupovat, zjistíte, že Rachmaninov se dotýká samotného jádra lidských emocí. Jeho hudba se usmívá a pláče zároveň, má obrovský, mnohdy až sexuální náboj.

Vaše míra zvnitřnění s hranou skladbou je rovna zážitku na prahu bolesti. Napojení na skladatele a jeho hudební řeč jsou při vašich koncertech nevídané. Dá se vůbec popsat, jak to „děláte“?

Myslím, že v hudbě a její interpretaci se odráží naše osobnost a náš život. To, co vidíte na pódiu během mých koncertů je mé co nejupřímnější já. Nesnažím se nikoho ohromit a příliš mi nezáleží na tom, co si druhý den o sobě přečtu v novinách. Já jinak zkrátka hrát neumím a hrát nechci. Toto je cesta, které věřím a která mne naplňuje.

Hudba je o tom, mít názor. Jak se to u vás propojuje s literaturou a dalším uměním? Malujete obrazy? Čtete? Sportujete? Čím vlastně dotváříte váš volný čas?

Myslím, že existuje spousta paralel mezi hudbou a výtvarným uměním. Rád chodím do muzeí, zajímá mne koncepce a proporce barev, jejich odstíny. Jedním z nejemotivnějších míst na světě je pro mne Musee d’Orsay v Paříži. To místo je tak inspirativní a plné úchvatného umění, že z toho mám vždy slzy v očích. Mým nejoblíbenějším mimohudebním umělcem je Vincent Van Gogh. Dojímá mě jeho křehkost, genialita a osobitá přesvědčivost. Literatura a četba vyžaduje čas a emocionální energii, což při současném zápřahu nemám.

Mezi jména, která ovlivnila a utvářela vaše klavírní zrání, patří Rudolf Bernatík či Vladimir Ashkenazy. Co vám dali do vínku?

Každý učitel, kterého jsem v životě měl, má své silné stránky. Mnoho věcí jsem se naučil od rodičů, kterým jsem vděčný za to, že se nesnažili sešněrovat moji uměleckou osobnost a věnovali mi velkou spoustu času a sil. U profesora Bernatíka jsem vždy oceňoval jeho představivost, lidskost a energii. Panu Ashkenazamu vděčím za mnohé, je to speciální člověk. Hung-Kuan Chen, u kterého jsem studoval v Bostonu, mi poodhalil filozofii s hudbou spojenou a pracoval se mnou mimo jiné na odstraňování fyzických a psychických bloků a hledání vnitřní rovnováhy, která je pro každého umělce velmi podstatná.

V některých věcech jste zásadový a nekompromisní. Například s mobily. Dá se říct, že vlastně připomínáte lidem, kteří přijdou na váš koncert v nezbytných případech principy slušného chování?

K hudbě je třeba mít respekt. Mám ho já a to samé bych očekával od publika. Textování, telefonáty, hlasité konverzace, pizza ani pivo do koncertních síní nepatří. Svého publika si velmi vážím, ale když se mi něco nelíbí, nemám problém se ozvat.

Klasická hudba je velmi prostorný vesmír. Co dalšího z hudby vám udělá radost, posloucháte jazz či jiné hudební žánry?

Líbí se mi jazz, v Americe rád zajdu do jazzového baru, dám si skleničku a doutník. Mám rád Stevieho Wondera, Franka Sinatru, Nata King Colea a Leonarda Cohena. Nejradši mám ale ticho.

Kde jinde, kromě Ostravy, vás v České republice letos mohou lidé slyšet?

18. dubna vystoupím v pražském Obecním domě se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, v červnu na festivalu komorní hudby v Kutné Hoře a koncem roku v Rudolfinu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.

Můj šestiletý syn se učí od září hrát na klavír. Když ráno vstane, jeho první cesta vede k nástroji. Zcela intuitivně k němu usedne a opakuje skladby. Zvláštní pocit…

Jemu i všem dětem přeji hlavně co nejvíc radosti s hudbou. Stojí to za to.