Tři sestry v Komorní scéně Aréna jsou dalším důkazem kvalit nejúspěšnějšího divadla v České republice

Hrací prostor zaplněný mírně ošuntělým nábytkem, sem tam rozhozené lenošky, divany, židle, stolky a piano. To je scéna Milana Davida pro první část inscenace. V této části se odehrají dvě jednání hry. Obsahem toho prvního je výročí smrti otce čtyř sourozenců Prozorovových, sester Olgy, Máši a Iriny a jejich bratra Andreje, ale i oslava jmenin Iriny. Přicházejí hosté, důstojníci z místní vojenské posádky, baron Tuzenbach a kapitán Solený, překvapením pro všechny je příchod plukovníka Veršinina. Přichází i profesor místního gymnázia a Mášin manžel Kuligyn i soused, v domě spolubydlící doktor Čebutykin, a nakonec i dva podporučíci, Fedotík a Rode.  Postupně se odhalují jednotlivé charaktery a rýsují se vztahy mezi postavami.

Ve druhém jednání je už Andrej ženatý s místní dívkou Natašou, do které je silně zamilovaný. Nataša se ale brzy projeví jako sobecká, hloupá a rozkazovačná, silně sebestředná žena, což Andreje začíná ničit. Máša, v manželství nešťastná, se zamiluje do Veršinina, Tuzenbach a Solený se odhalí coby sokové ucházející se o lásku Iriny. Z Čebutykina se vyklube alkoholik.

Po přestávce proběhnou další dvě jednání. Rozhoří se požár města, ale začnou naplno hořet i sny, city a vášně. Naplnění snu sester odjet natrvalo zpátky do rodné Moskvy a najít tam své životní štěstí začíná být nemožné. Rozpadají se vztahy mezi Mášou a Kuligynem, mezi Andrejem a Natašou, Irina rezignuje a souhlasí se sňatkem s Tuzenbachem. Andrej prohrává téměř celý rodinný majetek, doktor Čebutykin pod vlivem alkoholu už naprosto zapomíná všechny lékařské znalosti. Byt se postupně vyklízí. V závěru hry v souboji se Soleným umírá Tuzenbach. Vojenská posádka opouští město, všechny lásky a sny se hroutí, deziluze je dokonána.

Z inscenace Tři sestry. (Foto: Roman Polášek)

Režisér Ivan Krejčí a dramaturg Tomáš Vůjtek ctí přesvědčení samotného A. P. Čechova, podle kterého jsou jeho hry komediemi. V jejich výkladu postav a interpretaci jednotlivých situací hraje prim humor, převážně černý, sarkastický, místy až cynický. Když už padlo slovo humor v kontextu pojmenovávaní hereckých výkonů, je na místě podotknout, že všichni herci bez výjimky využívají komického potenciálu hry. Velmi často tak v hledišti zaznívá i hlasitý smích, ale je to smích vycházející z pobavení nad ubohostí marných snů, zbytečných řečí či z projevů lidských slabostí. Z toho, jak dramaturg Tomáš Vůjtek s režisérem Ivanem Krejčím kladou důraz na tuto stránku hry, lze vyvodit jediný závěr: tohle by se asi Antonu Pavloviči Čechovovi líbilo. A jak je v Komorní scéně Aréna v éře uměleckého šéfa a režiséra Krejčího ustáleným zvykem, důraz je tu kladen především na hereckou složku inscenace. Vedle ní je tu však ještě hudba Ondřeje Švandrlíka, velmi sugestivní, nejen podmalovávající některé situace, ale i výrazně vytvářející atmosféru.

Režijně se jedná o plynulý tok situací, které se vzájemně prolínají. Ivan Krejčí pracuje důmyslně s mizanscénou v prostoru: příkladem je například situace, kdy na okraji a mírně v pozadí hraje Irina s doktorem karty a v centru planě filozofují Veršinin a Tuzenbach o smyslu života. Podobně jsou vystavěny téměř všechny okamžiky a z celku doslova čiší Čechovova teze o lidském životě jako marnosti nad marnost, není li tento život naplněn smysluplnou prací a skutečnou láskou.

Kristýna Leichtová a Šimon Krupa. (Foto: Roman Polášek)

Šimon Krupa hraje Andreje Prozorova zpočátku jako mladého muže povzneseného nad přízemnost a posedlého hudbou a láskou k Nataši. Herec velmi dobře vykresluje oblouk postavy od nadějných životních začátků až k závěrečnému prozření. Prozorov je tu doslova směšný až k politování.

Natašu, jeho milou a posléze panovačnou manželku, ztvárnila hostující pražská herečka Kristýna Leichtová. Uplatňuje výbornou jevištní mluvu a velkou schopnost vytvoření postavy. Její Nataša je skutečnou fúrií, která je skrze vlastní omezenost schopná bezohledně zničit život každého, kdo se dostane do její blízkosti. Nicméně ve vypjatých okamžicích rozčilení a vzteku Nataši kazí dojem poněkud řemeslný přístup herečky, prozrazující spíše užití vnějších prostředků než projev vnitřní hry.

Nejstarší z trojice sester, Olgu, hraje Tereza Cisovská. Herečka vybavila svoji postavu zdánlivou absencí emoční inteligence a této poloze v rámci průběžného jednání zůstává převážně věrná. Přesto však z takto pojaté Olgy vytryskne i sesterská láska, a to v okamžiku výkřiku nešťastné duše beznadějně zamilované Máši, trpící ve svém manželství s Kuligynem.

Pavla Dostálová a Vojtěch Lipina, v pozadí T. Cisovská. (Foto: R. Polášek)

Máša v podání Pavly Dostálové patří k nejvydařenějším postavám, jaké tato herečka v Komorní scéně Aréna vytvořila. Od samého počátku noblesní Máša, neskrývající myšlenkovou nadřazenost nad ostatními, utíkající před maloměstskými poměry do světa literatury a poezie, mluví hlasem, který od Pavly Dostálové slyšíme snad poprvé: hlubší tón, místy až tragická intonace a k tomu vznešené gesto i pohyb vytvářejí dráždivý koktejl, kterému musí Veršinin podlehnout.

Irina Zuzany Truplové je zpočátku obrázkem naivní mladičké dívenky, těšící se snad z každé maličkosti a opájející se nadějí návratu rodiny do moskevských velkoměstských poměrů. O to více pak vyniká zráta iluzí a z Iriny je na konci v podání Truplové zlomená a rezignující žena. Celkově velmi věrohodný herecký výkon.

Vojtěch Lipina hraje svého Kuligyna jako muže, který sám sobě předepisuje a dávkuje slepotu ve věci průkazné nevěry své manželky. Scény, ve kterých konejší Mášu projevy odpuštění, patří k tomu nejsmutnějšímu humoru, který je v inscenaci k vidění.

Podplukovník Veršinin Marka Cisovského je kreací carského důstojníka oslňujícího programově své vlastní životní publikum, hlavně pak samozřejmě dámy. Je to karikatura duševní prázdnoty a planého filozofování. Samotný okamžik loučení s Mášou v okamžiku, kdy milující ženu jednou rukou Veršinin objímá a druhou rukou vytahuje z kapsy hodinky a sleduje, kolik má ještě času, kterýmžto gestem herec jasně definuje kvalitu citů Veršinina k Máše, patří k vrcholům Cisovského herecké kreace v inscenaci.

Zleva Marek Cisovský, Zuzana Truplová a Pavla Dostálová. (Foto: R. Polášek)

Tuzenbach hostujícího Štěpána Kozuba patří k nejvýraznějším postavám. Ani ne co do kvality předvedených výkonů, v tomto ohledu je úroveň hereckého mistrovství všech aktérů téměř vyrovnaná. Kozub vede svoji postavu k obrazu vnitřními touhami rozervané osobnosti. Na jedné straně je jeho baron Tuzenbach šlechtic a důstojník, ne však omezeného ducha. Sleduje společenský vývoj ve světě, nechce trávit život v pletkách se ženami a ve vojenském pozérství jako jeho armádní kolegové. Touží po práci, která ho bude naplňovat, a po lásce Iriny, do které je osudově zamilován. Herectví Štepána Kozuba je ale přece jen o něco málo odlišné od způsobu herecké práce ostatních, a to je příčinou jistého vymykání se z celkového obrazu inscenace. Není to ke škodě, co se dopadu na publikum týká. Štěpán Kozub pouze, aniž by o o usiloval, strhává na sebe o něco více pozornosti, než je zapotřebí.

Dalším z hostů v hereckém týmu inscenace je Jan Chudý, známý především z práce ve Staré aréně. Hraje kapitána Soleného a hraje ho velmi úspornými prostředky. Využívá své tělesné konstituce prozrazující velkou fyzickou sílu a energii. Zároveň naplňuje i další rozměr postavy –  Solený v tomto podání je od samého začátku hrozivou osobou nejen z hlediska fyzického zjevu, ale i z hlediska jeho povahového primitivismu, a naplňuje tak smysl postavy v celé hře.

Doktor Čebutykin je v podání Michala Čapky zpočátku velmi vitálním mužem plným humoru, místy i duchaplného. Vliv konzumace narůstajícího množství alkoholu postupně destruuje lékařovu osobnost a Michal Čapka tento proces věrohodně zobrazuje.

Z inscenace Tři sestry. (Foto: Roman Polášek)

Ze čtveřice epizodních rolí vyniká Vladislav Georgiev v postavě starého vrátného Feramonta, nicméně stylizace této postavy poněkud vypadává z celkového pojetí herecké složky. Georgiev i mírně přehrává a tím je jeho postava spíše jakousi karikaturou nižších rozumových schopností a sešlostí věkem poznamenaného muže.

Petr Panzenberger a Ondřej Malý hrají dvojici podporučíků, kteří mají být především komickými postavami, což se jim z větší části daří. Hostující Dana Fialková hraje služku Anfisu. Nemá v textu dost prostoru, aby předvedla své herecké mistrovství, nicméně to málo, co jí text klade za povinnost, odevzdává s velkou přesností.

Celkově jsou Čechovovy Tří sestry v Komorní scéně Aréna opět velmi vydařenou inscenací, která má vlastní názor na svět, v němž mužský prvek vymezuje ženám prostor pro jejich existenci. Pro někoho to může být o osudově nešťastném ženském životním údělu, ale ženy v hledišti se určitě baví sarkastickým pohledem autora i inscenátorů na mužské hrátky, na to, jak život sám pohlavkuje mužskou ješitnost a sebestřednost.

Zcela jistě se najdou diváci, kteří budou z představení odcházet zasaženi pocitem ztráty iluzí. Dojde-li ale i k něčemu takovému, je možné si říci, že je to dojem svým způsobem ozdravný.