Finský choreograf Jarkko Mandelin přijede do Ostravy a říká: Středem naší pozornosti je partnering

Choreografie Beneath the Falling Sky, kterou brzy představíte v Ostravě, je založena na „fyzických dialozích“, zároveň je během ní odkryta celá škála emocí. Co přišlo jako první – pomohl vám fyzický pohyb vytvořit emocionální náplň, nebo to bylo opačně, tedy že emoce dávaly vzniknout pohybům?

Nikdy dříve jsem s lidmi ze SEAD jsem nepracoval, takže prvním krokem bylo přijít na to, jaký pohybový materiál a jaká pohybová kvalita by pro tyto tanečníky byly reálné a zároveň pro ně představovaly dostatečnou výzvu. A tak jsme s mou kolegyní Anni Koskinen vytvořili poměrně hodně materiálu založeného na partneringu (tj. tanec s partnerem, termín používaný zejména v současném tanci – poznámka redaktora) a několik sólových variací. Chtěl jsem stále hledat ono stylové „čekaní s malými gesty“ Aki Kaurismäkiho. Abychom to vyvážili, bylo třeba vytvořit situace, ve kterých by bylo možné použít výbušnost a intenzitu našeho partneringu.

Váš choreografický jazyk je typický kombinací různých pohybových disciplín. Kterou z nich se necháváte nejvíce inspirovat?

Bojovými uměními, break dance a fyzikou. Ale je to opravdu jen inspirace. Jsou to nápady, které otevírají nové cesty a způsoby, jak využít nástroje, které máme k dispozici.

Jak byste charakterizoval váš taneční soubor Kinetic Orchestra? Jaké pohybové a výrazové kvality očekáváte od svých tanečníků?

Zaprvé je třeba říci, že všichni tanečníci v souboru mají vzdělání z uměleckých vysokých škol. Mají jasné povědomí o historii i kultuře a také se intenzivně zajímají o dění v oblasti umění a tance. Takže když tvořím nové věci, mám vždy k dispozici ještě další názory. Velmi důvěřuji jejich úsudku. Někdy je frustrující vést lidi, kteří jsou na stejné vysoké úrovni, ale je to vlastně základ všeho, co děláme. Co se týče jejich dovedností, každý z mých tanečníků umí něco jiného, něco, čím je specifický. Máme profesionály v oboru klasického baletu, akrobacie na čínských tyčích, pozemní akrobacie, breakdance nebo hiphopu. Snažím se umět od každého trochu, ale středem naší pozornosti je partnering. A ten mí tanečníci ovládají skvěle. Většinou tuto disciplínu cvičíme na workshopech a v rámci našich představení. Na divadelní akademii v Helsinkách se totiž partnering například vůbec nevyučuje.

Co se týče podpory tanečních a divadelních projektů, jaká je situace ve Finsku?

Finsko je plné koncertních síní a městských divadel. Tyto instituce jsou dotovány vládou, a proto dobře prosperují. Současný tanec je hodně zanedbávaný. V Helsinkách jsme mívali jeden taneční soubor, který byl kvalitně financován, ale postupně se proměnil na skupinu tanečníků, kteří vystupovali v divadle v muzikálech. V současné době existují nezávislé soubory – skupiny fungující bez stálé podpory či jen s minimální roční podporou –  a asi deset tanečních organizací fungujících v rámci zákona o divadlech (tedy dotovaných podle počtu členů a počtu představení za rok), ale hrají většinou pro děti a nikam nevyjíždějí. A já u nich nevidím žádnou snahu rozvíjet ten druh umění, který dělají.

Dostali jste se někdy během turné se souborem do odlehlých částí Finska? Pokud ano, jak tam lidé přijímali vaši tvorbu?

Náš styl obecně není tak kontroverzní. Většinou máme dobré ohlasy na to, jak kombinujeme pohybové umění s dalšími dovednosti. Před týdnem jsme například hráli představení v Kuhmo (700 km od Helsinek), blízko ruských hranic. Měli tam moc pěkný koncertní sál a také tam byla spousta dětí, které dělaly tanec jako koníčka.

Liší se obecně reakce či ohlasy na vaši práci ve Finsku a v zahraničí?

Příliš se neliší, lidé jsou všude víceméně stejní. Větší rozdíly vidím v oblasti tanečního vzdělání a profesionálního tance jako takového ve Finsku a v jižnějších částech Evropy. Finsko má za sebou dlouhou historii baletu a tanečního divadla, ale momentálně se trend hodně změnil a současný tanec je většinou to, čemu říkáme post postmoderna. Tanečníci jsou spíše performeři. Tento trend v Evropě už možná ustupuje, tady ale ještě ne.

Spolu s představeními pořádáte také workshopy. Kdo na vaše workshopy může přijít a co se tam může naučit?

Víme toho spoustu o floorworku (technika pohybu s využitím podlahy – poznámka redaktora), akrobacii a zvláště partneringu. Já učím hlavně herce, cirkusové umělce a tanečníky. Ale také třeba děti nebo lidi, kteří dělají tanec jen zájmově. Co učím záleží vždy na tom, jaká skupina lidí se sejde v tanečním studiu.

Jaké bylo vaše rané taneční vzdělání? Jste klasicky školený tanečník, nebo jste začínal s jiným druhem pohybu?

Začínal jsem divadlem, ale velmi rychle jsem se dostal také k baletu i jiným tanečním lekcím. Absolvoval jsem na National Opera Ballet School v oboru balet, současně jsem však pracoval jako lektor breakdance. Jako teenager jsem dělal poměrně hodně různých věcí a na mé práci je to pořád vidět.

Jaké jsou vaše plány do budoucna – místa, kam byste chtěl se souborem zamířit, nápady, které byste chtěl zrealizovat ve svých představeních? Nebo pohybové disciplíny, které byste chtěl prozkoumat?

Mám soubor, který je hodně známý ve Finsku, ale ne v zahraničí. Takže to je první věc, na kterou se teď chci soustředit. Také bych se rád zaměřil na studium bojových umění, protože má poměrně hodně blízko k partneringu a některým tréninkovým metodám, které už používám. 

Beneath the Falling Sky. Choreografie: Jarkko Mandelin. Asistent: Anni Koskinen. Tanečníci: Tina Forès-Hitt, Máté Horváth, Ruby Frances Jones, Luca Kancsó, Tilly Sordat, Félix Urbina Alejandre. Výroba: Salcburská experimentální akademie tance SEAD. Hudba: Janne Hast (z produkce finské taneční společnosti Kinetic Orchestra, skladby Hra pro tři a Zvířata). Představení v Ostravě proběhne 2. února 2018 v kulturním centru Cooltour.