Herec Tomáš Jirman: Svoji touhu vládnout tady zase prosazuje další generace papalášů

Začínal jste po studiích na DAMU v angažmá v Olomouci, od roku 1983 jste ve stálém angažmá v dnešním Národním divadle moravskoslezském. Když se ohlédnete za svým dosavadním hereckým životem, co se hlavně změnilo od té doby, kdy jste jako herec začínal, do dnešní doby?

Tak hlavně: změnilo se úplně všechno. V roce 1979 jsem nastupoval do Olomouce. To byla doba velmi tvrdé normalizace. Přišel jsem do města prošpikovaného sovětskou vojenskou posádkou. Nad náměstím tam několikrát týdně přelétaly vrtulníky. Ten rachot byl slyšet i v divadle. V Olomouci řádil tehdy ředitel papaláš soudruh Srovnal. Ale taky tam působil režisér Jan Novák, který si přivedl mladého dramaturga Honzu Vedrala. Ti dva se pokoušeli zkrotit nebo možná zblbnout toho všudypřítomného rudého úředního šimla.) Rusové odešli po roce 1989 a odstartoval se celý vír událostí, které naštěstí naši ošuntělou znormalizovanou zemi změnily k nepoznání. Energie, která byla cítit všude kolem nás, to bylo něco nádherného. A v posledních letech mi připadá, že opět začíná čím dál víc řehtat pestrobarevný úřední šiml. Jako by další generace papalášů – jen sjednocená jinými stranickými průkazy – zas prosazovala svou touhu vládnout a rozhodovat i o věcech, kterým naprosto nerozumí, a to jen proto, že si potřebuje masírovat své ego.

Ano, to máte pravdu. Pojďme tedy k divadlu. Zmiňujete velmi důležitou profesi dramaturga. Kdysi to byli kmenoví zaměstnanci divadel, dnes už takové najdete zřídka…

Je pravda, že deset let v kuse u jednoho divadla zaměstnaného dramaturga jsem už dlouho neviděl. Takový byl třeba v Ostravě Vojtěch Kabeláč, dlouho pracoval v NDM Marek Pivovar (nejlépe v tandemu s Alicí Taussikovou). U nás se teď dramaturgové točí, přicházejí a odcházejí…  Snad se však blýská na lepší časy.

Teď u vás jako dramaturg nastoupil Adam Gold. Ten považuje za důležité uvádění her s aktuální společenskou tematikou. Je to důležitá úloha divadla, uvádět takto aktuální tituly? Třeba Zlínské divadlo uvedlo už dva tituly zaměřené na osobu mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka…

Tohle je velice složité. Ovčáček asi nepatří na jeviště Divadla Jiřího Myrona. Osobně mám pocit, že jsme se aktuální téma – třeba společensko- politické —  pokusili vyslovit  Haprdánsem ve Staré aréně. Obecně si myslím, že mravní apel  není jen úlohou divadla, ale přímo povinností. Teda nemám na mysli nějaké prvoplánové politické častušky, když to přeženu… Dneska zase fůra lidí touží po těch takzvaných jistotách, jaké měli v éře bolševismu, jejíž zánik patří k tomu nekrásnějšímu, co mne v životě potkalo. Nedávno jsem viděl v televizi sestřih dokumentů z konce osmdesátých let. Lidi si tam vášnivě stěžovali na to, co všechno chybí v obchodech, jak kulháme za vyspělými zeměmi, ale jejich rozhořčení tím končilo. A statečnost a mravnost disidentů, kteří volali po svobodném životě, odbývají i dnes slovy, že kdyby drželi hubu, měli by se dobře, vydělali by si na auto a mohli jet k Balatonu … Prostě, když mě něco přesahuje, plivnu na to a jsem za hrdinu. Bohužel, vzorem pro takové chování jsou často nejvyšší ústavní činitelé.

S hercem Janem Fišarem. (Foto: archiv)

Když jsem vás žádal o tento rozhovor, říkal jsem, že se vás zeptám i na takzvané historické osmičky – léta 1948, 1968 a o rok se zpozdivší rok 1989. Dnes se bavíme na začátku pro některé osudového roku 2018. Co by se mělo přihodit, aby se nestal osudovým, nebo naopak, aby se jím právě stal?

Ty osmičky a jejich osudový rozměr, to je taková mediální pomůcka. Ale toužím třeba po tom, abych neměl nutkání opět vyvěsit nad Pražský hrad červené trenýrky. Aby odtamtud ten zlý klaun už vyfičel. Nad tímhle musím teď pořád přemýšlet. Luděk Sobota řekl v rozhovoru o přebírání vyznamenání z rukou prezidenta: „Byl jsem představen kancléřem Mynářem mimo jiné jako bavič. Prezident jako kdyby věděl, že já slovo bavič nesnáším, mi při gratulaci pošeptal do ucha: Nic si z toho nedělejte, já jsem taky bavič.“ Mně pořád připadá, že tím o sobě pan prezident řekl víc, než chtěl. Bavič – šašek – klaun… Koho baví? Nejvíc sám sebe tím, jak touží zesměšnit všechny kolem. Pak je ovšem spíše typ zlého klauna…

Já se spíše obávám jeho rádců …

No to je partička … Jen nevěřím, že kují pikle za zády nemocného šéfa. Na to je on příliš inteligentní a v intrikách si libující.

Táhnou nás směrem na Východ?

Jasně. K Rusku, k Číně. Když prezident prohlásí, že Ukrajina je vyřízená, že anexe Krymu je v pořádku, když nadbíhá Číňanům, to je smutek, smutek. Tajemná postava pana Nejedlého, sám mluvčí Jiří Ovčáček – lakmusový papírek svého šéfa na to, jaká sprosťárna ještě projde bez odporu společnosti. Bratrstvo kočičí pracky. Třeba jak usilují dostavění jaderné elektrárny Temelín spolu s Rusy. Na co vlastně potřebujeme dostavbu Temelína, když prodáváme u nás vyrobenou elektrickou energii do zahraničí? Moderní trend je vymyslet a uvést do praxe alternativy nebo omezit spotřebu a nezatěžovat víc a víc životní prostředí. Argumenty, že jádro je ekologické, neberu – co jaderný odpad zasviňující planetu na stovky tisíc let?

Sešli jsme se ale hlavně kvůli divadlu. Přece jen je před druhým kolem prezidentské volby a jako nestranný kulturní internetový deník bychom asi neměli propagovat kohokoliv z politiků.

Omlouvám se, rozohnil jsem se …

V inscenaci Moskva-Petušky. (Foto: Radovan Šťastný)

My si všichni říkáme, jak je nám dobře v tom mikrosvětě tvořeném vámi divadelníky a námi, kteří mají divadlo rádi, ale jsme jen menšina mezi ostatními lidmi. A tak se ptám: Jste smířen s tím, že jste součástí této menšiny, když se zároveň hovoří o tom, jak by divadlo mělo přispívat k lepšímu světu? Když ti, o kterých hrajete, do divadla většinou nechodí…V čem vidíte smysl své práce?

Je jasné, že nepřijdou. Proč by taky chodili, že jo? To, že by divadlo mělo zlepšovat lidi, je fráze a v jádru asi domýšlivá pošetilost. Když ale dojde k takzvané katarzi a diváci pocítí společný zážitek (dokonce to občas pohne i s námi herci, kteří jsme po takovém představení tak nějak lepší — do třetího drinku), třeba se podvědomě něco v lidech usadí. Stačí pocitově si uvědomit, co je svinstvo a co je správné. Ztotožnit se s poctivcem a odhalit gaunera. Když se tohle povede, jsem spokojený.

Koho vidíte raději v hledišti? Mladé, nebo starší diváky?

Od doby, kdy jsem začínal, to slyším pořád dokola: My musíme ty mladý dostat do divadla! S tím se asi potýkal i Thespides, že mu mladí nechtějí tlačit káru. Na každé druhé schůzi, kterou jsem absolvoval, se řeší problém, jak oslovit mladé publikum. Přitom když se třeba během školního představení podaří navázat kontakt s mladými diváky, může vzniknout atmosféra jak na fotbale.

Znám starší diváky, kteří už nechtějí po divadle nic jiného než krásu…

Mají na to samozřejmě právo. Jenže otázkou je, jak to zařídit v chodu NDM. Malíř Vladimír Komárek říkal: „Žádný malíř nemůže malovat pro všechny, pro všechny může malovat jen komunál.“ Jsou kusy, na které je žádoucí, aby přišli mladí. Jsou kusy, které musí vidět člověk s určitými životními zkušenostmi. A proti tomu je postaven náš všeobjímající abonentní systém… Jako byste si koupil meníčka v restauraci, která vaří každý den jinou kuchyni. Tu ostrou orientální, záhadnou africkou, japonskou, české knedle, anglické nic moc chutě.. A každý den nebohý předplatitel strávník dostane úplně jiný sortiment krmě.

Vy sám máte rád ruskou klasickou dramatiku. I tu nejnovější. Co vás na ní přitahuje?

To spodní zoufalství autorů. Představuji si je, jak tam sedí nad svým rukopisem s hlavou v dlaních a zoufají si, jak je všecko kolem tupé a lhostejné. A dokážou napsat kusy, u kterých pláčete smíchy.

A jsme tam, kde jsme byli: nad společenskou rolí divadla. Nejen nad estetickou. Zase jsme u vlivu divadla na podobu světa…

Ale nelze od toho divadlo přece odříznout… A přitom to mohou být komedie. Smích přes slzy, rčení spojené s Čechovem. Když Stanislavskij zkoušel Tři sestry, chodili mu na zkoušky carští úředníci a důstojníci a vykonávali dozor, zda nezesměšňuje všemocnou ruskou armádu…

Je něco, co byste si rád z ruské dramatiky zahrál nebo režíroval?

Třeba Lady Macbeth z Mcenského újezdu. Ale i Jesenin, Majakovskij, Maldenštam, Pasternak. Je toho hodně. Pro mne je společným jmenovatelem ta jejich obrovská touha po lásce uprostřed zoufalství. A moc rád bych se podílel na inscenování bratrů Strugackých a jejich Lesa.

Vím, že budete hrát ve Staré aréně v Pikniku u cesty, v dalším díle Strugackých. Můžeme se tedy dotknout specifiky malých scén v Ostravě a specifiky velkého divadla, které v Ostravě dělá Národní divadlo moravskoslezské. A ty velké kusy se v poslední době, hlavně v Divadle Jiřího Myrona, moc nedařily. Čím to je?

Pokaždé jde o souboj s prostorem, někdy se to povede, někdy ne. Sám víte, že byly kusy, které se v DJM vydařily. Například Šumař na střeše …

…A také Konec masopustu, Nikola šuhaj…

…a další a další. Já si myslím, že je nutné ten prostor brát v úvahu od samého počátku. Jde o potenciál předlohy. Je-li v ní obsažena potřeba velkého prostoru. Ne roubovat to na prostor, ve kterém přece jen pravidelně musíme hrát.

Co režisér ve vaší duši? Jste nejen herec, občas režírujete. Zažíváte někdy takzvaný vnitřní svár nad tím, co po vás chce režisér jako po herci a s čím vy – také režisér – v jádru nesouhlasíte?

Tak jestli jsem to takhle někdy cítil, byla to doba malin nezralých. Jednou mi dokonce Radovan Lipus řekl: Tak si to někdy jinde udělej jako režisér, ale teď už pracuj, jak to chci já! Dnes, možná se mi budou někteří naši režiséři smát, se snažím být velmi pokorný a vstřícný.

V čem vás uvidíme do konce této sezóny?

Začnu zkoušet hru Ferdinanda von Schiracha Teror. Půjde o zajímavý experiment. Diváci budou v průběhu představení hlasovat o tom, jestli hlavní postava jednala správně. Dokonce existují webové stránky, na kterých je informace, jak diváci hlasovali v různých městech, kde se hra hraje. Bude derniéra Haprdánse ve Staré aréně a pořád budeme hrát Petušky v klubu divadla Jiřího Myrona.