Je otázka, zda bude pro koho hrát, říká Jiří Tibitanzl z kapely Masomlejn, která ohlásila comeback

Úvodní otázka asi nemůže být jiná. V historii kapely Masomlejn bychom napočítali vícero přestávek, proč ani ta dosud poslední nebyla definitivní? Co vás vedlo k tomu, že jste se opět vrátili na koncertní pódia?

Ano, máš pravdu, byly to jen přestávky. Někdy delší, jindy kratší. Ta poslední a zatím nejdelší pauza trvala téměř patnáct let. Pokud mluvíme o jakémsi návratu na koncertní pódia, pak je to návrat velice rezervovaný a opatrný. Od roku 2015, kdy jsme po těch patnácti letech odmlky odehráli první veřejné vystoupení, jsme hráli osmkrát. Z toho třikrát u nás na statku, třikrát v Havířově (Jazz club, Šimala, Stolárna), jednou v Praze v klubu Kafe v lese a ve Valašském Meziříčí v hudební hospodě Přístav. Vždy s nějakou další kapelou, protože na samostatný koncert jsme jaksi neměli přiměřeně dlouhý repertoár. Takhle se hudební skupina na koncertní pódia nevrací.

Nicméně dá se tedy říci, že i ve vašem případě platí věta, kterou nedávno zmínil v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz Láďa Tomis z havířovské kapely Bastard? To znamená: „Hudba je nejvěrnější milenka a kdo s ní měl někdy co do činění, mi asi dá zapravdu, že se od ní nedá nadobro utéct.“

Hudba není žádná nejvěrnější milenka. Je to potvora nevděčná, proradná kurtizána, chytrá gejša, co tě tahá za nos, zesměšňuje tě a pohrdá tebou. Zeptej se každého poctivého muzikanta, jak je to s tou múzou.

Uvažujete v současné době o nahrání nového alba, anebo preferujete výhradně koncerty?

Určitě možná někdy něco nahrajeme. V podstatě máme spousty demáčů ze zkoušek, které nám prozrazují, že nemůžeme a nesmíme nic uspěchat. A to, že se nesmí nic uspěchat, je krédo a filozofie Masomlejnu.

Každopádně nové album by určitě české scéně prospělo… Vzhledem k tomu, že z vašich písní čiší taková odlehčenost, ale zároveň z těch nahrávek dýchá jistá soudržnost, což už se v současnosti moc nevidí… V současné době se mnoho interpretů snaží být jakoby nad věcí, ale je patrné, že vše dělají „na sílu“ a více či méně uměle…

Nemám tušení, co by prospělo české hudební scéně. V této souvislosti se mi vybavuje jedna tragikomicko katastrofická epizoda ze života kapely. Bylo to v roce 1990, krátce po revoluci, kdy doznívala euforie ze sametových dní. Z vydavatelství Panton jsme dostali nabídku nahrát maxi singl se šesti písněmi, které se objevily v pořadu Lumírova garáž. Ocitli jsme se ve studiu Michala Davida. Nálada v kapele se přiblížila bodu mrazu. Růžolící normalizační ovárek ve slušivém froté šupžupánku na nás žoviálně pomrkával a vyzvídal, co jsme zač a jestli ho známe. Po tomto setkání jsme se raději rozpadli. Tak skončila éra takzvaného předrevolučního Masomlejnu.

Jaké máte pocity ze současných koncertů? Chodí na vaše koncerty spíše pamětníci, nebo jsou mezi příchozími také mladí? Jaké reakce jste zaznamenali? V čem se liší reakce dnešních fans od těch z přelomu devadesátých let?

V devadesátých letech na nás chodili vrstevníci, dnes přijdou převážně mladší ročníky. A pár dědků v mém věku, kteří v kapele hledají Bobše, Langa a Danu Kalous Lukášovou a nedůvěřivě si prohlížejí současnou podobu skupiny. Nakonec se jim to líbí. Lukášovi pochválí mladistvý vzhled a že takhle si ho pamatují z konce osmdesátých let. Mně poklepou po rameni a říkají: „To je dobře, že jsi to dal zase dohromady.“

Ptám se i z toho důvodu, že v současnosti se všechno v hudebním průmyslu zjednodušuje, pokud jde o samotnou tvorbu, aby písně byly pro posluchače co nejpřijatelnější. Zatímco ve vašich skladbách je tolik žánrů, že mohou být pro současnou generaci náročné na poslech…

Nemyslím si, že bychom v písních střídali příliš mnoho žánrů. Co je komplikovaného na skladbách 3+1, Čechové, Dej si čouda, nebo Holky. Holky jsou zrovna taková pudová, primitivní píseň z konce osmdesátých let. Pořád je aktuální, nezestárla. Dnes ji věnujeme Harvey Weinsteinovi. Taky proto ty písně rádi hrajeme. Pokaždé je můžeš někomu věnovat.

Tvorba Masomlejnu byla v minulosti označována jako crazy punk… Myslíš si, že je to stále výstižné označení? Jak byste z pohledu současných hudebních trendů označili vaše písně?

Crazy punk. To si někdo vymyslel a dal to na Wikipedii. Mně se to pojmenování docela líbí, ale v té době, kdy jsme hráli „crazy punk“, jsme se vůči punku spíše vymezovali a pogující fanoušci nám, slušně řečeno, před pódiem vadili. Pro kapelu to přesto bylo nikoliv většinové, ale silně zastoupené publikum. Pamatuji si na festival v Mikulově v roce 1991 nebo 1992. Když jsem vylezl na pódium se saxofonem, zvedla se mezi posluchači vlna nevole a vzteku. Slyšel jsem jen: „Saxofon, fůj!“ Reagoval jsem zatroubením těch nejpříšernějších zvuků, které se daly z nástroje vyloudit. Poté se situace trochu uklidnila a kapela mohla hrát. Nakonec jsem se dozvěděl, že saxofon je vlastně punkový hudební nástroj, alespoň v mém podání.

Za mikrofonem Masomlejnu nyní častěji stojí syn původního zpěváka Martina Lukáše…  Co vás k této změně vedlo? Jaký je největší přínos Martina Lukáše mladšího pro současnou podobu Masomlejnu? V čem hlavně je nyní kapela jiná, když ji za mikrofonem „táhne“ mladší člen?

My v podstatě nejsme Masomlejn, ale Švindlmasomlejn, bouda na fanoušky. Když jsme to s malým Luluem dávali dohromady, dali jsme tomu název Vpodstetěmasomlejn bez podstaty. Odehráli pod tímto předlouhým titulem pár koncertů, ale nakonec jsme si řekli, že už tak málo lidí zná Masomlejn, tak komu a co potom řekne Vpodstatěmasomlejn. Cítili jsme se jako revival neznámé skupiny. A taky lidi nás vrátili k původnímu názvu.

Závěrem se zaměřme ještě na některé vaše songy. Jelikož se v současnosti zakazuje stále více věcí a navíc lidé mají tendenci všechno vztahovat na sebe, tak se nabízí otázka, zda jste neměli v poslední době problémy s písní Kozy paní prezidentky… Anebo jste už nějaké negativní komentáře k této skladbě zaznamenali?  

Vůbec mě nenapadlo, že bychom měli nebo mohli mít problém s písní Kozy paní prezidentky. Samozřejmě píseň hrajeme. Pokud přijde nějaký problém, bude to jen dobrá reklama. Komentáře na píseň jsou velice pozitivní.

I další vaše písně se z dnešního pohledu mohou jevit jako kontroverzní, alespoň pokud se jedná o názvy… Stačí zmínit Muslimský sněm ve Frýdku nad Mohanem nebo třeba Andreja Warhola… Myslíš si, že by bylo možné v současnosti nahrát písně s těmito názvy, aniž byste nebyli terčem kritiků, a to jen kvůli těm názvům?  

Muslimský sněm ve Frýdku nad Mohanem? Na tuhle pecku se teprve chystáme. Trochu ji přizpůsobíme dnešnímu zvuku. Naposledy se hrála někdy v roce 1989. Potom byla z repertoáru kapely stažena. Warhol se hrál naposledy v Deltě 17. listopadu 1989. Myslím si, že dnes se dá hrát většina skladeb Masomlejnu. Předrevolučního i porevolučního. Otázka je, zda bude pro koho hrát. Velká pomoc je být terčem kritiků. Nejhorší je lhostejnost a nezájem.