Souboj spermií i cesta do jádra duše. Pavel Opočenský vystavuje na Sokolské
24.11.2017 20:08 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Rozhovor
Sochař, šperkař a kreslíř Pavel Opočenský, jehož abstraktní pomník bratří Čapků na pražském Náměstí míru patří k nejlepším současným sochařským realizacím v hlavním městě, zavítal do ostravské Výstavní síně Sokolská 26. A vystavené kresby jsou jedním slovem tobogánem. Pastelkovým vodopádem malířových fantazií, který je inspirován mikroskopickými biologickými strukturami i erotickou obrazotvorností.
Z cyklu Olympias Pavla Opočenského.
Opočenský se v představených kresbách snaží dobrat jádra atomu (cyklus nazvaný Nucleus), v řeči kumštýřů tedy spíš jádra duše. „Kam směřuje vizuální umění? A kam to moje? Proč vůbec tvořit, když dokonalost přírodních tvarů jen obkreslujeme? Co má vlastně cenu,“ ptám se vnitřním hlasem již po pětiminutovém pobytu ve výstavní síni. A věřím, že podobně se někdy obrací sám k sobě i mistr Opočenský. A ačkoliv moje žena pocítila při prohlídce výstavy jistou lehkost a až psychedelickou uvolněnost, na mě padla existenciální tíha.
To je v pořádku, halucinogenní rauš dělí od sebedestrukčních nálad jen velmi tenká hranice. A umělec, který alespoň občas nedokáže chodit po samé hraně střechy Empire State Building, většinou není dobrým umělcem. Opočenský už ale vícekrát dokázal, že po laně bez záchranné sítě chodí rád. V tvorbě, no a konečně i v životě. Z vystavených kreseb, které vznikaly v posledních asi třech letech, je to dobře patrné. Je to dílo „konopně“ rozrušující, ale zároveň až „brufenovsky“ zklidňující.
Jak se dozvídám z katalogového listu a poznámky výtvarného teoretika Radka Wohlmutha, mistr Opočenský je dlouholetým sběratelem optických přístrojů a stále okouzleným pozorovatelem „průhlednosti medúz“ či japonských bojových helem. To nejsou před prohlídkou expozice úplně zbytečné informace, pro nejednoho návštěvníka mohou být dokonce záchranou, pokud ve vystavených dílech bude hledat pevné body.
Wohlmuth odkazuje i na inspirace mnohými světovými umělci, třeba Kazimirem Malevičem nebo autorem slavných přírodopisných kreseb Ernstem Haeckelem, jehož mikroskopická pozorování jsou považována za osobité výtvarné dílo a fascinovala například již surrealisty. A protože nejsem autorem úplně nezasvěceným a ve výtvarném provozu se pohybuji léta jako kurátor, prozradím ještě jednu inspiraci, kterou Wohlmuth zamlčel. A tou je dílo Jany Šárové.
Studentku pražské AVU Janu Šárovou představila Galerie Rubrum v Přívoze v listopadu 2013, umělkyni přitom do Ostravy doprovodil právě Pavel Opočenský. Šárová přivezla projekt Cabaret Suavité, zběsilé cykly fixových malůvek a velkoformátových perokreseb. A sladkost (suavité) této výstavy byla podobně dvojznačná jako samo francouzské slovíčko, které je obecným pojmenováním pro sladké pokrmy a zároveň označuje líbeznost či rozkošnost, a to i ve smyslu erotickém. Ne vždy totiž platí, že učitelé ovlivňují žáky, aktuální výstava na Sokolské dokazuje, jak moc práce Jany Šárové ovlivnily Opočenského.
Stejně jako Šárová i Opočenský začal kreslit až umanutě, klidně i celý den, takže postupně vzniklo přes sto prací formátu B1. O prvním cyklu Nucleus již byla řeč, druhá místnost galerie nabízí výbor ze série Olympias, v níž se metafyzické fantazie prolínají s erotickými. Olympias byla matkou Alexandra Velikého, napřed jsem ale u vystavených prací přemítal o olympijském souboji. O věčném boji spermií, kdy jen jediná z milionů vítězí a oplodní vajíčko, a to při neuvěřitelné koncentraci 15 až 20 milionů spermií na mililitr spermatu.
Třetí oddíl Evoluce je nejvíce „šárovský“, organické i fantazijní tvary už rozehrávají vlastní příběhy, místy skoro komiksové, navíc v okouzlující 3D představivosti. V poslední místnosti galerie tak záleží hlavně na návštěvníkově invenci, zda v kresbách najde rovnou „válku světů“, nebo se jen poddá terapeutickým účinkům geometrické abstrakce a pastelkové fantasy.
Ve vitríně v první místnosti galerie nachystal sochař Pavel Opočenský přece jedno sochařské překvapení. Brože vyrobené ze snowboardu. Ano, z toho plastového sportovního náčiní. Když koncem roku 2013 na brožích pracoval, vyprávěl o nich redaktorovi Reflexu Viliamu Buchertovi: „Fascinují mě ženské tvary. Speciálně mě fascinuje vagína, dámský orgán, díky němuž lidstvo existuje. Ta mě vždy bude přitahovat. A fascinují mě všechny tvary kolem ní. Mám to v posledních týdnech obsažené v každém kousku, který dělám.“
Vagíny ve vystavených brožích. Jádro duše v kresbách. Svět je nádherné místo k životu, směle si říkám, když opouštím výstavní síň na Sokolské. A to mě na začátku prohlídky výstavy ťafla depka a zdálo se, že už nepustí. Kdo má rád jízdu na tobogánu, nechť neváhá a zajde si na Opočenského. Strach při startu, kdy musíte vlézt do chřtánu s vodním proudem, přece končí vítězným pocitem nad překonáním sebe sama. A vůbec euforií!
*
Pavel Opočenský: Nucleus. Výstavní síň Sokolská 26. Výstava potrvá do 12. ledna 2018.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.