Slezské divadlo v Opavě uvedlo českou premiéru Arizona Lady. Inscenace se až na pár věcí velice povedla

Poslední opereta mistra vířivých čardášů je svým způsobem jedinečné dílo. Kálmánova hudba vstřebala vlivy tehdejšího Broadwaye a je plná chytlavých melodií, ve kterých vedle čardáše slyšíme vlivy country, swingu (v harmonii) i typické westernové filmové hudby (v instrumentaci), kde dějovou linku v dialozích často podmalovává pouze klavír. Arizona Lady je tak svým způsobem jakýmsi transgresivem mezi operetou a muzikálem, k němuž má její hudba rovněž velmi blízko.

Děj se odehrává kolem roku 1920 v Arizoně na farmě Lony Farrell (Lucie Hájková), drsné a nekompromisní farmářky, která se zarputile brání četným nabídkám k sňatku a své zaměstnance popohání do práce pomocí pušky. Jedním z nápadníků je i místní šerif Sullivan (Zdeněk Kapl), který má konkurenta ve zpívajícím kovbojovi Royi Dexterovi (Juraj Nociar). Druhý ústřední pár tvoří podomní obchodnice Nelly Nettleton (Barbora Čechová), jejíž kolo s pestrobarevnými balónky je ověšeno zbožím, a kovboj Chester Kingsbury (Michael Skalický). Zápletku doplňují mexičtí mafiáni v čele s bohatým rančerem Lopezem Ibanezem (Dalibor Hrda).

Určitě jste si povšimli, že ve výčtu hlavních postav chybí to nejdůležitější – a sice Arizona Lady. Nebojte se, kráska to je, ale nikoli žena a nikoli člověk! Jedná se o dostihového koně, kterého neodolatelným způsobem ztvárnil herec Michal Stalmach. Právě o Arizonu Lady v Kálmánově díle jde především a citový život farmářky Lony i dalších postav je konfrontován s touto „klisnou“.

Z inscenace Arizona Lady. (Foto: Tomáš Ruta)

Scéna Davida Janoška je jednou z největších devíz nastudování: hlavním prvkem je maketa výřezu klisny Arizona Lady, která je spouštěna v optimálním načasování na jeviště, barevností i geometrickou elegancí zaujme podlaha s kostkovaným vzorem. V zadním plánu se nachází interiér pracovny farmářky Lony, který poněkud nelogicky dekoruje velká knihovna. Dotváří jej projekce kaktusů na plátně.

V závěru prvního dějství se příběh odehrává na dostihových závodech, k nimž bylo využito nízkých parkurových překážek. Janoškova scéna je dynamická: zabydlují ji mobilní předměty jako je pojízdný obchod Nelly a balíky sena. Ve druhém dějství se pak proměňuje pódium v jakýsi mexický bar.

Juraj Nociar. (Foto: Tomáš Ruta)

Kostýmy Lenky Poláškové se inspirovaly klasickými kovbojskými vzory v barevných košilích, hnědých vestách, kloboucích i ve výrazném červeném obleku a sombrerech Mexičanů. Choreografie Martina Tomsy vstupuje do příběhu přiléhavými sestavami: koncepce tanečního projevu odpovídá zvolené estetice a příjemně provzdušňuje scénu.

Český překlad (Jan Ondráček) a zejména brilantní české texty Patricka Fridrichovského potěšily skvělým frázováním a hravou češtinou, v níž není nouze o šikovné rýmy a větnou stavbu odpovídající písňové formě. Hudební čísla šla hercům dobře do úst, nejvíce se pěvecky dařilo Barboře Čechové, Juraji Nociarovi, méně už Zdeňce Mervové.

Zdeňka Mervová a Zdeněk Kapl. (Foto: Tomáš Ruta)

Nezklamala ani Lucie Hájková, která potěšila kultivovanou hlasovou barvou, ovšem místy se zbytečným operním nánosem a s méně zřetelnou artikulací. Také Michael Skalický a Zdeněk Kapl představili sympatické pěvecké výkony. Problematické a poměrně zdlouhavé potíže s mikroportem během árie Juraje Nociara se naštěstí neopakovaly.

Dařilo se i orchestru Slezského divadla v Opavě, který pod taktovkou Petra Šumníka odvedl poctivý, muzikantsky živelný výkon, jemuž dominoval klavír Libuše Vondráčkové. Také sbor pod vedením Kremeny Pešakové představil seriózní a vyrovnaný výsledek, který se odrazil v hutné dynamice a intonační jistotě. Za vyložený faux-pas naopak považuji hru Mexičanů na rumba koule, která působila trapně, rozcházela se rytmicky s klavírem a navíc svou intenzitou rušila i dialog hlavních postav.

Režie Dominika Beneše měla nelehký úkol. Musela proškrtat řadu postav početně zabydleného příběhu, i přesto první dějství trvalo bezmála hodinu a půl. Beneš se režijně nejvíc vyřádil na figuře Michala Stalmacha, který je nejvýraznější postavou, vypravěčem i Arizonou Lady s neodolatelným šarmem a espritem.

Zleva Michal Stalmach a Lucie Hájková. (Foto: Tomáš Ruta)

Stalmach se objevil hned v úvodu nejprve v roli kovboje-vypravěče v bílém saku, bílé kravatě a světle hnědém klobouku. Jeho komentování děje bylo svěží, neotřelé, a hlášky jako plnotučný hrdina, „kauboj“ = kraví chlapec, herrrka, létající koblihy apod. si divák okamžitě zapamatuje. Je ústředním hybatelem děje a bez něj by celkový dojem působil bledě. Stalmach herecky kraloval i během milostného duetu Farrell a Dextera, kdy je coby Arizona Lady spoutal lasem a na závěr z něj vykouzlí srdíčko. Také zcizovací efekty zvolil na vhodných místech (zejména fórek s kytarou) tak, aby nerozbily děj, ale podpořily komično. Scéna jeho zkrocení i dostihový závod byly perfektně vygradovány.

Životné postavy kromě senzačního Stalmacha představili také Barbora Čechová, Michael Skalický a zejména Dalibor Hrda, jehož „punč z Dolňáku“ u Opavanů triumfoval. Bohužel horší plastičnost postav a zejména herecká nepřesvědčivost charakterů se projevila u farmářky a šerifa. U Hájkové tak vůbec nebylo jasné, do koho je vlastně zamilovaná, protože se její Lona vůbec nebránila ani návrhům šerifa. Toho zase Zdeněk Kapl, který jinak dobře zpíval, zahrál s mentorskou nudou, jehož pomalá dikce a toporné pohyby neměly patřičný švih a suverenitu pramenící z jeho postavení.

Z inscenace Arizona Lady. (Foto: Tomáš Ruta)

Roztříštěnost charakterů působila kostrbatě a bohužel ukázala v Benešově pojetí na drobné trhliny, ovšem v celkovém ohlédnutí přece jen převyšují pozitiva, protože mladý režisér odvedl jinak vynikající práci. Navíc lze věřit, že problémy se do budoucna podaří vyřešit.

Opava uvedla svižnou, energickou a v mnoha aspektech půvabnou inscenaci, která vyznívá jako nespoutaná jízda plná zábavy.