Tanečníci Michaela Vápeníková a Koki Nishioka: Soubor ostravského baletu je dobrý tým
20.12.2017 08:16 Tereza Cigánková Divadlo Rozhovor
Sólisty baletního souboru Národního divadla moravskoslezského Michaelu Vápeníkovou a Kokiho Nishioku se nám podařilo vyzpovídat i přes jejich náročný pracovní program – aktuálně mají za sebou několik repríz baletu Popelka Paula Chalmera, kde ztvárňují ústřední dvojici Popelky a Prince, dále premiéru komponovaného večera All That Jazz, Rock and Blues a před sebou neméně rušné vánoční období, kdy se baletní představení stávají lákadlem pro celé rodiny.
Koki Nishioka a Michaela Vápeníkova na snímku z inscenace Popelka.
Foto: Martin Popelář
V představení Popelka kanadského choreografa Paula Chalmera tvoříte ústřední taneční pár – ve kterých dalších představeních z repertoáru baletu NDM jste si tanečními partnery?
Michaela: V jiných baletech se potkáváme minimálně. Tančíme malý kousek společně v Labutím jezeře a dále máme jen herecké výstupy v Tří mušketýrech choreografa Paula Chalmera. V době, kdy jsme měli na repertoáru Chaplina, občas jsme spolu tancovali, když Koki dělal Chaplina a já třetí ženu Oonu. Jinak se moc jako taneční partneři nepotkáváme, bohužel nemáme tu příležitost.
Koki: Na jevišti jsme spolu často, ale jako vyloženě taneční pár se potkáváme opravdu jen v Popelce.
Jak se vám spolu pracuje a čeho si vážíte na tom druhém jako na tanečním partnerovi?
Michaela: Koki je skvělý partner. Dokáže vždy pomoct a poradit, když je potřeba. Můžu jít potom na jeviště úplně v klidu a bez stresu, protože vím, že za mnou stojí a že mi pomůže, v jakékoliv situaci. Vzhledem k tomu, že nemáme tolik představení Popelek, stalo se, že jsme teď tancovali toto představení po více jak roce, proto si myslím, že si to potom více užíváme, jak na sále, tak na jevišti, a snažíme se podpořit jeden druhého a vytvořit společně krásné představení.
Koki: Líbí se mi, jak se dokážeme na sebe vzájemně naladit. Samozřejmě mám rád, když je všechno technicky správné, ale důležitější je pro mě umět se podívat tomu druhému do očí a navzájem se cítit.
Jste oba zkušení tanečníci, ale stalo se vám při společném tanci něco, co vás tzv. odbouralo – ať už na jevišti, nebo na tanečním sále?
Michaela: Čím jsme starší a zkušenější, tím více si každé představení užíváme a také zkoušky na baletním sále probíhají v uvolněné atmosféře. Je spousta momentů, hlavně tedy na sále, kdy odbouráme jeden druhého, tam si to můžeme přece jen dovolit více než na jevišti, tam za představení bereme zodpovědnost. Jeden z takových momentů byl například, když princ hledá Popelku s velkým oranžovým balonem v ruce a Popelka se potom objevuje na druhé straně jeviště. Oba dva se najednou na sebe otáčí a princ rychle balon schovává za záda. Tak si představte tuhle situaci, otočíte se jako Popelka na prince a princ před vámi stojí s obrovským balonem, když teprve po několika vteřinách mu dojde, že ten balon neschoval. Pak je třeba improvizovat, a to je potom pobavení pro oba dva (smích).
Koki: Já se vždycky snažím, abychom se spolu zasmáli a abychom se smáli často – samozřejmě to myslím v dobrém, je třeba vytvořit dobrou atmosféru. Když se moc soustředíme, moje tělo nefunguje tak dobře.
V NDM se vystřídali již mnozí choreografové a každý z nich přinesl svůj osobitý styl. Můžete jmenovat některého z nich, jehož pohybový slovník Vám přirostl k srdci a proč?
Michaela: Já mám blíže ke klasickému tanci, takže v tuto chvíli jsou mi nejblíže právě choreografie Paula Chalmera – jak Popelka, tak Tři Mušketýři. Obě díla mám ráda a cítím se v nich pohodlně. Cítím, že se tam tanečně můžu vyřádit (smích). Co se týče současného tance, moc ráda tančím Falling Angels od Jiřího Kyliána.
Koki: Rád tančím choreografii Rain Dogs Johana Ingera. Líbí se mi snad každý pohyb – má to šťávu a cítím se přitom velmi dobře.
Jak byste popsali sami sebe, když jste byli ještě studenty baletu? Nastala u vás nějaká zásadní změna od té doby, co jste nastoupili profesionální kariéru?
Michaela: Abych řekla pravdu, tak teprve s příchodem do souboru tanečník zjistí, že vlastně musí začít pracovat prakticky od „začátku“. Já jsem měla to štěstí, že jsem hostovala v baletech Národního divadla moravskoslezského už na konzervatoři, takže jsem získala jisté profesionální zkušenosti, za které jsem v dnešní době vděčná. Spousta mladých tanečníků takové zkušenosti nemá. Na škole nás nikdo neučil, jak si udržovat tělo, aby se nám potom lépe pracovalo. Od doby, co jsem začala svou profesní kariéru, jsem musela na sobě začít hodně pracovat a spoustu věcí změnit. Každý den nacházím nové možnosti, jak se svým tělem nakládat. Další věcí je také práce na vlastním projevu a na tom, co člověk vloží do každé role, kterou tančí. Cítím, že s rostoucími zkušenostmi jak v profesním, tak osobním životě, nacházím nové možnosti, jak se projevit.
Koki: Já jsem se ve škole soustředil především na klasický tanec – ale když jsem pak přišel do ostravského souboru, musel jsem začít tančit také současné choreografie, což pro mě byla veliká změna.
To mě přivádí k další otázce – oba jste jako hlavní zaměření studovali klasický tanec, ale mnoho choreografií souboru je z oblasti současného tance – jaké jsou tedy pro vás největší výzvy tohoto stylu a jak tomu přizpůsobujete svou fyzickou přípravu?
Michaela: Už na škole jsme měli spoustu hodin současného tance, ale já jsem vždy měla blíže k tanci klasickému a to mi tak nějak zůstalo. Je pro mě osobně celkem náročné se v současném stylu tance uvolnit a najít tu správnou cestu, jak se v něm projevit.
Koki: Pro mne je tento styl opravdu náročný, a proto snažím se najít rovnováhu mezi klasickou a současnou technikou, tak abych byl schopen dobře tančit obojí. Navíc způsob používání těla je velmi odlišný u jednotlivých choreografů.
Srovnávali jste někdy své zkušenosti se studiem tance? Liší se nějak u nás a v Japonsku? V čem byste viděli hlavní rozdíly?
Michaela: Řekla bych, že studium tance v Česku a Japonsku je jako dva jiné světy. My jim občas říkáme „mašiny“. Jsou zvyklí tancovat spoustu hodin denně, jsou ve škole od rána do pozdního večera, mám pocit, že si nemůžou dovolit ukázat, že už nemohou nebo že jsou unavení. V Česku na konzervatořích samozřejmě také studenti tráví celé dny, ale ve srovnání s Japonskem je to o dost mírnější.
Koki: To je pravda – jsme prostě Japonci a myslím, že občas pracujeme příliš tvrdě. Když jsem studoval v Japonsku, měli jsme třífázový trénink, tedy tři plné tréninky denně. To bylo hodně těžké.
V současné době jste především tanečními interprety – zajímáte se v oblasti tance i o jiné obory, kterým byste se chtěli jednou také věnovat, například choreografickou tvorbu, pedagogiku, taneční medicínu apod.?
Michaela: Já působím jako pedagog v baletním studiu Národního divadla moravskoslezského. Učím také sportovní gymnastky baletní průpravu. Letos v létě jsem absolvovala kurz tejpování a na příští léto plánuji masérský kurz.
Koki: Jednou bych rád dělal choreografii, ale momentálně mě baví tančit v různých choreografiích různých autorů.
Když dáme tanec chvíli stranou – v ostravském souboru se sešli lidé mnoha národností, takže určitě sdílíte spoustu kulturních odlišností. Co třeba jídlo – chutná vám, Koki, česká kuchyně a vám, Míšo, ta japonská?
Michaela: Co se týče japonské kuchyně, mám moc ráda sushi a japonské kari.
Koki: Mám ráda česká jídla, hlavně svíčkovou (smích) – ale vlastně ani nevím, jak se to slovo píše. A pivo je skvělé! Chutná mi mnohem víc než to japonské.
A nakonec zpátky k tanci – co si myslíte, že je hlavní devízou ostravského baletního souboru a čím může zaujmout diváky?
Michaela: Podle mě se snažíme v souboru udržovat přátelskou atmosféru, pomáhat si a vzájemně se podporovat, a to se potom odráží i během představení na jevišti. Náš soubor má pestrý repertoár, divák si může najít to, co má rád. Najde jak klasiku, například Labutí jezero, neoklasiku jako jsou Popelka nebo Tři mušketýři, současný tanec a choreografie SUB a Falling Angels a pro větší odreagování nejnovější dílo All that jazz, rock and blues.
Koki: Mám pocit, že se soubor dostal na vysokou úroveň. Naše šéfka sestavuje velmi zajímavý repertoár, tanečníci jsou aktivní a mají spoustu energie. Tvoříme dobrý tým a navzájem nám na sobě záleží. I proto můžeme na jevišti podávat dobré výkony, a to je jistě pro diváky lákavé.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.