Edita Bandyová z Divadla loutek: Lidé si dříve uměli lépe vychutnat život, i když ho měli těžší

Diváci vás v Divadle loutek vídají pravidelně. Byla to vaše první volba, jít právě do zdejšího angažmá?

Po absolvování konzervatoře, po šestiletém studiu, jsem byla chvíli na volné noze. Tehdy byl naprostý nedostatek míst, bylo hodně muzikantů a divadla byla plná. V Divadle loutek jsem se ocitla tak trochu omylem, když sháněli houslistu. Od té doby jsem tady zůstala a jsem spokojena. Zahraju si, zazpívám, je mě vidět, nejsem dole v díře (v orchestřišti). V podstatě jsem tady šťastná.

Odráží se nějak ve vaší profesi skutečnost, že jste Romka?

Ano, na určité věci v souvislosti s tím, že jsem Romka, jsem pyšná. Zejména na to, že mám muzikální cítění. Hudba je pro mě velký dar. Na světě jsou ale ještě pořád lidé, kteří nepřekročí určité upjaté hranice. Když se řekne cikán, znamená to pro ně synonymum pro zloděje nebo si řeknou: Ten zase bude blbý, nic neumí. Někdy mě to štve, ale je třeba brát takové situace s humorem.

Daří se vám dostat do svých vystoupení i něco z cikánské krve?

Věřím, že ano, člověk, který dělá muziku, dobře ví, že noty nejsou všechno. Většinou dávám do hudby své osobní pocity. Užívám si to. Snažím se ze sebe dostat stoprocentní výkon, jedu naplno, protože nemám ráda polovičatou práci.

Proč nehrajete v nějaké kapele?

Ono se to lehce řekne, ale když ráno hrajete dvě představení a odpoledne máte zkoušky, tak je to hodně náročné. Jste potom rád, že vám zbude vůbec čas na rodinu. Ráno odcházíme, večer se vracíme. Jsem žena a mám na to jiný pohled než chlapi, kteří to mají jednodušší. Rodina je pro mě přednostnější. Někdy je vhodnější prosazovat se méně, ale kvalitněji.

Jedním z posledních představení, kde si to užíváte s houslemi i se zpěvem na jevišti, je titul Stříhali dohola Josefa Kainara. Jaká byla premiéra?

Moc jsme si to užívala, myslím, že se představení hodně podařilo, je tam humor, ale také se i něco dozvíte. Krásná hudba. Každý si v tom něco najde. Kainar byl zajímavý člověk, moc jsme o něm ale donedávna nevěděli kromě toho, že byl básník. Ale že míval deprese a další problémy, to dříve nebylo známo.

Byl to podle vás inspirativní autor?

Ano, Kainar podle mě musel být správný člověk, když byl tak skvělý básník a muzikant. Také tehdejší doba musela mít obrovské kouzlo, nebyl takový stres, i když lidé měli spoustu jiných starostí. Doba musela být stokrát těžší než dnes, ale lidé si uměli lépe vychutnat i nepatrné vymoženosti. To je právě to, co dnes postrádám, dnes jenom vidím, jak se lidé za něčím ženou a neumějí se zastavit, přitom jim to hlavní utíká. Užít si hezké odpoledne nebo posezení u kávy, to přece stačí.

Které inscenace vám za dobu vašeho působení v Divadle loutek utkvěly v paměti více než jiné?

Není možné je všechny vyjmenovat. Na malé scéně to třeba byla z poslední doby Malá Mína zmlsaná, představení o tom, co dělat, když děti nechtějí jíst. Milovala jsem představení Malované na skle, tam jsem si opravdu zahrála, moc krásná muzika, opravdu muzikál, ve kterém nás bylo hodně na jevišti.

Na Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně jste dostala zvláštní ocenění poroty, je to pro vás důležité uznání?

Bylo to za Dášeňku, za provedení, a to mě moc potěšilo. Dášeňka je krásné představení, ideální pro malé děti. Zní v něm swing z období vzniku Čapkovy pohádky, inscenace přitom působí jednoduše a pěkně. Hudbu dělal Matěj Kroupa a velmi jsme si sedli. Také proto jsem měla z té ceny velkou radost.

Když jste tak na roztrhání v divadle, jak relaxujete?

Jsem šťastná, když přijdu domu, sednu si do křesla a natáhnu nohy. To je zážitek, Anebo se naložím do vany. Ráda chodím na procházky. Příroda mě uklidní a nabije. Stačí si ale jenom zapálit svíčku a uvařit si dobré kafe. I když mám hudbu tak ráda, někdy je jí moc.