Hudební rodný list města Ostravy: Koncertní maraton na konzervatoři ovládla nejen zpěvačka Hana Fialová

750 let v životě jednoho města už je pěkně výživná kapitola. První písemná zpráva ostravského faráře a biskupského notáře Jindřicha o existenci farního kostela sv. Václava pochází z roku 1297. O třicet let starší je vůbec první doložená zmínka o osadě Ostrava v závěti olomouckého biskupa Bruna z 29. listopadu 1267. O tom, že současným hudebním osobnostem slezské metropole není minulost ani současnost Ostravy lhostejná, svědčil slavnostní koncert, během něhož byl představen tzv. Hudební rodný list města Ostravy, který precizně vytvořil hudební pedagog, muzikolog a varhaník Jiří Čech.

Chronologický nástin hudební historie města Ostravy provází svěží ilustrace a příjemná grafika, trochu zamrzí jen, že dominantní postavení má klasická hudba, o jazzu a neklasických hudebních žánrech města se list zmiňuje pouze marginálně. Naštěstí jazz i další hudební žánry dostaly slovo v programu.

Koncert, který byl koncipován jako putování po časové ose od minulosti do současnosti, zahájil smíšený sbor Janáčkovy konzervatoře se sbormistryní Danielou Střílkovou chorálem Svatý Václave. Následovaly nápěv bratrské duchovní písně Stvořitel nebe, země, kontrafaktum Kristus, příklad pokory a závěrečné moteto Jubilate Deo omnis terra renesančního mistra Orlanda di Lassa. Sbor se zpěvem staré hudby nijak nevyznamenal: historicky poučená interpretace zní trochu jinak, kontrafaktum provázely potíže s intonací, poměrně důstojně se však sboristé vypořádali s Laassovým motetem.

Aria de Passione pro soprán, dvoje housle a varhany barokního autora Georgia Zembala zazpívala sopranistka Barbora Jirásková v doprovodu Ellen Klodové (housle), Karolíny Gebauerové (housle) a Pavla Rybky (varhany). Nenáročná skladba upoutala stylově zodpovědnou interpretací, jíž vévodil barevně lahodný soprán Jiráskové, která se v průběhu večera objevila i v jiné pěvecké roli. Leoš Janáček a výběr z klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku přednesla pianistka Eva Sýkorová. Její provedení bylo v každém případě osobité, nejsem si však jistý, jestli se úplně šťastně sešlo s intencí Janáčkovy hudby. Nebylo by na škodu, kdyby se mladá pianistka inspirovala u svých starších kolegů Ivo Kahánka, Nikol Bókové či Martina Kasíka, u nichž by zjistila, že hudební výraz musí být v naprostém souladu s jednotlivými složkami hudby.

Eliška Novotná a Jiří Hanousek. (Foto: Vojtěch Vladár)

Hudbu legendární osobnosti Ostravy Rudolfa Kubína oživili violoncellista Jiří Hanousek a klavíristka Eliška Novotná jeho Fantazií pro violoncello a klavír. Jejich vystoupení provázala přesvědčivá souhra a výrazné dynamické odstínění rané Kubínovy skladby, která vyzněla jako svého druhu hudební experiment. Píseň Cukrářka Eduarda Dřízgy v podání sopranistky Patricie Janečkové a Jiřího Janíka (klavír) byla prvním vrcholem večera. Lze jen politovat, že z kolosální Dřízgovy sbírky písní Láska a smrt zazněla pouze tato kratičká ukázka. Janečková Cukrářce propůjčila všechny své pěvecké i výrazové přednosti: vytříbenou intonaci, zřetelnou artikulaci a přesvědčivou manýru v podobě pískání a hereckého gesta, které by skladatel jistě požadoval. Přesvědčivý výsledek představili také Lenka Adámková (soprán) a Karla Fucimanová (klavír) v Písničkách na slova lidové poezie Vladimíra Svatoše. Adámková sice intonačně místy trochu tápala, ale její přirozený pěvecký projev folklorním inspiracím skladatele a duší Moraváka Svatoše slušel.

Nemohla chybět hudba Edvarda Schiffauera, z jehož tvorby flétnistka Lucie Režná zahrála Samotu – 2 flétnové meditace z roku 1988. Obě skladby přesvědčily instrumentačním citem, v němž skladatel zdůraznil technické možnosti nástroje v četných melodických ozdobách, přitom se mu povedlo v drobnokresbě navodit i poutavou hudební atmosféru. Flétnistka Lucie Režná svůj part zvládla výborně.

Na závěr první půle koncertu zazněly Ostravské písničky Ireny Szurmanové, napsané pro zajímavě obsazené septeto muzikantů. Pět písní s lidovými texty se inspirovaly fúzí klasických, lidových a jazzových prvků v netradiční instrumentaci pro klavír (v podání skladatelky Szurmanové), housle (Ellen Klodová), klarinet (Ondřej Janča), kontrabas (Přemysl Mixa) a perkuse (Jan Nepodal). Invenčně pracovala skladatelka s vokální složkou, která upoutala dialogickou formou zpěvu Barbory Jiráskové a Pavla Divína. Jedinečná zvukovost a nenáročná forma nalezly ve skvělé interpretaci Jiráskové a Divína velkou odezvu u publika, které ocenilo umělce frenetickým potleskem.

Petr Divín a Barbora Jirásková. (Foto: Vojtěch Vladár)

Po přestávce došlo k symbolickému předání hudebního rodného listu města Ostravy primátoru Tomášovi Macurovi. Slavnostního ceremoniálu se chopila ředitelka konzervatoře Soňa Javůrková, která Macurovi předala zarámovaný list a projevila přání, aby jej vyměnil třeba za obraz nějakého státníka. Nejsympatičtější ostravský primátor posledních let potěšil přítomné také svým typicky srdečným a odlehčeným projevem, ve kterém potvrdil, že mu o moravskoslezskou metropoli opravdu jde a je si vědom jejích kulturních potřeb a specifik. Následovala premiéra skladby polské delegace z Katowic, kterou jako hudební dárek partnerskému městu Ostravě napsal Pawel Tomaszewski. Song for Ostrava pro klavír přednesla Eva Sýkorová. Už za to, že se tuto zvláštní kompozici naučila zpaměti, jí patří úcta. Kromě srdečného gesta stylově nesourodá skladba však nic zajímavého nepřinesla.

Zajímavěji vyzněl následující set zpěvačky Dany Vrchovské a klavíristy Vojtěcha Eckerta, kteří zahráli klasické jazzové kousky Duka Ellingtona, Charlieho Chaplina či George Gershwina. Vrchovská zazpívala naprosto suverénně, její typický entuziasmus se odrazil v energickém výrazu, který bohužel příliš nekorespondoval s rytmicky rozjetým klavírem Eckerta, jenž se projevil jako dobrý improvizátor, ale nepříliš přesvědčivý rytmik.

Zpěvačka Hana Fialová. (Foto: Vojtěch Vladár)

Nesporným vrcholem slavnostního koncertu bylo vystoupení Hany Fialové a Jiřího Janíka. Muzikálová diva zazpívala svůj oblíbený repertoár sestavený z muzikálových melodií a šansonů Edith Piaf. Charisma Fialové je naprosto nepřenositelné do jiného komunikačního kódu: i na Janáčkově konzervatoři si zpěvačka publikum doslova omotala kolem prstu. Přitom šla pouze a jedině po hudbě, kterou má v krvi, stejně jako zvonivý smích, s nímž a s její půvabnou, typickou neobratností uváděla jednotlivé písně. Fialová je na vrcholu svých uměleckých sil a její fenomén se odrazil v neuvěřitelné gradaci, s níž v závěru zazpívala svou oblíbenou Edith Piaf. Pro její písně se patrně narodila a jak svým temperamentem, tak přirozenou a osobitě drsnou krásou má pro ně ideální předpoklady, které se nedají okopírovat. Buď jsou, nebo ne.

Po tomto vrcholu ještě zahrála kapela Blue Space jazzové ochutnávky ze svého repertoáru, to už ale hodina značně pokročila, protože koncert trval bezmála tři hodiny. Hudební rodný list města Ostravy byl oslaven opravdu výživně. Ne všechny výkony byly přesvědčivé, stejně tak dramaturgii by se daly vytknout některé detaily. Hlavně časovou přetaženost a nerovné časové možnosti jednotlivých skladeb. Například písňový cyklus Ireny Szurmanové trval téměř dvacet minut, z Dřízgovy hodnotné sbírky písní Láska a smrt zazněla jedna tříminutová píseň.

Celým večerem poutavě a elegantně provázel Jaromír Javůrek a i přes drobnosti uvedené výše patřil koncert k hodnotným událostem hudebního života města Ostravy.