I na stavbě u míchačky hledám meditativní klid, říká před výstavou v Jámě 10 sochař Petr Szyroki

Začněme poezií. Mám rád tuhle vaši básničku: „Někteří zlí jazykové tvrdí, / že v kraji uhlí a ocele, / lze vypít piva dvě. / Mně však tento názor smrdí. / Jo pijym dycky dva.“ Pořád tedy platí dva piva, a nikoli dvě piva?

Dva, vždycky dva.

Proč na tom tolik trváte?

V Karviné, kde jsem se narodil, se říká dva piva.

Aha, to je po našimu. Jak je pro vás důležité hlásit se k původu na Karvinsku, respektive k historickému Těšínskému Slezsku?

Vyrůstal jsem v Dětmarovicích a vždycky se tak u nás mluvilo. Je to pro mě asi stejně důležité, jako je Pražákovi přirozené, že nemluví spisovnou češtinou.

Není to trochu snaha být odlišný? I do ostravské kulturní komunity už hodně pronikla obecná čeština, takže kdo trvá na tom, že si objednává výhradně dva piva, je prostě jiný. Z podobného důvodu je pro Prahu zajímavý „razovity“ Nohavica nebo třeba básník Petr Hruška obklopený těmi svými poetickými „kurvami zasranými“.

S uměním tenhle postoj vůbec nespojuji, je to pro mě naprosto přirozená záležitost. Maximálně nářeční výrazy občas použiji v nějakém fóru, ale nemyslím si, že mi tato odlišnost může nějak pomoci v umělecké kariéře, to je nesmysl. Tvorbu nestavím na tom, odkud jsem. To vůbec.

Chcete zůstat v Ostravě? Před prázdninami jste promoval na Fakultě umění Ostravské univerzity, Praha vás coby umělce neláká?

Z Ostravy se nemíním nikam stěhovat, ale třeba se za pár let zblázním a zmizím.

Kdo z výtvarných umělců ale z Ostravy včas neodejde, tak i když v mládí vystavuje v předních pražských galerií, tak na něho matička Praha postupně zapomene, to je myslím třeba příběh ostravského malíře Aleše Hudečka či mnohých dalších. Tady jsme prostě po Prahu pořád tak trochu za Kyjevem…

Až tak daleko (smích)? Mohu se ptát i naopak, není pro moji tvorbu nebezpečnější, když se přestěhuji do Prahy?

Může být, v tom obrovském množství umělců v hlavním městě se lze snadno ztratit…

Tak jsem to ani nemyslel. I když zdejší region nijak výrazně nereflektuji, tak tady žiju a v mé práci se odráží můj život, který by v Praze byl třeba úplně jiný. Prahu hlavně nemám moc rád, nevydržím tam déle než několik dnů a stěhovat se jen za tou vidinou slávy mi přijde jako vražda upřímnosti toho, co dělám. To, že tady potom možná ani pes neštěkne, mě neodradí. V tomto jsem dost tvrdohlavý.

Co vám na Praze tolik vadí?

Tisíce turistů, všudypřítomná komerce a také to, jak Pražáci mluví. Když jsem šel ale nedávno nad ránem přes prázdný Karlův most, tak to bylo super. Pravdou ale je, že most Miloše Sýkory je daleko větší romantika než ten Karlův.

Mají Ostraváci lepší povahu?

To si nemyslím, v tom problém není. Nejvíce mi vadí, jak se v Praze mluví. A úplně mi rve uši, když tak začnou mluvit lidi, kteří jsou z Karvinska.

Tak to jsem zvědav, jak to s vámi dopadne. Zrovna včera jsem seděl s Petrem Hruškou a on mi vyprávěl, že si vlastně každý den klade otázku: „Proč vlastně zůstávám v Ostravě?“… No nic, v úterý 19. prosince začíná vaše výstava v ostravské Galerii Jáma 10. Jáma, to je starý místní název pro uhelnou šachtu, jak to bylo u vás v rodině, je to hornická familie?

Děda byl horníkem a dost známých z Dětmarovic také robilo na šachtě. Hornictví ale z Ostravska udělalo to, čím je dodnes. Je to tady trochu hnusné, i Ostrava je docela hnusné město, zároveň však přímé a hrdé, tak jak to patří k havířině. A v tom určitém hnusu, který nenajdete nikde jinde v republice, je i krása Ostravy. V tom je město jiné a lepší než Praha a všechna ostatní města.

Jasně, tak to také cítím, proto si myslím, že není dobré Ostravu příliš okrašlovat a zkrášlovat a dělat z ní nějaké další globální město, s novým koncertním sálem, ultramoderní galerií a podobně. Tím přijde Ostrava o všechno to ostravské.

Ale dost úvah, s jakým dílem fáráte do Galerie Jáma?

Vlastně to souvisí s tím, o čem mluvíme. Moje výstava se zabývá prací, i když ne přímo havířinou, ale především zedničinou. Tvrdou dřinou u míchačky, na stavbách. Vystavím sochařské práce, objekty i grafiky.

S tím tématem pracujete delší dobu. Nejen, že jste si jako sochařský materiál oblíbil beton, ale ve vašich skulpturách hrají podstatnou roli i pytle s cementem a dalším stavebním materiálem. I v diplomové práci jste hledal jakýsi až filozofický klid právě v tvrdé dřině.

Od diplomové práce jsem se posunul víc k humoru, některé vystavené práce budou spíše takové fórky. Zároveň tam ale zůstává to moje meditování o hledání klidu v jednoduchosti práce, při které se úžasně uvolňuje mysl. Až do zvláštního meditativního klidu. U míchačky, při kladení obrubníků nebo při přehazování cihel, ale i při restaurování nebo jiné práci, která je relativně v oboru. Tohle všechno dělám i v reálném životě, živí mě různé brigády a kšefty, jakožto sochař jsem vlastně i řemeslník a zatím mě všechny ty nejen zednické práce baví.

Pozvánka na výstavu.

Mluvil jste o fórcích, vtipná je i vaše pozvánka na výstavu, na níž tlačíte obrovský blok kamene, přičemž výstava se jmenuje: Já vám na to seru, tahejte si tu kostku sami. Cítíte se tedy po studiích veseleji a svobodněji než na Fakultě umění?

Ten název moji náladu nijak přímo neodráží a vlastně není ani z mé hlavy. V jistém směru se ale svobodněji cítím. Ne, že bych na škole neměl svobodu, ale teď si můžu dělat skutečně, co se mi zlíbí. Někdo má strach z toho, že nebude mít práci nebo bude dělat něco mimo obor, ale já jsem spokojený. Pro mě má každá řemeslná práce význam.

Co vám na studiích vadilo?

Nebyl jsem z těch, kdo by byl ve škole nespokojený, sochařský ateliér fungoval výborně. Některé ateliéry se mi ale zdály trochu disfunkční, viděl jsem tam obrovský nezájem studentů. Když se naberou studenti, kteří nemají o nic zájem, demotivuje to nakonec i pedagogy. Je to ale individuální, a nakonec si to každý zařídí, jak chce. Určitě nechci házet všechny do jednoho pytle.

Píšete ještě básně?

Ani ne. Už mě to sere, co jsem napsal.

Nemyslím si, napsal jste pěkné věci. Zarecitujte, prosím, něco na závěr rozhovoru.

Stojí to za hovno. Možná ještě někdy něco napíšu, ale teď si nemyslím, že to má smysl.

Chápu, navíc výstava v Jámě se kvapem blíží.

To teda jo.

*

Petr Szyroki: Já vám na to seru, tahejte si tu kostku sami. Galerie Jáma 10. Vernisáž 19. prosince 2017 v 18 hodin, výstava potrvá do 12. ledna 2018.