Peníze si do hrobu opravdu nevezmeme, říká Lenka Kocierzová, ilustrátorka knihy Co víme o smrti…?

Můžeme znát podrobnosti vašeho seznámení s panem Síglem?

Mirek Sígl byl novinář a kronikář. Když se dozvěděl, že já jsme také kronikářka, už byly ruka v rukávě. Začalo mezi námi zajímavé přátelství. Kronikářská činnost nás spojila. Dotáhla jsem jej s jeho manželkou do Ostravy a odjížděli nadšeni. Všude pak říkal, jak je Ostrava úžasná a jací jsou ti Ostraváci výborní lidé. Vždycky vyprávěl o své dceři Lence, kterou jsem ale tehdy ještě neznala. Až později, když jsme společně jeli uložit Mirkovu urnu na hřbitov, jsem se setkala s jeho dcerou Lenkou, která je mou velmi dobrou přítelkyní a knihu pomáhala dokončit. Smrt jejího tatínka nás vlastně spojila. Všechno se najednou začalo rodit. Letos už je to pět let.

Jak kniha vlastně vznikla a proč jste neilustrovala už její první vydání?

Miroslav Sígl v sobě tuto myšlenku nosil už dlouho. Všichni lidé tomuto tématu unikají anebo se jej bojí. Přitom jde o součást našeho života. Připravila jsem mu návrh obálky a další kresby, ale nakladatel tehdy prohlásil, že chce, aby v knize byly fotografie. Pokrčila jsem jenom rameny. Takové situace se stávají a tak v prvním vydání byly hlavně fotografie náhrobků. S panem Tomášem Hejnou z Olympie jsme se dohodli až na druhém vydání, přitom to první vydal jeho strýc, takže vše je opět propojené.

Spolupráce s vaší jmenovkyní Lenkou tedy už byla snadná?

Seznámily jsme se i skrze vycházky po ostravských hřbitovech, to téma mi je velmi blízké, zpíváme si na nich písničky a recitujeme básničky o smrti. Kniha mi byly blízká a tak s Lenkou už to byla práce jedna radost. Vymyslely jsme třeba, jak namalovat hřbitovní zeď nebo křížovou cestu. Vše šlo jako ping-pong. Ze sedmdesáti jich bylo nakonec dvě stě. Najednou to nebyla vůbec kniha o smrti, ale kniha o životě a o našem přátelství. Je to má cesta k mému konci a jsem ráda, že to tak dopadlo. Křest byl v nové budově v Národním muzeu v Praze.

Podařilo se do knihy zanést některé reálie z Ostravy?

Objevuje se v ní například naše Moranka z Vítkovic, jak ji vynášíme, pak ostravské synagogy, otázka židovství. Ostravských motivů je tam opravdu hodně.

Jak vnímáte přítomnost smrti? Není to příliš odstrašující téma?

Lenka bydlí v ulici U hřbitova a chodí s vnoučaty na procházky právě na hřbitov. I já mám dceru, která bydlí naproti hřbitovu, kam chodíme s vnuky na procházky. Loni jsme pohřbívali mého bratra, vnuk se na mě díval a říká: Babičko, já jsem tě poprvé v životě viděl plakat. Začal přemýšlet o tom, co je to smutek. Takže musíme dětem vyprávět i o takových věcech. Důležité je, co jim tady zanecháme, co po nás zůstane. Když mě ale má maminka brala v dětství na hřbitov, tak se tam potkávala se všemi známými a já musela poslouchat všechny vítkovické drby.

Poslední místo odpočinku je tedy pro vás jednou z nejoblíbenějších lokalit?

Hřbitov to je pro mě oáza lidu, je tam množství zvláštních rostlin a zajímavá architektura. Mám ráda estetiku prvorepublikových náhrobků, dnes je to horší. Písmena něco stojí a tak se nedozvídáme, koho vlastně pohřbili. Dříve to byl třeba báňský inženýr, ředitel šachty, učitelka ve výslužbě, dnes už to tak bohužel není. Když jsme byli s Lenkou na hřbitově v Barceloně, byly jsme jak u vytržení. Přelézaly jsme místní plůtek, a protože jsme nevěděly, že se tam nesmí fotografovat, mám z něj úžasné záběry. Stejně tak třeba v katakombách v Římě, ty jsou také fascinující. Lidé netuší, co vše se může na hřbitově skrývat, učím je dívat se okolo, ale vyprávím i příběhy lidí, kteří jsou na nich pohřbení. Myslím, že to mé posluchače obohacuje. Mám pro ně připraveny i různé hádanky.

V dnešní době se ale o smrti v našem soukromí příliš nemluví, dá se to změnit?

Byla bych ráda, kdybychom se my lidé dokázali více naklonit k okamžiku narození dítěte i ke smrti. Trochu to potlačujeme a to mě bolí. V knize Co víme o smrti…? to tak není a já jsem z ní nadšená. Symbol smrti, smrtihlava, mám v ilustraci ztvárněného i s motivy nahých žen. Víte, jak to je? Nahý jsi na svět přišel, nahý odejdeš. Peníze si opravdu s sebou nevezmeme.