Těšínská Morálka paní Dulské je sugestivní rodinný portrét s varovným obsahem

Naposledy si na Morálku paní Dulské ve zdejším regionu vzpomněli v ostravském Divadle Petra Bezruče v roce 2003 v režii Michala Przebindy, tedy to bylo v hlavní roli s Alenou Sasínovou-Polarczyk. Co se o té doby změnilo? Možná morálka ve společnosti.

Hra Gabriely Zapolské patřila v době od české premiéry v roce 1910 k nejhranějším polským titulům na českých jevištích. Právem patří i do Těšínského divadla, které má dvojjazyčnou scénu a navíc polská provenience je tady za humny, ne-li blíž. Uvedení Morálky paní Dulské je tak šťastným spojením dvou blízkých národů a navíc upozorněním na nestárnoucí téma lidského šosáctví, maloměšťácké kultury a ohlupujícího pokrytectví.

Rodina Dulských v Těšíně, to je jak akvárium na dlani, za jehož stěnou si plují dobře známé rodinné figurky. V čele pochopitelně panímáma Anděla Dulská, despotická semetrika, již není rovno, a její povedení příbuzní, zejména syn Zbyško, ukázkový to hochštapler vymetající noční kavárny i ženské sukně.

Z inscenace Morálka paní Dulské. (Foto: Karin Dziadková)

Scéně hostujícího Olexandra Overchuka vévodí starobylý výtah, jakési pulsující srdce činžáku, kterému vládne Dulská (Lenka Waclawiecová) a jímž se jede rovnou do jejího bytu, rozkládajícího se na jevišti po obou stranách výtahu. Scéna jak z filmu pro pamětníky, či snad někdy z období Franze Josefa, kdy ještě vládl starý pořádek a maloměšťáci měli povědomí o tom, co je to klapat jako hodinky.

Na pořadu dne jsou i stará křesla, biedermeierovský nábytek, dobové kostýmy jak vystřižené z života samotné Zapolské. A také velká kachlová kamna symbolizující v Suszkově režii onen pomyslný rodinný krb, kolem kterého se každý vyjeví, charakterem a chováním. Služka topí špatně, panímáma hned ukáže, jak se to dělá. Dobové činžákové atmosféře udává tón i do ořechova zabarvená scéna s temnějšími odstíny, kde jen ty děti nosí bílou a Dulská v noční košili a posléze v černých šatech připomíná groteskní strašidlo, z něhož jde hrůza při pomyšlení, že takoví despotičtí lidé mohou existovat.

V tomto směru se herecky realizuje Lenka Waclawieczová. Dulská v jejím podání, to je motor nebo spíš mýtický vehikl jinak nic netušícího tikajícího maloměsta, ke kterému Těšín i okolní zájezdové štace souboru patří.

Z inscenace Morálka paní Dulské. (Foto: Karin Dziadková)

Na povrchu uspořádanost, kdežto uvnitř rozháranost. Dulština, pojem, který Zapolská darovala a zobecnila pro polskou kulturu, kypí, vrata od výtahu jsou jako poklice nadskakující nad hrncem, jejich znásobenými údery se otřásá celý divadelní sál. Sledovat Dulskou v podání Waclawieczové nutí publikum živě přemýšlet o tom, kde jsme ji naposledy viděli, vždyť to přeci není tak dávno. Možná že zrovna tady, za rohem, opodál.

Všudypřítomný fantom maloměšťácké morálky a nic netušená dramata za zavřenými dveřmi, mezi čtyřmi stěnami, toto prostředí je přece nesmrtelné. Divadlo v Českém Těšíně umožní nahlédnout i tam, za ně. Vidíme, jak ukrývají tytéž typově neměnné postavy jako je syn flamendr, Zbyško v extrovertním podání Ondřeje Frydrycha, který imponuje svým mladším sourozencům.

Z inscenace Morálka paní Dulské. (Foto: Karin Dziadková)

Příbuzná a frivolní Juliašvičová v neméně sugestivním ztvárnění Petry Sklářové, komorně zasněná služtička Hanka (alternace Elišky Adamovské s hostující Malgorzatou Sikorovou). Spatříme typického rezignujícího otce skřípnutého pod pantoflem, Dulského v odevzdaném Vítězslavu Kryškem, mlčenlivě hrajícím tělem a tváří. Herecký koncert zpoza čtyř zdí ve svém závěru symbolicky vrcholí skupinovým portrétem před oponou, tak jak to známe z dobových rodinných fotografií. Co tvář, to strojený postoj a pod slupkou netušené drama.

Monstrozní figura Dulské i rodinné figurky tepají neomylně, dobové „kuchyňské“ drama pod pokličkou supí a jestliže někdo zasyčí, vybuchne a exploduje, tak ona slavná věta: „Ať vás všechny vezmou čerti!“ manžela Dulské Feliciana v charakteristickém podání Vítězslava Kryškeho sklidí oprávněný potlesk na otevřené scéně. Ale čerti nikde.

Vymanit se z koloběhu věčnosti umožňuje jen to divadlo, kde lze na okamžik nabýt dojmu, že právě nyní máte svět na dlani. Stejně tak jako v místním sále, odkud lze nahlédnout i do lokálních srdcí maločinžovních bytů, ale nejen jich.