Ostravské čtenářky Jiřímu Žáčkovi opakovaně vyznaly lásku. Mistr jim odpověděl citátem ze Švejka

„Básně pochopitelně vznikají jinak než román. Knížka se většinou dává dohromady, když máte plný šuplík. Některé vznikají předem, třeba Kavárenský povaleč, kterého právě připravuji k vydání, ale nakonec to bude Kavárenský Robinson, protože jsem skutečně kavárenský Robinson a ne povaleč. Většinou, když mám s někým sraz v kavárně, tak tam jdu hodinu předtím a čtu si v ní třeba novou knížku nebo časopis,“ prozradil v úvodu oblíbený spisovatel dětských knížek.

Jeho cesta ke tvorbě pro nejmenší ale nebyla přímočará. „Zpočátku jsem pro děti psát nechtěl, byl jsem ten pitomec, který chce být slavný spisovatel, větší blbost mě nemohla napadnout. Takže jsem psal básně pro dospělé. Po pěti sbírkách neštěkl ani pes. Měl jsem doma dvě malé děti a to mi pomohlo otevřít vrátka do jejich světa. Když zažíváme dobrodružství my dospělí, tak to jedině snad erotické nebo pak nějaká tragédie, ale děti, ty mají dobrodružství tolik, že je to naprosto úžasný svět a já jej objevil právě díky svým dětem. Já z něj v současnosti trošku odrůstám, protože v sedmdesáti je trochu těžké být dítě, že ano? To už je člověk spíše infantilní,“ vtipkoval Jiří Žáček.

Mimo jiné je autorem Slabikáře, kterého vyšlo už kolem milionu kusů, kam se tedy hrabe třeba náklad knížek Michala Viewegha? „Byla to práce na zakázku, žádný spisovatel netouží, aby byl autorem zrovna slabikáře, musel jsem uživit rodinu. Akorát nevím, kam se poděly prachy z toho,“ žertovně dodal mistr a s nadhledem glosoval i problematiku psaní v dnešní době. „Dělat legraci v básních pro dospělé, to se v Čechách moc nenosí. Psát pro děti, to je radost, žádné trápení. I když se to nepovede, tak si psaní užívám a procvičuji mysl. I detektiv Poirot říká, že šedé buňky v hlavě potřebují přemýšlet.“

„Adolf Born mi nikdy neřekl, tohle je blbost, to přepiš. Vždy to udělal tak jak to chtěl sám a to bylo pro texty nejlepší, spíše jsme se spolu škorpili, když s vámi někdo souhlasí, tak je to nuda, stejně tak i v manželství. S odstupem ale vidím, že pravdu měl on a ne já, byl to můj velký učitel humoru, myslím, že jsme tady ani jiného neměli, když nepočítám Jaroslava Haška,“ komentoval svou spolupráci se známým malířem.

„Knížky jsou takové mosty mezi lidmi, o tom bych také mohl mluvit. Stavařinu jsem šel studovat jenom proto, abych tátovi udělal radost. Už tím, že jsem jej celý život štval, tak jsem se stal inženýrem,“ prozradil Jiří Žáček o svém původním povolání stavebního inženýra.

„Nejlepší básně jsem napsal, jako kdyby mi je někdo nadiktoval, ale to vám řeknou i kolegové, nejlepší básně vás napadnou hotové, v tom mozku se to prostě uvaří dříve, než si to plně uvědomíte. Titulní báseň Kafé Robinson jsem psal tři měsíce, pět řádek, ale titul je dobrej, že jo? Všechny své mladistvé pokusy jsem hodil do sběru, protože by mi to ubíralo sebevědomí. Geniální nápad máte jednou za sto let. V Čechách možná Nezval, ale spíše Bezruč, ale i jemu to zpočátku myslím nešlo, a musel se do poezie opřít. Mým oblíbencem byl Nezval, ale postupem času se ze mě stává spíše halasovec,“ komentoval svůj vztah ke známým básníkům.

Následná debata byla plná emocí a nečekaných vyznání. „Pane Žáčku, konečně se vidíme, jsme přátelé na Facebooku, byla jsem na vás třikrát a vy jste pokaždé nepřišel, ale konečně jste tady. Jsem tak šťastná, že vás osobně potkávám a chci vám říct, že vás miluju. Jako autora i jako člověka. Jste tak vtipný a úžasný. Jsem ráda, že vám to dnes můžu říct přímo do očí, “ uvedla jedna nadšená divačka a sama autorka knih.

„Jsem dojat. Takové vyznání jsem ještě neslyšel. Jediné, co mě napadá, tak citát ze Švejka. Říká jej tuším poručík Dub: Vy mě znáte z té lepší stránky, až mě poznáte z té špatné stránky, tak vás donutím až k pláči,“ kontroval autor.

Ze strany divaček nešlo o jediný případ přízně, záhy se přihlásila další nadšená obdivovatelka. „Pane Žáček, také vás miluju, máte to ode mě i napsáno na lístku, který jsme vám dala do krabice na vzkazy. Paní mě předešla, ale mně to vůbec nevadí, mám moc ráda vaše knížky, které si čtu s vnučkou, zvláště vaší knížku limeriků, budu ráda, kdybyste mi ji potom podepsal.“

Jiná divačka nadšeně zarecitovala spatra Žáčkovu básničku, kterou si nedávno četla s vnoučkem:

V Cařihradu na zápraží
tlustý Turek kávu praží,
vaří kávu na turka,
nos má jako okurka.

Vaří kávu s vůní dálek,
vypijme si jeden šálek,
jeden šálek pro všecky,
kteří mluví turecky:

V řicaduhra zánažípra
týtlus rektu vuká žípra,
říva vuká nakatur,
mános koja okakur.

Babičto, co je to okakur?, “ a plný sál Knihcentra zaburácel potleskem. Následovala autogramiáda, kdy na podpis Jiřího Žáčka vytvořili návštěvníci Knihcentra jednu z nejdelších řad sestávající ze všech věkových kategorií.