Jiří Bednář je posledním malířem dvacátého století v Ostravě. Teď vystavuje v Lese

Pamatuji si na jednu dávnou únorovou noc, kdy klesaly teploty k minus dvaceti a ke zvonku se jmenovkou Jiří Bednář skoro přimrzaly prsty. Malíř zrovna pořádal bytovou výstavu a v tom podkrovním kvartýru jako by se zhmotňovala představa o svobodném umělci. Bednář právě montoval euklidovskou skulpturu z nožek od nábytku a na stojanu stál kus čela ze starého kanape.

V místnosti byly naskládány stovky obrazů a objektů, takže se tam sotva vešla postel na přespání. Žádné rozptylování křikem dětí, televizní obrazovkou nebo novinami na stole. Výtvarné exploze jsou vždycky nejsilnější v samotě a sebezničujícím pocitu o zneuznání. U Bednáře se vždycky cítím jako v jiné časové dimenzi, v jeho bytě se zjevuje svět z časů Francisca Picabii, Františka Kupky, Marcela Duchampa či Aléna Diviše. Paříž v ulici Mojmírovců.

U Bednáře se zakopává o reliéfy z barokních hřebíků nalezených v kyjovickém zámku, pak kolem proletí hoblík jako raketoplán a na zbytku židle zatančí lovci jeskynních medvědů. Je to jako v básni Waltera Mehringa: „Revoluce, teror, Sodoma, Lourdy, Postupim, smilstvo a stesk.“ Proč to ale všechno píšu? Protože Bednářova aktuální výstava v klubu Les umožňuje pouhý pohled klíčovou dírkou do umělcova bytu. Je to jen výseč, která odhaluje asi setinu z toho, co skrývá půdní byt v Mariánských Horách. Bednář si výstavu připravil sám a zaměřil se na obrazy, k nimž má nějakým způsobem blízko. Bez ruky kurátora, což je svaté právo umělce.

Jiří Bednář na vernisáži v Lese. (Foto: Ivan Mottýl)

Až na oltář složený ze židliček ale Bednář do Lesa nepřivezl jediný objekt, ačkoliv mnohé duchampovské artefakty patří k vrcholům jeho víc než třicetileté práce na poli vizuálního umění. Na počátky jeho tvorby naštěstí odkazuje obraz umístěný hned u výčepu nad stolem štamgastů. Malba vytvořená v čase revolučního kvasu v listopadu 1989 a inspirovaná hornickými hlasy z mariánskohorské pivnice Dělnický dům.

Havíři tehdy sice nad pivem posílali „k…y komunistické do p..e“, jenže na nějaké studenty, co neumějí makat a fárat, nebyli vůbec zvědaví. Ani na Václava Havla. Bednář havíře nad pivem a rumem vyposlechl a zvěčnil v undergroundovém gestu. Tenhle obraz by byl skvělým obalem na desku tehdejší přerovské undergroundové kapely Stará dobrá ruční práce, neboť Bednářovi se podařilo namíchat čirou esenci doby. Tinkturu vydestilovanou z hrany senilního husákovsko jakešovského komunismu a počínajících divokých devadesátek.

Bednářův obraz z listopadu 1989.

Bednář namaloval Ostravu ještě s hlavou ovázanou sovětskou vlajkou, jenže staré pořádky už byly vytlačovány novými kousky. Bořili jsme pomníky, ale nic nového moc nebudovali. Tohle je Ostrava s albánskými skořápkáři na Kuřím rynku a s prvním peep show v sále Pivovarské restaurace. Vpravdě revoluční obraz, který by si zasloužil místo ve sbírkách Domu umění, protože patří k nejsilnějším dokumentům oné přelomové doby.

Další Bednářovy malby si ctěný čtenář může v Lese prohlédnout sám, tenhle referát chtěl především upozornit na jednoho umělce, který zůstal undergroundem i osmadvacet let po revoluci. Starý dobrý ruční Bednář. Svým způsobem zapomenutý, výtvarnými teoretiky ignorovaný a kamarády neprávem přehlížený. O to silnější je však jeho dílo, umění vyvzdorované z letité nepřízně. Svébytné práce, které vlastně teprve čekají na objevení.

*

Jiří Bednář: Obrazy. Absintový klub Les, Ostrava. Výstava potrvá do 30. prosince 2017.