Ostrava odhalila sochu Leoše Janáčka s liškou. Je to víc turistická atrakce než moderní umělecké dílo

„Byla to lavečka aj z dřeva olšového,“ zpívá se v lidové písni, kterou miloval právě Leoš Janáček. Na tuhle lavičku stačila kulatina z olše a zdarma ji stloukl každý hospodář. Dnes jsou lavičky velkým byznysem a turistickými atrakcemi, je to světová móda spojit lavičku se slavnou osobností, která se v daném městě narodila, žila či zemřela. Tyhle figurativní a nejlépe bronzové sochy mají vesměs hyperrealistickou podobu, aby celebritu poznal i ten poslední hejhula, který do města zavítá s turistickou kanceláří. Neodsuzuji taková díla, odmítám je ale nazývat souslovím umělecké dílo. Jsou to spíš figurální atrakce. Bronzoví paňácové, někdy rádoby zadumaní, jindy naopak s úsměvem ve tváři, záleží na typu zobrazované osobnosti.

K nové Janáčkově soše jsem se vypravil ráno na svatého Štěpána, a to ulicí Na Hradbách ve směru od rozhlasu, aniž bych si dílo předem prohlédl na sociálních sítích. Už na rohu náměstí jsem byl ale poněkud překvapen proporcemi skulptury, ačkoliv jsem věděl, že budu mít co do činění s životní velikostí figury.

Socha Leoše Janáčka. (Foto: Ivan Mottýl)

Janáček totiž sedí na lavičce v hlubokém předklonu, takže reálná lidská velikost se opticky zmenšuje, což se prokáže i o něco později, když k Janáčkovi usednou ranní chodci a mistra převyšují o hlavu i více. Je to sice kouzlo nechtěného, ale protože ke shrbené postavě přicházím zezadu, napadá mě, že je to hlídač dřevěných tržních budek rozesetých na rynku. Místní figurka v kožené bundě, která drbe ratlíka v klíně, zezadu totiž mezi mistrovým loktem a levým stehnem vykukuje něco jako hlava psa.

Liška v náruči Leoše Janáčka. (Foto: Ivan Mottýl)

Aha, ona je to liška Bystrouška, hrdinka Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Ke kompozičním výhradám se v tu chvíli přidává i kritika celého pojetí díla. Proč opět Bystrouška, která je letitým symbolem Janáčkova rodiště na Hukvaldech? Proč zdvojovat tenhle turistický atribut, copak Ostravu s Janáčkem nic jiného nespojovalo? Pravda je bohužel taková, že Bystrouška je v Ostravě spíše symbolem ostravské hudební nedokonalosti či poloprofesionalismu. Janáček si totiž nepřál, aby zrovna tuhle operu provádělo ostravské Národní divadlo moravskoslezské (NDM), jehož orchestr byl početně slabý a hudebně nedosahoval pražských či brněnských kvalit.

Socha Leoše Janáčka. (Foto: Ivan Mottýl)

„A teď mam Lišku. Ale tu vam do Ostravy ještě nepustim, protože by tu zatím ještě špatně běhala,“ prohlásil Leoš Janáček 8. ledna 1924 v ostravském hotelu Slavia (dodnes stojící dům na křížení ulic Hollarova a Poděbradova), kde s herci oslavoval ostravskou premiéru Káti Kabanové. „Myslil tím náš tehdy ještě málo početný orchestr,“ zachovala se na setkání vzpomínka v archivu NDM, jejímž autorem je dirigent Mirko Hanák. Když už tedy Bystrouška něco zpodobňuje, tak skrblivost tehdejších radních a ostravských podnikatelů, kteří k růstu operního orchestru nemínili nějak výrazně finančně přispět.

Socha Leoše Janáčka. (Foto: Ivan Mottýl)

A to už se staršímu muži z dílny Davida Moješčíka dívám do tváře. Je to dobrák od kosti, který je schopen zkrotit toulavé lišky a předvádět je dětem v centru Ostravy, nikoliv ale genius světové hudby. Tím nezpochybňuji, že si Ostraváci sochu nezamilují, skutečné ctitele Janáčkova mistrovského díla a muzikology ze všech kontinentů, kteří někdy náhodou zavítají do Ostravy, ovšem takový Janáček asi nepotěší. Místo génia spatří prosťáčka, možná se s tím nakonec i smíří, ale jak jim vysvětlit, co má Janáček společného s Kuřím rynkem?

Leoši Janáčkovi by to mnohem více slušelo třeba před Divadlem Jiřího Myrona (někdejším Národním domě), kde se ostravská hudební scéna poprvé popasovala s mistrovým dílem. Bylo to 25. září 1906, na programu byla Janáčkova opera Její pastorkyňa a dirigoval ji Cyril Metoděj Hrazdira (Janáček seděl v hledišti), absolvent varhanické školy v Brně. S odhalením sochy v tomto místě se mohlo počkat, až dojde k plánované likvidaci ostudného parkoviště před divadlem a katedrálou Božského Spasitele. Právě na takto uvolněné ploše by skulptura měla i svůj příběh, možná by prostor mohl dostat i název náměstí Leoše Janáčka.

Součástí sochy je lavička, která láká k přisednuttí. (Foto: Ivan Mottýl)

Pokud je mi známo, vznik díla nedoprovázela klasická veřejná soutěž, která je v takových případech obvyklá, přičemž stejným a ne úplně standardním způsobem obvod určí, kdo vytvoří další plánované sochy Věry Špinarové a Karla Kryla. Pro jmenované umělce je ale takový postup medvědí službou, protože o realizaci nerozhodují odborníci, nýbrž orgány samosprávy, od nichž lze těžko čekat, že zvednou ruce pro opravdu současné sochařské trendy. Pozitivním příkladem nechť je třeba loni odhalená socha básníka Jana Skácela od sochaře Jiřího Sobotky v Brně vzešlá z řádného veřejného klání. I ta má sice svoje kritiky, nicméně nadživotní Skácelova busta je sestavena z vrstvených a k sobě svařených kartáčovaných trubek a je to potentní, vyzývavé a hlavně současné dílo. Janáček v Ostravě je maximálně reklamním poutačem na Muzeum Leoše Janáčka, které ovšem turisté v Ostravě nenajdou.

Kleinovo sanatorium, v němž Janáček téměř před devadesáti lety zesnul, přitom podnes stojí a je součásti městského špitálu na Fifejdách. Kdyby se právě tahle budova změnila v poutavé Janáčkovo hudební muzeum, jsem přesvědčen, že by lákalo Janáčkovy obdivovatele opravdu z celé planety. Zvláště, pokud by se součástí expozice stala rekonstrukce nemocničního pokoje, v němž mistr nečekaně zemřel. A před muzeem by bylo další skvělé místo pro Janáčkovu sochu.

Janáček zemřel ve čtyřiasedmdesáti letech, když se při hledání syna své přítelkyně Kamily Stösslové nachladil v lese na Hukvaldech. Hukvaldský lékař nemoc diagnostikoval jako zánět středního ucha, zánět v krku a nepravidelnou činnost srdeční, takž v obavách se zápalu plic poslal Janáčka právě do ostravského sanatoria. „Než tak žit, raději umřit. Ja vim, že zemřu. Co komu súzeno, tomu neuteče,“ stačil údajně ještě říct Kamile v sanatoriu, než v neděli 12. srpna 1928 zesnul.