Výstava Portrét: Hudeček namaloval poetu Žilu, Buchtelík tvář blázna a Surůvka si pomohl básní

Portrét je dnes poněkud devalvovaným pojmem. Stačí si otevřít Google, napsat slovo portrét do vyhledávače a vyhrnou se odkazy typu: „Kreslení portrétu na zakázku.“ „Malování portrétů na zakázku podle fotky.“  „Portrét malovaný a kreslený – ceník.“ „Portrét dle zaslané fotografie.“

Zákazníci podobných nabídek přitom zpravidla nechodí do galerií (kromě nákupních) a nakreslený či namalovaný portrét vnímají obdobně jako portrétní fotografii či spíše selfíčko, jen jde o jinou technologii a namísto pixelů se používá reálná tužka, uhel či barvy.

Budiž tedy, náš zákazník náš pán. Bezduché realistické portréty různé úrovně jdou dobře na odbyt, což ale neznamená, že jejich tvůrce máme považovat za umělce. Maximálně snad za řemeslníky nebo za pouťové obchodníky, kteří zákazníkům dokážou vnutit ledacos. A pokud jste je ještě nepotkali na internetu, určitě na ně narazíte třeba na Karlově mostě v Praze, na pěších zónách dalších evropských měst či na korze v nějakém mořském letovisku.

Obrazy v klubu Les. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstava, která je od počátku roku k vidění v ostravském Absintovém klubu Les, se slovu portrét snaží vrátit jeho duchovní rozměr či žánrovou pestrost. Kolektivní expozici z prací současných ostravských umělců připravili kurátoři Gabriela Fraisová (pedagožka Střední umělecké školy v Ostravě) a Petr Szyroki (nedávný absolvent katedry sochařství FU Ostravské univerzity) a už v předstihu ji nazvali záměrně banálně: Portrét. Ovšem s nadějí, že oslovení umělci vytvoří portréty s podobnou invencí, s jakou kdysi renesanční mistr Giuseppe Arcimboldo maloval svoje alegorické tváře sestavené třeba z ovoce nebo z mořských živočichů. Kurátoři zkrátka očekávali znepokojivé portréty či autoportréty, jaké maloval třeba Jan Vermeer, Vincent van Gogh, Erich Heckel, Josef Čapek nebo celá plejáda novodobých klasiků (např. Georg Baselitz či Francis Bacon).

Autoportrét Martina Froulíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Byť ve skromných výstavních podmínkách, kurátorům se v Lese opravdu podařilo ukázat, že umělecký portrét může být i parádní jízdou. Nuže dovnitř! Představíme-li si tento klub jako londýnský autobus doubledecker, tak na místě řidiče najdeme instalaci ostravského umělce Martina Froulíka nazvanou Autoportrét. Řidič je to vpravdě šílený, někde na hraně surrealistického snění, neoexpresionistického pnutí a světa fantasy příšer. Pohádky a mýty jsou přitom Froulíkovi denním chlebem, neboť pracuje jako výtvarník v Divadle loutek, takže není divu, že do Lesa vkročil naprosto přirozeně coby jezdec na bájném Pegasovi. A hlavně jako umělec, který se nebojí své vnitřní stavy odvážně vtělit do trojrozměrného autoportrétu.

Jaroslav Žila podle Aleše Hudečka.

Na zadní lavici pomyslného autobusu sedí loni předčasně zesnulý básník Jaroslava Žila, tedy jeho portrét vytvořený štětci malíře Aleše Hudečka. Pokud to tak lze říci, Hudečkovo dílo spolu s obrazem Václava Buchtelíka Blázen jsou „nejpromalovanějšími“ plátny na výstavě. Hudeček ale škálu barev nevyužívá jen k působivým kontrastům, barevnost je mu i prostředkem k připomenutí Žilovy povahy a jeho vnitřního básnického světa. Růžová je jakýmsi znamením poetových nesmlouvavých názorů při diskusích o literatuře, politice či historii. Žlutá naznačuje až někdy „žlučovitý“ nesouhlas s těmi, o nichž měl pocit, že jsou jeho nepřáteli, modrá ovšem svědčí o Žilově dobrém srdci a mimořádné básnické citlivosti. A když se na ten obraz zadíváte delší chvíli, uslyšíte i básníkův hlas:

Někdy
stačí pohled
a chvíle zkamení
(Jaroslav Žila, ze sbírky V hrudi pták)

Zatímco Aleš Hudeček na portrétu zřejmě dělal řadu dní, Jiří Surůvka, který sedí v pomyslném autobuse před Hudečkem, byl zřejmě hotov za patnáct minut. Surůvka je mistrem okamžitého nápadu, s ničím se dvakrát nepárá, ale v umění je to zcela legitimní postoj, který vyvažuje někdy až násilnou zadumanost metafyzicky založených tvůrců.

Dvojportrét z dílny Jiřího Surůvky. (Foto: Ivan Mottýl)

Surůvka zkrátka popadl archivní fotografický dvojportrét, k němuž dopsal ve stylu dadaistů:

Ani tata,
ani mama,
ani děda,
ani bába,
ani nevím,
kdo je to?
Jelito
a
jitrnice!
PF 2018

Malířka Hana Puchová sedí v doubledeckeru značky Les kousek od Surůvky a kurátorům nabídla autoportrét. Typickou „puchovskou“ osobitou malbu, která se kunsthistorikům jen těžko stylově zařazuje. Tak jako i u jiných maleb autorky, ve vystaveném autoportrétu je něco z dětské kresby, zároveň ale jakási profesionální umanutost a zarputilost.

Autoportrét Hany Puchové.

Malby Hany Puchové, které lavírují mezi poučeným naivismem a dobře promyšleným konceptem, mají na diváka i znejišťující dopad. Je v nich něco nedotknutelného až chladného, což je důvod, že na její obrazy musí člověk myslet ještě dlouho po jejich zhlédnutí. Hana Puchová je mimořádný malířský jev, což dokázala i její loňská výstava v Domě umění, která měla nadšený kritický ohlas. A pokud je někdo z Ostravy žhavým kandidátem na Cenu Jantar za výtvarné umění, pak je to určitě i ona.

Petr Szyroki vytvořil busty štamgastů. (Foto: I. Mottýl)

Nuže, jedeme dál! Sochař Petr Szyroki přistoupil k portrétu až s pábitelským nátiskem. Tohle je dokonalý ostravský příspěvek ke Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu. Protože jak říká častý návštěvník Lesa a šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek: „Komedie není o tom, že se dělají vtipy, ale že vzniká humor. A to tak, že figura na jevišti trpí a diváci se baví. Je to vlastně trochu sadistická rovnice, ale v divadle funguje už staletí. Není-li naplněna, vtipaří se a vznikají špatné komedie.“ A stejně je to s humorem i ve výtvarném umění, přičemž Petr Szyroki ho jako jeden z mála dokáže udělat, což dosvědčují jeho busty štamgastů nastrkané pod skleněné půllitry. Přemítat je o čem.

Václav Rodek a Marek Pražák. (Foto: Ivan Mottýl)

Tolik namátkou o vybraných cestujících. Hned za řidičem poschoďového busu sedí Marek Pražák s Václavem Rodkem, u dveří doubledeckeru Elli Tiliu a v horním patře sedadla obsadila celá plejáda dalších ostravských umělců. Katarína Szányi, Gabriela Fraisová, Václav Buchtelík, Jan Drozd, Jaroslav Malík, Zuzana Bittnerová a další. Konečná, vystupovat! Za pět minut se ale jede na stejné lince znova, přijďte se také svézt! Je to aktuálně jediný poschoďový autobus v Ostravě s galerií současného umění i s čepovaným pivem na palubě.

*

Portrét. Kolektivní výstava portrétů. Absintový klub Les, Ostrava. Výstava potrvá do konce února 2018.