Nic protimluvného. Nové číslo Protimluvu rezignovalo na polemiky. Časopis je to ale pořád dobrý

Pořád je to dobrý časopis, nicméně třetí číslo letošního Protimluvu není téměř v ničem protimluvné. Škoda. Je to poctivý dokument o kulturním dění v Ostravě v uplynulých asi šesti měsících, ovšem podaný jako pouhý kronikářský zápis, který je opatřen rozsáhlými ukázkami z tvorby vybraných umělců.

Jeden ostravský literát o Protimluvu svého času podoktl, že je to někdy spíše Prdimluv. Poněkud nekorektně, nicméně v dobrém úmyslu. Nechtěl, aby se původně zamýšlený polemický časopis ubíral cestou vzájemného si lhaní do kapsy. A v obavách, aby se kulturní revue nezměnila v tribunu kamarádů, kteří si vzájemně chválí svá díla.

V nejnovějším Protimluvu jsou tyhle tendence cítit více, než jak bylo dříve zvykem. Vlastně by nevadilo, že občas někdo někoho vynese do nebes, kdyby redakční rada dokázala opatřit i texty, které zatracují. A to klidně až do horoucích pekel. Potřetí proto opakuji, že i v posledním čísle jsem našel pozoruhodné čtivo, zároveň ale navrhuji změnu názvu periodika, i když na tak radikální, jak zaznělo výše. Je to Promluv, nikoli Protimluv.

Titulní stránka aktuálního Protimluvu.

Jediným bojovnějším textem v čísle je editorial šéfredaktora Jiřího Macháčka, v němž mimo jiné zazní: „Čtu často v denním tisku, jak česká ekonomika nezvykle dobře šlape, jak bohatneme. Tematickým blokem věnovaným bezdomovcům upozorňujeme, že mnozí z nás žijí za hranicí chudoby či mohou velmi snadno upadnout do stejně tísnivé bezvýchodné situace, když se třeba nevypořádají se splácením dluhů či půjček.“

Čtenář třesoucí se na aktuální disputaci na téma bezdomovectví v Ostravě (vzor 2017) se ale dočká jen zajímavé vzpomínky Františka Vrchlabského na ostravské nešťastníky z počátku devadesátých let. „K nezapomenutelným postavám té doby patřili především Řvoun a dále jeho častý souputník Svatý Petr,“ připomíná autor některé postavy z raných devadesátek. Proč je neoživit (většina tehdejších bezdomovců je dávno po smrti), ale kde je ten žhavý svár mezi bezvýchodností, denním tiskem, hranicemi chudoby a zadlužením, jak téma prezentuje šéfredaktor?

Fotograf Roman Polášek představuje v čísle skvělé snímky bezdomovců, kteří svého času prodávali časopis Nový prostor. Stalo se tak ale už „před lety“, jak v rozhovoru říká přímo Polášek. „Ten cyklus je uzavřený, i když jsem asi nenazvětšoval všechny fotografie, které tehdy vznikly, ale momentálně fotokomora spí,“ vypráví fotograf. Aktuálnost, o níž čteme v editorialu, schází. Vrchlabský a Polášek. Tyhle dva výtečné příspěvky jsou sice ozdobou almanachu, na avizované polemické téma ale jaksi nedošlo.

Maďarský grafik a malíř, který propadl geometrické abstrakci, otiskl v Protimluvu pochvalnou stať o německém sochaři a milovníku geometrické abstrakce Reinhardu Royovi. Přítel napsal o příteli. Natálie Flajžíková udělala pro číslo interview s výborným ostravský malířem Martinem Froulíkem. Ačkoliv mohla položit i nějakou tu kontroverzní otázku, raději přímo v dotazu porovnávala východiska Frolíkovy tvorby s dílem Umberta Eca. Je to její svaté právo, Froulíka to mohlo jen potěšit, ale kde zůstala nějaká ta protimluvná otázka?

U nekrologů to lze chápat (v čísle vyšla například vzpomínka na Ivana Landsmanna nebo Miloše Poláška), ale proč se „jen to dobré“ píše i v recenzích? To je opravdový protimluv, kritika bez kritiky. Ničím neprovokují ani zveřejněné beletristické příspěvky, namísto objevů se vaří ze starých jistot. Cyklus básní Žáry z pera Martina Šenkypla je působivým opusem z jednoho bezútěšného místa kdesi ve Slezsku. Jenže už od 10. ledna 2015 cyklus Žáry visí na stránkách kulturního deníku Ostravan.cz (odkaz ZDE). Proč vlastně Šenkyplovy básně vycházejí po dvou letech znova?

Jistým druhem nastavované kaše jsou zase prózy Marka Piętoně, z nichž jedna ozdobila i poslední číslo. Namísto autorského textu by spíš Protimluvu slušela polemika o tom, kam se vlastně Marek Piętoň literárně ubírá? K historické próze na pomezí červené knihovny a severských detektivek? Co si třeba o jeho díle myslí prozaik Petr Čichoň nebo literární kritik Pavel Hruška?

Magazín Protimluv nese podtitul Revue pro kulturu a slovníky cizích slov obvykle výraz revue vysvětlují jako „časopis většího rozsahu a periodicity s informacemi o určitém oboru“. Tohle časopis vedený Jiřím Macháčkem splňuje na jedničku. Problém je, že čtenáři od šéfredaktora čekají kultivovanější a hlavně protimluvnější protiváhu denního mediálního obrazu ostravské kultury. A to se přestává dařit.