Dokumentaristka Petra Všelichová: Jsem náplava, ale Ostrava si mě získala, hlavně zdejší lidé

Petra Všelichová se podílela a podílí také na televizních pořadech Na stopě, Reportéři ČT, Kultura.cz, Zahrada je hra, Náš venkov, Sabotáž, V zajetí železné opony, Tajné akce StB, Ta naše povaha česká nebo Sváteční slovo. Z její filmografie vynikají desítky titulů, například v roce 2007 natočila dokument o sopranistce Martině Jankové, rodačce z nedaleké Orlové, o pár let později zpracovala osud slavného režiséra Karla Reisze pocházejícího z Ostravy. Velký ohlas měl i její dokument s válečnou tématikou Zločin jménem Katyň, na který navázala v roce 2008 dokumentem nazvaným Lebka, jenž přibližuje konkrétní osud jedné z obětí masových poprav.

Pocházíš z Ostravy, nebo jsi typická „náplava“?

Jsem náplava, ale už asi přes 15 let. Ostrava si mě získala, hlavně zdejší lidé. Jsou otevření a milí, kupodivu bez předsudků, že jsem přišla z Prahy. Jako první mi samozřejmě učaroval výhled na panorama Vítkovic. Než postavili Novou Karolinu, měla jsem výhled přímo na ně.

Jaký máš vztah k Ostravě? Máš tady nějaká oblíbená místa?

Ostrava je na první pohled syrová, ale má své genius loci, které objevují i kamarádi z Prahy, když přijedou za mnou na návštěvu. Žiju v centru, mám tedy ráda centrum, magický Sýkorův most, pasáže, mám ráda pohledy na těžní věže uprostřed města a na druhou stranu mě fascinují i zdejší sídliště, třeba obří hokejky na Dubině, kopeček mezi paneláky v Hrabůvce, odkud je slavná fotka Viktora Koláře se stojící holčičkou. Miluji pohled na Ostravu z haldy Ema, ta změť kouře a komínů je fascinující.

Které prostředí bylo rozhodující pro tvůj vývoj a proč?

Rodina. Moje mamka, babička, táta. Dodnes máme velmi úzké vztahy, i když je teď horší na dálku je udržovat, ale nedovedu si představit život bez nich.

Co tě lákalo na práci filmové nebo televizní režisérky?

Mě na tom nelákalo zpočátku nic. Neměla jsem televizní práci ráda. Celá rodina pracovala v televizi a mi se nelíbilo, že tráví hodně času na natáčení a nejsou doma. Chtěla jsem studovat dějiny umění, ale nakonec jsem tomu neunikla. Začala jsem pomáhat taťkovi při natáčení a pak mě to nějak chytlo, pochopila jsem, jak je to zajímavá práce, při které poznáš spoustu míst a lidi, které bych asi normálně nepotkala a neviděla. A už to bylo.

Před pár dny měl v České televizi premiéru tvůj dokument o geniálním klavíristovi Lukáši Vondráčkovi. Jak probíhalo natáčení, nevadila mu přítomnost kamer?

Je to profík a na kamery je odmala zvyklý, i když je asi úplně nemiluje a bere je jako nutné zlo. Každopádně když začne hrát, zaboří se do jiného světa, a to je pro něj v tu chvíli to hlavní. Myslím, že pak ani kamery nevnímá, jeho celá osoba je ponořena jen do tónů a také do ticha mezi tóny. On sám řekl, že na klavíru ho baví to ticho mezi tóny…

Jak vznikl nápad proložit záznam koncertu z Janáčkova máje rozhovorem s panem Jiřím Vejvodou? 

Tenhle nápad vznikl v momentě, kdy pan Vejvoda řekl, že uspořádá po koncertě debatu. Bylo by totiž nerozumné nevyužít situace, když Lukáš s takovou debatou souhlasil. Myslím, že se to vyplatilo, rozhovor s panem Vejvodou byl uvolněný, Lukáš byl vtipný, bavil celý sál a krásně vyprávěl, jak žije, o čem přemýšlí a jak sám prožívá život s klavírem či volné chvíle bez něj.

Jedním z tvých nejvýraznějších dokumentů byl Zločin jménem Katyň, změnil nějakým způsobem tvoji kariéru?

Určitě změnil, byl to můj první velký hodinový dokument. Navíc s tak silným tématem. Díky němu jsem navštívila i Bělorusko, Rusko a Ukrajinu. Viděla jsem, jak tam lidé žijí, a mohla to porovnat s tím, jak dobře se máme my tady. Film jsme dělali společně s historikem Mečislavem Borákem a jsem ráda, že jsme se při natáčení stali kamarády. Navzdory tomu, jak velký to byl odborník, byl Míťa skvělý člověk se specifickým humorem. Ukázal mi jiné Rusko, než jaké známe z televize. Ukázal mi, že i historie dokáže být kromě své závažnosti i zábavná.

Kterého dalšího svého dokumentu si osobně nejvíce ceníš? A proč?

Vybrat jeden je dost těžké. Hodně ráda mám film Zatajené popravy o vyvražďování Čechů v Rusku v dobách stalinismu, který také vznikl ve spolupráci s Míťou Borákem. Mám ráda portrét sopranistky Martiny Jankove Všechno je to dar. I v tomto případě se ukázalo, že umělec s obrovským talentem, kterého obdivují po celém světě, může zůstat úplně normální a fajn člověk. Mám ráda také dokument o Janu Balabánovi, který je poskládaný z autentických rozhovorů a autorských čtení samotného spisovatele, a jsem hrdá také na film o Karlu Reiszovi Ten filmový život. I v jeho případě jsem se mohla při natáčení setkat s neuvěřitelným lidmi, mezi něž patří dnes slavný britský režisér Stephen Frears, který dělal Reiszovi asistenta. Moc milý byl i střihač oskarového filmu Gandhi John Bloom.

Co v současné době připravuješ?

Teď dotáčíme dva dokumenty – jeden je příznačný, pojednává o Ostravě a aktivitách mladých lidí, kteří se snaží probudit Ostravu a oživit veřejný prostor. A pak je to dokument o moravských Chorvatech, národu, který po staletí žil v pohraničí na jižní Moravě, ale v 50.letech byli všichni stejně jako sudetští Němci nuceni k vystěhování ze svých domovů.

Máš nějaký nesplněný filmařský sen?

Já jsem si už hodně snů splnila, takže jich asi moc nemám. Ale přesto, možná bych si někdy chtěla zkusit natočit hraný film. Myslím ale, že tento sen není moc reálný, protože dokumenty mě stále baví a naplňují.