Mezi nejlepší české básně roku 2017 patří i ty od Petra Hrušky a Ondřeje Hložka
14.12.2017 05:41 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Report
Úterním pražským křtem knihy Nejlepší české básně 2017, na kterém díla oceněných básní recitoval ostravský herec Přemysl Bureš, byl opět odhalen i podíl Ostravy a Moravskoslezského kraje na poetické síle českých zemí. Upřímně řečeno, není velký, protože jen tři básně ze čtyřiačtyřiceti oceněných vytvořili básníci zdejšího regionu. Dvě sepsal Petr Hruška a jednu Ondřej Hložek. Oceněna však byla i jedna báseň vydaná ostravským nakladatelstvím Protimluv, byť od autora žijícího v Brně.
Kniha Nejlepší české básně 2017.
Foto: Host
Tradiční almanach vydávaný před Vánocemi brněnským nakladatelstvím Host s názvem Nejlepší české básně bude letos i velmi inspirující pomůckou pro literární část poroty chystané moravskoslezské Ceny Jantar. Ze svazku totiž porotci vyčtou, jak jsou ostravské básnické pláně viděny v matičce Praze, což je vždy zajímavý náhled. Význačná básnířka Sylva Fischerová a pražský literární editor Jan Šulc, kteří určili, které básně jsou nejlepší, totiž dosvědčili, jaké básnické hlasy jsou schopné rezonovat i v hlavním městě a překračují tak regionální tvorbu z „ostravského újezdu“.
Bilance je to očekávatelná. Mezi nejlepší české básnické texty byly vybrány dvě z pera ostravského barda Petra Hrušky a jedna báseň opavského poety Ondřeje Hložka. Pro kulturní deník Ostravan je zadostiučiněním, že Hložkova oceněná báseň je totožná s textem, který byl vyzdvižen i v recenzi, jež v tomto deníku vyšla o Hložkově nové sbírce s názvem Ulicí Dolorosa.
*
Našel jsem tě
Pane,
v těch koncích,
kdy se ulice zalomila.
Tak krásně jsme si
zbyli
Je to nejen jedno z nejlepších básnických vyznání víry, jaké v české poezii zaznělo v posledních letech, ale především dokonale úsporný, však přece veleobsažný povzdech nad osamělostí člověka v globalizační éře. Zajímavé je, že sbírka Ulicí Dolorosa vyšla v nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, tedy ve Zlínském kraji, takže kvality Hložkovy tvorby si napřed všimli jinde než v našem regionu. Doma zkrátka nebývá nikdo prorokem. To platí i o brněnském básníku Zdeňku Volfovi, který letos vydal sbírku v ostravském nakladatelství Protimluv s názvem Před modlitbou přiložím. Fischerová se Šulcem si z Volfovy knihy vybrali báseň Z podzimní terasy.
Z PODZIMNÍ TERASY
Měl by natřít rýny,
zábradlí,
vyměnit kachličky.
Ale má k tomu citový vztah.
Taky k trávě
deroucí se ze spáry.
Vždyť než déšť cement vydrolí, prsť
vítr navěje.
Též síly ubývají, toho času
co jen spotřebuje
k sledování zpráv či slev.
Promazává kolečka,
než vyrazí k potoku
s tmou
vysbírat pytle
zachycené po týdnu.
Před modlitbou přiloží,
kdyby někdo nad střechou
jak u nosních dírek dech
pozoroval dým.
Jan Šulc, který báseň spoluvybral (Šulc je mimochodem editorem spisů Václava Havla), přitom Volfovu sbírku neoceňuje jako celek. „Vedle několika velmi výrazných básní tam jsou i záznamy povahy spíše okrajové — a celek sbírky tím trpí,“ napsal Šulc o Volfově sbírce v doslovu ke knize Nejlepší české básně 2017.
Když ostravský básnický bard Petr Hruška vydal v létě v pražském nakladatelství Argo sbírku Nevlastní, kterou pokřtil na ostravském Měsíci autorského čtení, bylo v celku jasné, že za knihu posbírá i nějaké ty ceny. A první ocenění už je tady, hned dva texty z tohoto útlého svazku se objevily právě mezi nejlepšími básněmi letošního roku. I o sbírce Nevlastní už se kulturní deník Ostravan.cz několikrát zmínil.
„Je to knížka na téma jediné umanuté postavy, která mi před mnoha lety, když jsem psal první sbírku, vstoupila do básní a už tam zůstala. Adam. Zvláštní vitální outsider i středobod, napůl věčné dítě a napůl odjakživa dospělý,“ řekl Hruška o sbírce v rozhovoru pro Ostravan.cz. Kniha je to i poněkud mystifikační, protože bez zvláštního upozornění míchá dávno vydané texty s novými básněmi. Jedna nová báseň, mimochodem ta oceněná, zase nese úplně stejný název jako slavná Hruškova básnička z prvotiny Obývací nepokoje z roku 1995. Jmenuje se Kolem Ostrava, a takhle zní ta z roku 2017:
KOLEM OSTRAVA
Kurvy zasraný,
slyším, jak říká,
jako před lety,
kurvy zasraný.
Je to tu ale dnes mnohem větší,
světlejší a čistší,
prosklené,
přibyl vchod i východ,
možnost sezení,
nesrovnatelně víc místa nahoře i dole,
vytřeno, teplo,
daleko zřetelněji se to nese.
Zbývá se zamyslet, zda ve výboru Nejlepší české básně 2017 přece nechybí nějaký podstatný básnický hlas z ostravského regionu. Určitě ano, minimálně jde o Jakuba Chrobáka a jeho novou sbírku Imrvére… (tři tečky jsou součástí názvu sbírky). Editoři si ji sice pročetli, jak dosvědčuje seznam přečtené literatury zveřejněný v almanachu, nicméně žádná báseň je nezaujala natolik, aby mohla vystoupit na letošní básnický parnas. Mezi Chrobákovy básně, které by autor tohoto textu přitom rád ocenil, určitě patří ta s názvem Valašské Meziříčí, Maják, 5:58. Vlastně je to báseň stejného rodu jako ta výše citovaná od Hložka či text Zdeňka Volfa. Je to další vyznání víry, ovšem v Chrobákově případě situované do současné valašské reality. Možná editory zmátla jakási „magorovština“ obsažená v básni, neboť Chrobák se k dílu Ivana Martina Jirouse otevřeně hlásí, nicméně je škoda, že právě tento kousek se do výboru nedostal.
VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ, MAJÁK, 5:58
Pánové,
bere do svých jeho ruce.
Ne udřené, jen
louhem prázdných flašek vybělené.
Jak chirurg, pánové.
Jako chirurg!
Řekni mi, Pane,
kdo stráží cestu,
kým a jak vstane…
Borovičku a rum!
Ne!?
Šak dneska
nemáme zakázané!
*
Nejlepší české básně 2017. Vydalo nakladatelství Host.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.