Hořký život – hořké jméno. Kniha o prosté robě, jejíž vášni bylo psaní, je cenným dokumentem

Zájem o dílo Ludmily Hořké nevzbuzují ani tak jeho kvality literární, jako spíš kvality dokumentární. S minimálním školním vzděláním autorka zvěčnila, čemu ji život ve Dvořisku u Kravař, na původně rakousko-uherském břehu řeky Opavy, naučil. Hořká vedle místních obyčejů spjatých s vesnickými slavnostmi, lidových písní, tanců a dalších zaznamenává ve svém nejen prozaickém díle člověka, který „mluvil moravsky, smýšlení byl německého“, ale i člověka, který musel bojovat v cizí válce, ale ani na frontě, ani po skončení druhé světové války nebyl okolím bezezbytku přijímán za jeho součást.

S tímto faktem pracuje i Drahomíra Vlašínová. Čtenáři předkládá knihu, která balancuje někde na pomezí odborné a popularizační publikace. Podává skromnější, ale fundovanou analýzu autorčiných sedmi prozaických knih (předcházející strohá charakteristika díla básnického je spíše syntézou poznatků jiných literárních historiků). Probírá se především naratologickými kategoriemi, sleduje, jak s nimi Hořká pracuje a jak postupně z „kronikářky“ roste v prozaičku. Výsledky svých analýz však autorka knihy nepoměřuje s postuláty literární vědy, aby poukázala na uměleckou hodnotu jejích děl. Naopak se skrze své vývody organicky navrací k samotnému životu Ludmily Hořké (jehož charakter vystihuje autorčin pseudonym) a hlavně k etnografickým a folklórním specifikům Hlučínska. Zde jsou velké hodnoty díla Ludmily Hořké.

Téhož názoru byl i Milan Rusinský, redaktor mnohých autorčiných knih, jak ostatně píše v dopise Franu Smějovi, na který jsem nedávno narazil: „Zdá se, že už jsem odsouzen dopisovat za druhé. Za Šiguta, za Hořkou […], která by nikdy nemohla vyjít, kdyby nebylo právě té pomoci, která nemá naprosto ráz práce redakční, spíše vyloženého spoluautorství…“

Stojí-li na deskách knihy „druhé, doplněné vydání“, je nutné dodat, že se jedná jen o doplnění fotografického a dokumentárního materiálu. V publikaci najdeme poměrně velké množství právě takových dopisů, rukopisů a ilustrací autorčiných básní a próz, fotografií apod. Osobně bych ocenil i rozšíření literárněhistorického kontextu. Co třeba nastíněná podobnost díla Ludmily Hořké a Heleny Salichové, inspirace Bezručovými Slezskými písněmi…? Nebo tolik zajímavá návaznost prozaických balad Ludmily Hořké na balady Erbenovy?

Tu už by ale asi byla narušena ona vyváženost odborného a populárně naučného ražení publikace. Takto se nejen k odborné, ale i k široké veřejnosti dostává kniha, která probudí zájem o jednu prostou „robu“, jejíž vášní bylo psaní, která zároveň nabízí mnoho podnětů pro další bádání, ať už etnografické, folklórní či literární.