Chtěla jsem udělat něco úplně nového, tvrdí Dona Michelle po vydání houslového alba Soulscape

V prosinci vyšlo tvé sólové, můžeme říci houslové album Soulscape. Co tě k realizaci této nahrávky vedlo?

Z mé strany to byl takový malý experiment, krok novým směrem. Záměrem bylo vyprodukovat ryze houslové CD, ovšem neklasické, z větší části autorské, a odlišit se od dostupných houslových nahrávek, ať už komerčních nebo nekomerčních. Už dříve jsem v tomto směru mírně experimentovala v obou svých kapelách, vždy ale jen okrajově. Tentokrát jsem zaměřila veškerou pozornost na houslové skladby a všechny zvuky, které se na CD objeví, tedy i basové zvuky a podobně, jsou nahrané na housle.

Podle jakého klíče jsi písně na album vybírala?

Jak už jsem předeslala, záměrem bylo vyprodukovat něco, co je na hudebním trhu nové a jiné. Chtěla jsem se svým pojetím odlišovat od dostupných houslových nahrávek a přitom zachovat komorní vyznění. U většiny skladeb je použita taková struktura, která se v live provedení dá využít při práci s looperem, tedy opakující se harmonie.

Jde o čistě instrumentální skladby. O zpěvu jsi vůbec neuvažovala, případně o nějakých hostech, kteří by se na albu objevili?

Na koncertech zpěv občas používám, což je myšleno s nadsázkou… Ale i ten používám velmi zřídka. Tady jsem u nahrávání o zpěvu skutečně ani chvíli neuvažovala. Pokud se rozhodnu nahrávat i zpěv, přizvu si na to zřejmě adekvátní zpěváky.

Každopádně na jedné z fotografií se prezentuješ jako česká Vanessa Mae? Proč? Těch podobností zas tolik není… Není to tak trochu laciná sebepropagace?

Já se rozhodně jako Vanessa neprezentuju. Doba, kdy jsem Vanessu nezřízeně obdivovala, je pryč. Byla jsem nazvána ostravskou Vanessou Mae v jistém médiu. A můj marketingový specialista pak použil toto označení ve své reklamní kampani.

Jednou ze skladeb na albu je také tvá verze Smeels Like Teen Spirit od Nirvany. Z tvého podání je ovšem patrné, že jsi té písni poněkud ubrala drive, zato ses soustředila především na prezentaci oné známé melodie.  Byl to záměr?

Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšela písničku od Bon Jovi It’s My Life v pomalé akustické verzi. Tohle mě tehdy úplně dostalo. Rozhodně si nemyslím, že když se zpomalí, tak to písničce ubere drive. Neubere, jen bude jiný a bude mířit na jiné smysly. Melodie v Smells Like Teen Spirit má takovou ponurou atmosféru a tomu jsem přizpůsobila své pojetí. Nebo jsi čekal, že to nahraju stejně jako originál? To ne… (smích

Pojďme hned k následující písni Uninvited. Ta by podle názvu mohla připomenout coververze Alanis Morissette, ale skutečnost je jiná… Rozjařenost této skladby spíše evokuje hudbu z nějaké černobílé komedie z první poloviny 20. století. Kde tedy hledat kořeny této písně?

Existuje jeden starý jazzový song s názvem Undecided. Je mnoho zpívaných i instrumentálních verzí. Mi se líbí všechny nahrané verze od Stephana Grappelliho a taky se ke mně kdysi dávno dostala na vinylu jedna od Joe Venutiho. Takže kořeny jsou spíše tady. Název jsem pozměnila záměrně, přitom východisko by mělo být jasné. Je to spíše taková znělka, dala by se rozvést na víceminutovou skladbu, ale ta by se hodila na CD stylově zaměřené tímto směrem. S Alanis to nic společného nemá. Mimochodem stejný název písně má i moje mnohem oblíbenější zpěvačka Linda Perry na jednom ze starších alb.

Song Happy Blues zase napovídá, že se nebráníš ani bluesovým melodiím… Bylo pro tebe obtížné přenést do houslového zpracování atmosféru blues?

Myslím si, že housle jsou ideální nástroj na blues a na jazz. Obecně houslová improvizace nebo housle v jazzu jsou témata, která mi jsou již od dob studií velmi blízká… Také mě vždy bavilo přenášet na housle některé kytarové postupy. Takže nebylo to zas tak obtížné. Tady šlo spíše o to pojmout blues tak nějak vesele. Blues totiž samo o sobě moc veselé nebývá. Chtěla jsem použít klasickou bluesovou formu, nahrát houslové sólo s trochou přenesených kytarových technik a přitom znít mírně rozpustile.

Asi nejchytavější melodií disponuje píseň Radioactive…

Podle mě určitě nejchytlavější není, možná spíše nejživější a velmi zprofanovaná. (smích) Na CD jsou tři covery, zmíněné Smells Like Teen Spirit, Lost on You (od zpěvačky LP – pozn. autora), s bendžovým sólem brnkaným na housle, a Radioactive od Imagine Dragons. Na tuhle píseň mám i vánoční text, když je to nutné. (smích) Použila jsme záměrně skladby, které jsou známé z médií, ale mají trochu jiný kabát.

Dále je třeba zdůraznit, že Soulscape je poměrně pestré album, kde není nouze o taneční nálady (Fairy Dance), různé improvizace, ale třeba také houslové verze známých písní… Byl takový tvůj plán hned od počátku?

Ano. Chtěla jsem pestrost a širší žánrové pojetí. Vlastní skladby, pár známých melodií a princip opakování harmonií. Taky práci se zvukem a aplikování některých oblíbených kytarových efektů. Mám k dispozici i šestistrunné housle, byla by škoda nevyužít jejich možnosti. Práce na tomto CD trvala dva roky, za tu dobu zřejmě některé původní plány ustoupily jiným.

Ke které ze skladeb máš nejbližší vztah?

Těžko říct, možná Bleeding Wood a Gone. Tu první hraju už dlouho i na koncertech s Kapriolou, v nahrané verzi bych řekla, že zní o něco lépe. Gone je taková tiersenovská melodie plná emocí a smutku. Ale celé album má pro mě velký význam jako celek.

Jaké máš ambice s tímto svým projektem? Hodláš pokračovat a natočit další houslové album? Dá se tedy říci, že díky tomuto albu je definitivně minulostí tvůj další projekt Dona Said Yes?

Dona Said Yes pravděpodobně nějakým způsobem oživím. Předpokládám, že formou samostatných sólových vystoupení, kde si tu a tam přizvu nějaké muzikanty, například bubeníka nebo perkusistu. Už teď jsem docela hodně oslovována, abych hrála na různých kulturních akcích, což mě samozřejmě těší a spolupráci se nebráním. Co se týká CD, je to jeden z mých samostatných projektů, který určitým způsobem pojímá jinak houslovou hru. A do budoucna? Ano, chtěla bych natočit ještě swingové CD a trochu k tomu přimíchat nějaké moderní zvuky. Tohle se těžko popisuje, zatím mi to spíše zní v hlavě. (smích) Na svém webu mám ještě jednu bonusovou ukázku houslově-dubstepového žánru, která na stávajícím CD není, protože značně vybočuje. Ta ale také nastiňuje určitou cestu, kterou by bylo možné se vydat. Uvidíme… Už teď pracuji na něčem dalším, ale nebudu předbíhat.

Co toto tvé sólové album znamená pro Kapriolu? Zůstává Kapriola stále prioritou?

Nic zásadního. Priority jsou vyrovnané, ale kapriolovských koncertů je více.

Na závěr si ještě neodpustím otázku týkající se tvé přezdívky Dona Michelle. Má tento tvůj pseudonym nějakou souvislost s bývalou herečkou, modelkou a mimo jiné playmate časopisu Playboy z roku 1964 Donnou Michelle (1945–2004)?

Tuto paní jsem neznala. Ale řekla bych, že Don Michelle bude více… Michelle je moje původní jméno, to se se mnou táhne od malička, navíc je mi bližší než jiná oslovení tohoto typu. Když jsem dosáhla určitého vyššího věku, přidala jsme si tam donu (španělsky paní), aby bylo jasné, že už jsem starší osoba. Pak se z toho udělalo velké D a občas někdo přidá i dvě „n“, což je špatně. Velké D snesu, se dvěma „n“ se neztotožňuji. Dona je moje druhé nejmilejší oslovení, hned po Michelle.