Detektivní mystérium Mrtvé oči paroduje televizní žánry. V hlavních rolích očekávejte podivíny, krev a slzy

Od prvního okamžiku je jasné, že tady ještě lovci duchů nevymřeli, v nejmenší profesionální scéně v Ostravě po zlu pátrají hned dva, novinářka a záhadolog. Akta X by se dala krájet, ale tady je rozsekají přímo šavlí. Nejen, že „sovy nejsou tím, čím se zdají být“, ale vesnice nebo městečko, kněz nebo vrah, vše je jedno, hlavně, že se z toho dá vykřesat podívaná. Takže se ocitáme v bizarní lokalitě plné nečekaných souvislostí, ale s citem pro obraz.

Už samotný začátek je nečekaný, diváci stojí ve frontě před plentou. Na upozornění uvaděčky je třeba ještě čekat, něco se chystá, možná ještě není vše, jak má být. U baru sedí a popíjejí civilové, kteří netuší, co tady ta fronta dělá. Najednou se ozve hlasité drnčení telefonu. Z reproduktoru slyšíme první dialog mezi postavami Mrtvých očí, Dona Gropiová s Edgarem Perrénem se představují. Diváci tuší, civilové u stolků zírají, oči jako tenisáky, nedobrovolně se stávají součástí akce. Lov na entitu začíná a Gropiová zve stojící před plentou na výlet do zapadlých Úvalů. Má být v černém, ale není, nevadí, jde o parodii hranou vážně jen na jedno oko, živé oko.

V útrobách divadelního sálku nás čeká pohřeb. Hotové plačky s evidentně bláznivým hrobníkem, vyšinutým knězem a srdceryvnou vdovou s miniaturní rakvičkou v náručí. Perspektiva se obrací a už nikdy nebude překonána. Diváci se na pokyn nesmějí hnout. „Jsme na pohřbu, myslím, že si ještě nesmíme sednout,“ informuje šeptem Gropiová svou výpravu.

Bláznivá scéna jak ze sicilské kriminálky graduje ve stylu zastavené scény – stop time  anebo také slangově „mrtvolka“, Gropiová vysvětluje, denně prý zavřeme a otevřeme oči přes stotisíc krát, tady už je ale někteří uzavřeli navždy. Lepší reflexi tento kus nenabídne.

Nejzajímavější scéna Mrtvých očí končí, diváci mohou usednout a už se odvíjí standardně formální příběh. Ten je ale prošpikován řadou dalších bizarních scén, nepochopitelných situací, parodií na známé seriály včetně kultovních Twin Peaks, v televizi se mihne Colombo, v lesích se vraždí jedna radost, na radnici bují korupce, prostě vše, co zná dnešní divák z televizních kanálů.

Z inscenace Mrtvé oči. (Foto: Nadan Pojer)

Nad vším se vznáší bizarní westernový patos vrcholící v závěrečné řežbě. To, co nelze nabídnout na dřevěných prknech, je tady aspoň nahrazeno video-dotáčkou ve zdvojené scéně. Kill Bill hadra,

Mrtvé oči ukazují, že dnešní audiovizuální kultura je směsicí klišé a rozmanitých berliček. V podstatě by mělo jít o brak, ano, o něj tady jde především, ve Stařeně jej možná milují ze všeho nejvíce.

Mrtvé oči režíruje Anna Klimešová, známá v ostravských luzích už z plenérové parodie na westerny Cesta do Ameriky. Westernová poetika ji neopustila ani tentokrát, jednou z hlavních postav je šerif. Nechybí souboje v širokoúhlém hledí, střídání chladných i palných zbraní. Na strohé scéně s plentou najdeme i známé herecké tváře z Cesty do Ameriky jako Andreu Bereckovou v roli odměřené reportérky Gropiové (jméno je stejně bizarní jako ona) nebo Jana Lefnera v trojroli Boba, Lovce a Hrobníka.

Z inscenace Mrtvé oči. (Foto: Nadan Pojer)

Bára Kocmánková ztvárňuje jasně čitelné hrdinky zkoušené osudem – sexy sekretářku J. J. a zároveň kvílející vdovu Jalputovou. Překvapením jsou dvě výrazné dvojrole nových tváří Stařeny Adama Joury v roli nemluvného seržanta Wimera a nadšeného záhadologa Edgara Perréna a zejména Martina Cengyho Belianského jako fanatického faráře a zlověstného starosty Rudyarda Richfielda, který je divákovi dlouhou dobu znám právě jen prostřednictvím televizní obrazovky.

Mediální zdvojení formou televize a divadla má ve struktuře příběhu zajímavý vztah k podstatě tématu, tedy detektivky anebo celkově světa, odkud k nám brak vstupuje nejčastěji. Kdo si je vědom, že detektivka je literární žánr s dvousetletou tradicí, bude zklamán, ovšem znalec televizní scény si přijde na své, jako bonus dostane na stříbrném tácu servírovaného Tarantina.

Mrtvé oči těží z efektních scén, které jako celek sice nedrží moc pohromadě, ale ve svých segmentech nabízejí pozoruhodná vizuální řešení, od spektakulárního úvodního pohřbu přes strašení v lese za tmy s neonovým bicyklem s neohroženou Donou nebo zdařilou parodii na telefonní scény se sekretářkou J. J. až po stylové zpěvy písní jako I am sorry.

Všechno je to nakonec o správně „ospalé“ brakové díře, kam najednou vtrhne drsná šavlová scéna a z upjaté Gropiové se stane efektní mstitel završené zkázy. Že je to za vlasy přitažené? Nevadí, zdá se, že série Brak dnes už nemůže být o čistotě žánru jako o jeho soudobé představě.

Recenze je psaná z první reprízy, která se konala 5. prosince 2017.