Baroko a co dál? Herecký klan Sedláčků učí poslouchat klasiku, až se hory zelenají

Věříte na lásku na první poslech? Já trochu ano i trochu ne. Zkušenost říká, že to, co se někdy líbí na první poslech, dřív zevšední. Jiná zas praví, že hudba, do které se musí takzvaně „proposlouchat“, odmění daleko mnohem větším citovým nábojem i myšlenkovým bohatstvím. Proto, aby hudba, vybraná návštěvníkům koncertu s názvem Baroko a co dál?, vstoupila do srdcí těmi správnými kanálky, byl vybrán ideální průvodce. Herec Jiří Sedláček má k hudbě blízko, sám je muzikant a dokáže se z ní radovat, žasnout, umí si z ní udělat legraci, recesi, prostě tyká si s ní a jejich vzájemný vztah je aktivní.

Rozložitý, věčně usměvavý Sedláček už se v minulosti ukázal jako výborný společník na cestě za odhalováním skvostů evropské hudby. Tentokrát ale zabodoval dvojnásobně. Ne, že by byl dvojnásobně velký, nebo vtipný; taková rozsochatost by mu ostatně už příliš nesvědčila. On si však Jiří Sedláček přizval posilu: svého syna, rovněž herce a muzikanta Michala Sedláčka. Skvělý gejzír hlášek, bonmotů, vtipů a nečekaných asociací mohl začít.

„Nemáte někdo u sebe náhradní sako? To se teda divím, jít na koncert bez náhradního saka,“ komentoval Sedláček starší v úvodu koncertu. Ono to sako chybělo totiž Michalovi, který přišel na koncert tak trochu nečekaně ve svetru. „To víte, když máte šest dětí, tak se každé nepovede“, posteskl si menšíkovsky Jiří Sedláček.

Michal Sedláček během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

První skladbou v podání Janáčkovy filharmonie byla část Podzimu Antonia Vivaldiho ze slavného cyklu virtuózních koncertů Čtvero ročních období. Sólového partu se ujal s velkou bravurou houslista Roman Patočka. Na dotaz Sedláčka otce, zdali se syn už zamiloval do vážné hudby, kontroval Michal vynalézavě: „Přesto, že o moje vychování ani Oskar nedbal, nebyl jsem nezdvořák a koupil jsem jí kytici. V průběhu celého sezení o svíčkách jsme popíjeli pouze smetanu, když pro ni něco bylo ošemetné, prostě jsme jen obrátili list. Večer, když už jsme šli na věc, tak aby nebyl mahler, dával jsem si bacha.“

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Následovala Toccata a fuga d moll BWV 565 Johanna Sebastiana Bacha, kterou iniciativně uvedl Sedláček starší slovy: konečně zazní génius! Ještě předtím se pokusil synovi vysvětlit, co to vlastně ta fuga je, přičemž padaly krásné dialektismy jako lochna, ďura nebo „kontra punk“. Mimochodem, ten poslední je vynikající název pro nějakou novou kapelu, která si neví rady s pojmenováním. Improvizační možnosti nabídl oběma hercům i Bachův tematický katalog děl známý pod zkratkou BWV. Můžete hádat k čemu. Aby toho nebylo málo, oba vtipálci si vystřelili i z příjmení mladého varhaníka Vojtěcha Trubače, který přišel Bachovu fugu zahrát. Michalovi nešlo zpočátku do hlavy, jak může trubač hrát na varhany.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

V barokní éře se setrvalo i následující ukázkou z oratoria Mesiáš Georga Friedricha Händela, jehož zdravotní neduhy komentoval syn s ohledem na otcovo zdraví: „Ty jsi sice neměl mrtvičku, ale 15 přechozených infarktů.“ Zaznělo Aleluja v podání sborů Luscinia a Janáčkův filharmonický sbor mladých. „Já si nemyslím, že pan Vavřínek diriguje tak špatně, že ho pokaždé posíláte na hanbu,“ komentoval Sedláček mladší tradiční odcházení dirigenta do zákulisí mezi potlesky.

Následující eskapáda měla lehce démonický, šibalský úsměv. Svíčky, křída, ďábelský trylek a sonáta Giuseppe Tartiniho, které se ujal opět skvělý Roman Patočka. „To je přímo sonáta!“, snažil se vysvětlit otec Sedláček Michalovi, o jakou hudební formu se jedná. „Jó, to je takový ten slavný bar, tady vzádu.“, kontroval syn. Zazněla i známá historka o ďáblovi, který Tartinimu ve snu hrál čarokrásnou hudbu a skladatel se pak snažil napsat po probuzení stejnou. Vznikla jeho sonáta s podtitulem „ďáblův trylek“. Ve výběru z této skladby Patočka ukázal svou výbornou technickou úroveň a cit pro výstižné pojetí barokních frází, celkový dojem z některých momentů bassa continua (doprovodných nástrojů) by však ctitele vytříbené interpretace příliš nepotěšil.

Houslista Roman Patočka. (Foto: Ivan Korč)

Zato potěšily vtipy o muzikantech, které nikdy neurazí toho, koho se netýkají. Třeba tenhle: „Jdou dva muzikanti a nepomlouvají třetího“. Nebo druhý pravdivý: „Jdou dva muzikanti a minou hospodu.“ „Víš, jak poznáš, že na tvůj zvonek od baráku zvoní hornista? Že ten zvonek kiksne.“, uzavřel kameňákem sérii otec Jiří.

Následovala hudba Francise Poulenca, výborného francouzského skladatele, který měl rád varhany a dokázal pro ně psát hudbu, která nebyla staromódní a sešněrovaná dogmaty tradice. Z jeho díla v podání talentovaného mladého studenta Janáčkovy konzervatoře Vojtěcha Trubače zazněla část Koncertu pro varhany a orchestr. Slovní okouzlující legrácky s visícím Muzikou nelze ani reprodukovat, ale byly z toho nejlepšího humoristického soudku. Vyrovnala se jim i charakteristika symfonické básně alias balady o sifonu. Vzorovým příkladem se stala symfonická báseň Z českých luhů a hájů Bedřicha Smetany. „To byl ten, kterému hvízdalo v uších?“ ptal se nevinně syn Michal. Následoval zpucunk otce, který drzého syna vypoklonkoval z pódia. „Tak já už jdu do toho háje!“, povzdechl si bezradně Michal. „Tak už běž, prosím tě, a nezapomeň se tam luhovat.“, uzavřel za ním kategoricky Jiří.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Závěrečná třetí věta z Koncertu pro housle a orchestr Petra Iljiče Čajkovského byla ilustrována jako malá pikantnost. Ve Vídni ji ve své době označili za páchnoucí hudbu. To byl podnět nevyčerpatelnému Michalovi, aby ocenil muzikanty za to, že se myjí. Naposledy se vrátil Roman Patočka, který s Janáčkovou filharmonií Ostrava pod taktovkou ukázal, že Čajkovského hudba opravdu nesmrdí.

A co dál? Dál už nic. Janáčkova filharmonie podala toho večera sice mírně podprůměrný výkon, věřme, že s ohledem na odlehčený charakter tohoto koncertu. Oba sólisté – jak mladý Vojtěch Trubač, tak zkušený Roman Patočka – dokázali, že jejich hráčské dovednosti jsou skutečně brilantní a stojí za to je sledovat, místy dokonce se zatajeným dechem. Oba herci provedli obecenstvo koncertem s divokým ostravským ostrovtipem, který ne všichni z obecenstva zavnímali včas. Ale tak to prostě chodí. Odvaha a břink, kterou moderování Jiřího a Michala Sedláčků mělo, se musí ocenit. Jejich s citem a vtipem dávkované informace o klasické hudbě určitě uvízly v uších a ještě k tomu pobavily. Co víc si na takovém koncertě přát?