Vykostěný Bezruč, boudníkovské inspirace a konec světa aneb Zápisky ze tří výstav ve Fiducii

Ačkoliv si ve Fotografické galerii Fiducia docela potrpí na sáhodlouhý výklad vystavovaných prací, tentokrát se kurátoři omezili jen na pár vět. Cyklus Multikontakt Michala Adamovského (ročník 1982) napřed popsali technicky: „Díla vznikla jako kontaktní otisk přímým dopadem světla na velkoformátové bromostříbrné papíry skrz speciálně připravené šablony, díky nimž došlo ke specifickému vytvoření hloubky a prostoru v ploše fotografie.“ A posléze návštěvníkům galerie nabídli, jak zapojit představivost a přijmout vystavené fotografie: „Může to být pohled z výšky na dnešní složitou světelnou síť během nočního přeletu pevniny, pohled vzhůru na jasnou noční oblohu nebo vrstevnaté splynutí obojího.“

Z výstavy Michala Adamovského. (Foto: Ivan Mottýl)

Kurátoři Roman Polášek a Martin Popelář tak divákům naznačili, že spletité světelné sítě mohou vnímat dle své fantazie a v podstatě žádají „boudníkovský přístup“. Svébytný grafik Vladimír Boudník (1924-1968) totiž ctil „absolutní obrazotvornost“ a umělecké dílo viděl v každé skvrně na omítce, v každém stínu, šponě u soustruhu či náhodném seskupení prakticky jakýchkoliv předmětů. Umělecký směr explosionalismus, který stvořil, navíc vyzýval širokou veřejnost, aby se také stala aktivním tvůrcem. „Každý z vás bude umělcem, zbaví-li se předsudků a netečnosti. Naše planeta bude nepřebernou klenotnicí tvarů a nových podnětů,“ hlásal Boudník.

Z výstavy Michala Adamovského.

Jistěže, nad dílem Michala Adamovského můžeme uvažovat jako o zásadním konceptu, k němuž využil „speciální šablony“, jenže zároveň je to „jen“ boudníkovský záznam dopadu světla. Stačí se tedy zbavit předsudků a netečnosti a v představených strukturách hledat onu klenotnici tvarů. Složité to není, osobně jsem díky těmto velkoformátovým snímkům napřed putoval někam za polární kruh a nabíral do dlaní namrzlý sníh. Za chvíli už jsem se však válel v kupce sena a jako za mlada pil rybízové víno (to při studiu rozmazaného snímku) nebo se prostě zamotal v obrovském klubku nití v klatovské textilce Šumavan (v Klatovech jsem se narodil, Adamovský kousek odtamtud v Plzni).

*

S kouzly, které v doteku s přírodou předvádí klasický fotopapír, celá léta pracuje i ostravský konceptualista Jiří Šigut (narozen 1960). Jeho aktuální výstava v chodbě Antikvariátu a klubu Fiducia ale tentokrát experimentuje především se slovem. Umělec si vybral deset básní z díla letošního jubilanta Petra Bezruče (150 let od narození), s nimiž pracoval obdobně jako kdysi John Cage s dílem jednoho velkého amerického filozofa  – Henryho Davida Thoreaua (mimo jiné autora ikonického díla Walden aneb Život v lesích). Šigut zkrátka z Bezručových básní doslova vystřílel některé výrazy, konkrétně všechna slova obsahující písmena p a b, tedy iniciály slezského poety.

„Taková báseň se stává čímsi na principu grafických partitur,“ uvažuje nad výstavou literární teoretik Pavel Hruška. Jiří Šigut totiž vystřílené básně nechal vyrazit do podsvícených panelů, z nichž vytvořil jakési reklamní poutače či orientační tabule (v tomto případě spíše dezorientační) nebo svítící titulkové displeje, jak je známe třeba z operních představení v ostravském divadle.

Z výstavy Jiřího Šiguta.

Více než výtvarná stránka projektu mě zaujal výsledek experimentu, kdy se z Bezručovy klasiky stávají nové texty.  Často silná slovní spojení, vykostěné málomluvné básně, u nichž jsem hned pomyslel na poetu Víta Slívu:

V SIVÉM JUŽ
JISKRA
DALEKO JSOU

Bezruč přitom původně mnohomluvně napsal: „V popelu sivém juž poslední praská jiskra vzpomínky. Daleko jsou Střbovice.“ S klasikem je dobré občas zatřást a Jiří Šigut s ním zatřásl s citem a vtipně. Bohužel, Bezruče v původní podobě už dnes téměř nikdo nečte a v antikvariátu Fiducia se klasikové z počátku století prodávají za hubičku.

*

To už jsme v suterénu Fiducie v malířské Galerii Dole. Výstava českobudějovické malířky Šárky Koudelové (ročník 1987) s názvem Spodní vody je site-specific reakcí na prostory sklepní výstavní místnosti.

Z výstavy Šárky Koudelové. (Foto: Ivan Mottýl)

Deprimující instalace skutečně ještě znásobuje už tak dost klaustrofobický prostor, v němž se cítím stísněně a pokaždé myslím na atomové kryty a další obludnosti, kterými nás kdysi strašili učitelé branné výchovy. Obrazy umístěné v nezvyklých nediváckých polohách, hned vedle radiátorů a spleti dalšího potrubí, tak vnímám i jako určitý předobraz katastrofy, kdy se sklep až po strop naplní vodou, z níž už nebude úniku. Gloglogloglogloglo…

Z výstavy Šárky Koudelové. (Foto: Ivan Mottýl)

Trochu prvoplánově až aktivisticky sice působí hromádka odpadu v samém finále výstavy, nicméně jiné trojrozměrné instalace jsou sympatické. Jak igelitová kaluž, tak i skleněný chodník, obě díla nicméně stupňují vnitřní nejistotu, která otřásá návštěvníky (alespoň těmi citlivějšími). Absolventka kresby a malby na pražské AVU u Vladimíra Kokolii, Jiřího Petrboka a Vladimíra Skrepla ale nemá s diváky žádný soucit, a nakonec je uvrhne do pekla. Respektive do pouště, v níž už všechny spodní proudy dávno vyschly. A s nimi i život sám. Sakra, rychle pryč! Balím fidlátka (fotoparát, zápisník a tužku) a mizím schodištěm na denní světlo…

*

Michal Adamovský: Multikontakt. Fotografická galerie Fiducia, do 8. prosince 2017.
Jiří Šigut: Petr Bezruč – Empty words. Antikvariát a galerie Fiducia.
Šárka Koudelová: Spodní vody. Galerie Dole, do 13. prosince.