Lukáš Melník: Larse von Triera mám moc rád. Líbí se mi, jak si hraje s divákem

V čem může být podle vás inscenace Kdo je tady ředitel? zajímavá pro dosud neznalého diváka?

Především tím, že je to nevšední komedie, už díky Larsu von Trierovi. Hodně lidí jej nemusí znát, ale mohou se přijít podívat na zajímavě znějící filmový titul, který byl převeden na divadelní scénu. Uvidí v něm téměř celý soubor Divadla Petra Bezruče v plné kráse herecké exhibice.

Jak na vás působí režisér Lars von Trier? Už dříve jste se s ním setkal při inscenaci dramatu, najednou je tady komedie, i když ne ledajaká.

Mám jej moc rád, protože je to především filmový režisér, velmi specifický a velmi dobrý. Líbí se mi, jak si hraje s divákem, s dramatickými pauzami. Jeho příběhy jsou zajímavé, nebojí se pouštět do opravdu těžkých témat, což málokdo umí. Zvláště tak, že vás z toho na konci až mrazí. Jsou to nezapomenutelné filmy, které je opravdu těžké vymazat z paměti. O to je pro mne větší čest, že se s ním můžeme setkávat i na jevišti Divadla Petra Bezruče. Byť jde o divadelní představení, tak se jedná alespoň o zachycení podstaty Larse von Triera.

Hrajete roli postavy, která je profesionálním hercem, tedy svým způsobem jde o divadlo na divadle. Jaké to pro vás je?

Je to tak trochu hardcore, hrát a ještě navíc herce, který hraje (smích)… Je to jenom komplikovanější, ale ve výsledku je to práce na postavě jako každá jiná. Stejný postup krůček po krůčku, stejné učení textu. Nejdříve jej musíte ovládnout, pak můžete začít hledat cestičky a vyšívat. Je to složitější v tom, že musíte přemýšlet ve dvou vrstvách. Na druhou stranu je to zajímavé v tom, že se opravdu nenudíte.

Jaké to je hrát postavu na druhou, která se musí vydávat za někoho jiného?

Na jevišti mám rád postavy, které jsou akčnější, které se hýbou a mohou hrát více, než je běžné. Maximálně využívat vlastní potencionál i prostředky, které hledáte pro její ztvárnění. Tím se vám otevírá mnohem širší záběr, mantinely jsou v tomto titulu hodně široké, takže to byla jak výzva, tak i zábava.

V představení vaše postava Christophera v jedné scéně prohlásí, že se musí poradit se svou postavou, stává se to i ve skutečnosti, že herec vede dialog se svým obrazem?

Já doufám, že ne, takový magor nejsem (smích). Christopher je tak trochu magor samolibec a velmi dobře se mi hraje. Nesetkal jsem se s člověkem, který by takovýto postup aplikoval. Na scéně Kdo je tady ředitel? se jedná jen o vrchol Christopherových manýrů a klišé, která předvádí, aby si opět získal svou pozornost.

Máte svého osobního Gambiniho? (Gambini je fiktivní dramatik, který ve hře představuje až fanatický ideál herce Christophera, poznámka redakce)

Ne, v žádném případě. Skončil jsem svoji šichtu a jsem sám za sebe, jinak člověk zblbne, musíte umět vypnout. Je to jako když chirurg odloží plášť, jinak by se zcvoknul, vždyť pro nás obyčejné lidi je smrt něco šíleného, ale pro lékaře běžná praxe.

Jaký je podle vás Christopher?

Herec, který je zřejmě zneuznaný. Zavadil o práci, která, jak si myslel, by pro něj mohla být pomyslný zlatý důl. Rychlovka, šup, šup, jenže se z ní vyklube, dá se říci, i průser.  Nakonec se jej snaží žehlit a vyklube se v něm i lidská stránka věci. Zvláště je to vidět ve druhé polovině hry, kdy začne za pracovníky tunelované firmy bojovat. Upozadí své ego, ovšem v okamžiku, když zjistí, že je někdo více sentimentální než on, cvakne mu v hlavě červená kontrolka a je to v háji. Probudí s v něm ten herec, což je moje devíza. Ve své podstatě je to ale dobrý člověk.

Stalo se vám někdy v osobním životě, že jste musel podstoupit podobnou situaci a byl jste nucen za někoho takto zaskakovat, být někým jiným, než jste?

Jestli myslíte hrát někoho jiného, tak to naštěstí ne. Ani nevím, jestli bych do toho šel, protože to fakt není sranda a já nejsem ten typ.

Máte zajímavý kostým, zejména červené boty, jak to souvisí s postavou?

Na to nemohu odpovědět, jedná se o ideu výtvarníka kostýmů pana Lébla, jak Christopher vypadá. Mně se v nich ale pohybuje znamenitě, jsou to prostě stylové tenisky. A vzhledem k pohybové stránce Christophera je to rozhodně lepší než lakýrky.

Kromě divadla vystupujete také ve filmech, jak byste porovnal tyto dvě profese?

Nedá se to vůbec srovnávat, jde o dva rozdílné světy, i přestože se na první pohled může zdát, že v tom není až takový rozdíl. Ve filmu je jiný postup tvůrčí práce i jiné výrazové prostředky herce, minimalismus, větší psychika očí. Blízké záběry na obličej musíte opravdu prožít, na divadle to není tak vidět, musíte si zase více pomáhat tělem, hlasem a dalšími výrazovými prostředky. Naštěstí s tím nemám problém, i když byly doby, kdy jsem něco i přepískl a musel ubrat. Mám moc rád obojí. Pro herce je výhodou, že může prožívat oba tyto světy.

Ale Lars von Trier přeci ukázal, že to nemusí být až tak úplně pravda o té rozdílnosti divadla a filmu. Jako filmař se třeba odvážil aplikovat i čistě divadelní postup do svého „antifilmu“ Dogville.

Ano, je to drzoun, který udělá film, kde se hraje jako na divadle. Dogville je nezapomenutelný a kdo jej viděl, nemůže si na něj nevzpomenout.

Divadlo ovšem poslední dobou velice rádo aplikuje úspěšné filmové scénáře, jakoby samo nemělo co nabídnout, nezdá se vám?

Je to i naopak, pokud se podaří dobře napsat drama, film si jej velmi rád přivlastní. Jedná se spíše o věc daného tvůrce, já jsem herec a takovéto výzvy rád vítám. Dramatizace mi nevadí.

Z dálky a nerad přijel jsem do tohoto města. Město bez komínů, ve kterém vede monolog kominík, také tato slova pronáší Christopher. Asi by se to dalo popřít, ale není to tak trochu i o Ostravě?

Až tak daleko jsme nezacházeli. Jde jen o monolog z jeho šíleného Gambiniho. Může se to ale klidně hodit třeba i na Ostravu.