Jaroslav Korbel z nové kapely Jaro: Spoluhráče jsem hledal až poté, co jsem měl hotové album

Kde ses, Jaroslave, vzal?

Jaroslav: Tam, kde všichni ostatní. (smích)

Působí to tak, že ses vynořil odnikud, že ses náhle zjevil a vydal jednu z nejzajímavějších českých desek právě uplynulého roku. Bylo to tak, nebo mi jen něco uniklo? Hrál jsi v minulosti v nějaké kapele?

Jaroslav: V minulosti jsem měl dost kapel, ty ale nikdy nikam nevedly. Jsem z Bohumína, což je město, odkud, myslím, nikdy žádní dobří muzikanti nevzešli. Takže jsem měl vždy velký problém sehnat lidi, kteří by se mnou do něčeho šli. A ještě aby to „něco“ nebylo něco tuctového. Tak jsem nakonec začal psát písničky u sebe doma v pokoji.

Celé album Eternalism je tedy tvým dítětem? Tví nynější spoluhráči na něm nemají žádný podíl?

Jaroslav: Na nahrávkách ne. Kapelu jsem hledal až poté, co jsem měl hotové album. Nejdřív se ozval Uzi, který byl tím zápalným drátem. Říkal, že by toho chtěl být součástí, to díky němu se kapela rozjela, díky němu jsme skončili v této sestavě. Honza nám odpověděl na inzerát a Uzi pak našel Adama. Každý do toho dal něco svého, to, co uměl, a myslím, že živě – až to budeme mít úplně vypilované – to může znít i mnohem lépe než na albu. Dostává to s nimi novou dimenzi. Jsme hodně diverzní, každý vycházíme z jiných hudebních počátků, ale když se to takhle skloubí, skvěle to funguje.

Jak se vám ostatním pracuje s aranžemi, které vám Jaroslav „nadělil“?

Vladislav: Ze začátku to bylo trochu obtížné, lehce nepřehledné. Je tam toho totiž hrozně moc. Je to navrstvené, ještě jednou navrstvené a na to ještě dvakrát navrstvené. Ale když jsem se v tom nakonec našel, tak už to šlo samo. Nebylo co řešit; dá se říct, že jsem k tomu přirostl.

Jan: Vzhledem k tomu, že na těch nahrávkách není živá basa, jen zefektovaná kytara, jsem měl jako basista zvláštní úkol. Hodně jsem to v tom musel hledat a kluci mi museli pomáhat. Nicméně tam mám hodně volného místa a můžu si v podstatě dělat, co se mi zlíbí.

Jaroslav: Je to v podstatě takový náčrt.

Osmdesát navrstvených stop… To nezní moc jako náčrt.

Jaroslav: Když se to převede do živého hraní, tak to beru opravdu jen jako náčrt. V době, kdy jsem ty skladby nahrával, jsem spoustu věcí dělal poměrně jednoduše, protože jsem to popravdě řečeno nezvládl složitěji nebo zajímavěji.

Dva z vás v minulosti měli, případně ještě mají, jiné kapely a projekty. Můžete srovnat model „klasické kapely“, s nímž máte dost zkušeností, se situací, kdy jste postaveni před hotový materiál, který podle sebe jen mírně dotváříte?

Vladislav: Pro mě je to naprosto nová zkušenost. Já jsem hrál na klavír od pěti let, takže bych teoreticky měl být zvyklý dostat noty a zahrát to, ale tohle bylo něco jiného a úplně nového. Zároveň jsem věděl, že když udržím nějaké základní struktury, melodie a harmonie, tak už si potom budu moct dělat, co chci, což mám nejradši. Nová zkušenost, zajímavá zkušenost, výzva jako prase. Ale zvládli jsme to hezky.

Jan: Když vezmeme v potaz tu poslední kapelu, Clamortis, tak tam to fungovalo v režimu „tady máš noty, to se nauč, dostaneš peníze, odehraješ koncerty“. Oni byli dost profesionální, co se týče přístupu. Nebylo tam moc prostoru pro kreativitu, ale to mi svým způsobem občas i vyhovovalo.

Takže to bylo docela podobné jako u Jara?

Jan: Ne, tam vůbec nebyl prostor.

Jaroslav: A já jsem Honzovi nedával noty. Dal jsem mu jen nahrávky, a pak jsme na to nějak společně přicházeli. Nahrál jsem to všechno strašně dávno, byl to proces asi dvou let, procházelo to dlouhou produkcí a když došlo na to, že jsem klukům chtěl ukázat, jak se to má hrát, zjistil jsem, že už si to nepamatuju. Takže jsme na to museli znovu přicházet. Bylo to hodně náročné.

Ty ses, Adame, ve velmi krátkém čase dostal hned do tvou kapel. Kromě Jara jsou to ještě nejen personálně spříznění February. Jak to jako člověk s klasickým hudebním vzděláním prožíváš a vnímáš?

Adam: Pro mě byl vždycky sen hrát v nějaké kapele. Když jsem byl na základce, tak jsem hrál spíše sólově, s playalongem. Bavilo mě to, ale nebylo to, co bych chtěl dělat v životě. Teď mě to konečně potkalo a jsem rád, že můžu dělat to, co mě baví.

Vladislav: Adam je úžasný bubeník. Někoho takového jsem dlouho nepotkal a jsem rád, že se našel. Že se vynořil a hraje tady s námi.

Jaroslav: Už když si Adam poprvé sedl za bicí na naší první zkoušce, bylo jasné, že tohle je něco hodně dobrého.

Vladislav: Někomu je to prostě dáno.

Na serveru Frontman.cz vyšel článek, z něhož vyplývá, že jsi, Jaroslave, docela minimalista, pokud jde o hudební vybavení. Trochu to kontrastuje s precizností, která je z alba Eternalism cítit. Čím to je?

Jaroslav: Je to tím, že si rád vyhraju s věcmi, rád zkouším různé efekty a nástroje; třeba i ekvalizéry a různé hračičky… Vždycky jsem si ale vystačil s tím, co už jsem buď měl, nebo jsem to používal v softwarové formě, takže jsem si nastavoval různé nástroje, VSPčka, presety, a s tím jsem si hrál. Kromě toho mám multiefekt Boss, který má velkou část efektů na docela vysoké úrovni. Na tom albu je strašně moc různých zvuků, proto by nebylo možné to přenést do živého prostředí – měl bych tolik krabiček, že bych se v tom nemohl orientovat a všechno to včas přepínat. A tak si vystačím s tím multiefektem, presety a pár krabičkami navíc.

Jaký je tvůj vztah k hudebním trendům? Připadá mi, že Eternalism se v tomto ohledu vrací o pár let dozadu…

Jaroslav: Možná je to zčásti proto, že ta deska vznikala opravdu dlouho, ale taky ten zvuk je něco, co jsem si – možná necíleně – našel. Mám vždycky vizi, představu, jak by skladba měla vypadat, ale pak když to převádím do reality, je z toho úplně něco jiného. Vždycky si to najde nějaký svůj konec a v závěru to někdy ani neovlivním. Ale hudební trendy mám rád. Mám rád pop music, to co, se v hudbě aktuálně děje. A ty věci si do toho, co dělám, cestu vždycky najdou.

Ve zmiňovaném článku z Frontmana jsi zmiňoval koncert Anohni jako moment, který tě hodně zasáhl. Máš nějaký vztah ke queer hudební scéně?

Jaroslav: Nemyslím si. Já jsem upřímně ani o Anohni nic nevěděl, když jsem šel na ten koncert. Bylo to první střetnutí s Anohni, šel jsem tam naslepo. Když jsem tam stál, vnímal jsem jen tu hudbu, vizuály a ten mysticismus okolo – Antony tam stál, zahalený, mělo to nádech něčeho tajemného. Působilo to hodně silně. Anohni byla jedna z mých desek roku. Ale šel jsem do toho s nulovou znalostí o tom člověku.

Žánrově každý z vás vychází z úplně jiných vod. Promítá se to do toho, jak zníte naživo?

Jaroslav: Myslím, že kluci si to ani neuvědomují, ale je to tak. Uzi vychází z kytar, nekonečných ozvěn a úderných riffů, což se tam určitě promítá. To je ta část Uziho, kterou jsem tam chtěl mít. Adam má základy z formální výuky, má rád jazz. Dali jsme mu volnou ruku a jde to tam hodně slyšet. Honzův metal je tam podle mě taky znát. Taky do toho dává něco ráznějšího.

Vladislav: Určitě to tak je. Ale jen někdy. Dříve jsem to měl tak, že jsem přemýšlel, jak by něco zahrál třeba Ed O’Brien nebo Jonny Greenwood, zkrátka někdo z mých vzorů, ale čím dál víc se přistihuji při tom, že už na to nemyslím. Spíš se do toho snažím vnést něco ze sebe, což je podle mě správné.

Jan: Já jsem se dříve taky snažil napodobovat Cliffa Burtona nebo Geddyho Lee, nicméně si myslím, že v každé kapele hraju trochu jinak – vždy podle toho, jak na mě ta hudba působí. Mám nějaký základ, kterého se držím, ale potom na to nabaluju něco svého. Jestli to tam je vidět, nebo není, je otázka.

Adam: Každý bubeník by měl umět hrát všechny hudební styly, protože nikdy neví, co ho v životě potká. Vždycky by měl být schopný se přizpůsobit. Takže já jsem se ze všech stylů snažil naučit něco a v této kapele se snažím spíše přizpůsobit, ale samozřejmě tam vkládám i kousek sebe.

Pojďme si chvíli povídat o textech. Všechny jsou hodně snové a nekonkrétní, což lze na jednu stranu brát pozitivně, na druhou stranu jsem ale málokdy měla pocit, že rozumím tomu, co se snažíš sdělit. Třeba v písni Forty Three zpíváš: The forty three for the whole world to see. / Cast into dust. Missing suddenly. / Thousands before and more to be. / Unending slavery to bring unity. Můžu tě požádat o výklad?

Jaroslav: To je zajímavá skladba. Vlastně jsem doufal, že na to někdo přijde sám. Ale asi to nikdo nerozlouskl. Jde o čtyřicet tři mexických studentů, kteří byli jednoho dne nabráni do autobusu vyslanci vlády, které se nelíbily jejich protesty a opoziční názory. Odvezli je někam do pouště, kde je postříleli a zapálili. Vlastně dodnes nikdo neví úplně přesně, co se tam stalo, ale těchto čtyřicet tři studentů zkrátka zmizelo.

To jsem tedy nečekala. Máš často sklony při psaní textů zaujímat nějaké angažované postoje?

Jaroslav: Myslím, že v ostatních skladbách ne. Toto je jediná politická, aktivistická skladba.

Ještě jeden, trochu méně závažný úryvek ze skladby The Forces: You knew what I was about to do. / You know me better. / I am Enkidu. Jak to číst?

Jaroslav: To je o přirozenosti;  o tom, co je v každém člověku. O tom, co reprezentuje, i když si to neuvědomuje. Enkidu je mytická postava, určitý druh archetypu, který je v každém člověku. Reprezentuje přechod mladého muže do adolescence. Je to typický archetyp, který se mi tady hodil.

Jaký máte k textům od Jaroslava vztah vy ostatní?

Jaroslav: Už jste je četli? (smích)

Jan: Četl, ale nerozuměl. (smích)

Třeba ty, Uzi, jsi poměrně zkušený textař…

Vladislav: Nevím, jestli bych řekl zrovna zkušený textař. V prvé řadě se považuju za zpěváka a kytaristu. Jaro je strašně nadaný člověk v obou ohledech – jak v hudbě, tak v textařině. Asi jsem poeticky a romanticky založený, takže těm textům nedokážu nic vytknout. Je to všechno tak hezky a plně napsané! Je to barvité; nic nechybí, ale ani nic nepřebývá.

Čteš poezii?

Jaroslav: Ani ne. Já jsem to sestavoval tak, aby to bylo, jak říkáš, snové. Jung říkal, že umění je jako sen. Že dobré umění by mělo na člověka nějak působit, ale nemělo by poskytovat přímou interpretaci toho, co se děje. S tím můžu naprosto souhlasit. To je ideální stav.