První koncert Mezinárodního festivalu slovanské hudby bodoval u publika

Před koncertem přivítal publikum umělecký ředitel festivalu Martin Kajzar, který pohotově a svižně seznámil s koncepcí úvodního koncertu. Prvním účinkujícím bylo trio ANSemble Duettino ve složení Simona Mrázová (soprán), Nicola Proksch (soprán) a Alexandr Starý (klavír). V jejich podání zazněly Moravské dvojzpěvy Antonína Dvořáka. Jedno z osudově důležitých děl tohoto autora vznikalo v těsném sousedství Stabat mater. V polovině sedmdesátých let 19. stol. si skladatel přivydělával výukou klavíru v rodině pražského velkoobchodníka Jana Neffa. Z Neffova podnětu Dvořák upravil vybrané moravské lidové písně pro dva ženské hlasy. Přitom se nespokojil s původní melodií a vymyslel si k lidovým textům vlastní hudbu. Melodicky svěží, nestárnoucí Dvořákovo dílo, které obletělo svět, je rozčleněno do opusů 20, 29, 32 a 38.

ANSemble Duettino zahájil koncert čtyřmi dvojzpěvy z op. 38. Po agilní Na tej naší střeše bez opusového označení následovalo pět dvojzpěvů z op. 29 a vystoupení tria pak završilo 9 čísel z op. 32. Lyrický a výrazově mnohotvárný písňový přednes Nicoly Proksch se ideálním způsobem snoubí s tmavší, prokreslenou barvou sopránu Simony Mrázové. Vokály obou interpretek působily souladně, vyrovnaně a jejich pojetí Moravských dvojzpěvů přesvědčilo profesionálním výsledkem a uměleckou zodpovědností.

S náročnými úskalími partitury se přitom obě sopranistky vyrovnaly se ctí: opojnou melodiku podaly s intonační jistotou, textové nuance přednesly s osobně zainteresovaným půvabem, náročnou imitační práci zvládly s výborným rytmickým citem a dynamicky se navzájem respektovaly. Těsně před koncem vystoupení se projevila nečekaná indispozice Nicoly Proksch, která se během zpěvu předposlední Dvořákovy písně rozkašlala. Velice oceňuji, že po tomto nepříjemném zážitku se Nicola nezdráhala dokončit interpretaci a dozpívala se Simonou Mrázovou profesionálně poslední píseň.

Houslista Dalibor Karvay. (Foto: Michal Kristek)

Pokračování koncertu se neslo ve znamení houslí a klavíru. Slovenský houslista Dalibor Karvay je považován za jeden z nejvýraznějších talentů slovenské hudby. Získal řadu ocenění na prestižních soutěžích v Cordobě, Berlíně, Vídni, Sionu či Moskvě. Kromě spolupráce s předními světovými orchestry a dirigenty se Karvay intenzivně věnuje také komorní hře. A právě v této specializaci se mladý talentovaný interpret představil za klavírní spolupráce Alexandra Starého.

První společnou skladbou byla Sonáta č. 2 pro housle a klavír D dur, op. 94 Sergeje Prokovjeva. Oba interpreti zahráli náročné dílo velmi přesvědčivě, v dovedné souhře a přesvědčivém výrazu. Sonáta je typickým příkladem nevyčerpatelné melodické fantazie Prokofjeva, která klade značné nároky na promyšlenou stavbu frází a větších hudebních celků. Karvay se zhostil své role s tak samozřejmým nadhledem a lehkostí, až se posluchačům tajil dech. Jeho technická výbava je naprosto suverénní a pojí se s těžko skrývanou, živočišnou muzikalitou, která z některých dramatických pasáží Prokofjevovy sonáty vyvěrala s velkou emocionalitou a působivostí.

Také následující, drobnější a technicky zaměřená skladba slovenského hudebního teoretika a skladatele Ladislava Burlase byla ukázkou skvělé houslové interpretace, která vrcholila v dílech Petra Iljiče Čajkovského a Witolda Lutosławského.

Zahajovací koncert nového festivalu slovanské hudby byl velmi slušně navštíven, Janáčkův sál konzervatoře nezel prázdnotou a potěšila mne rovněž velmi hojná účast mladých návštěvníků. Program byl koncipován velmi živě, první polovina byla sice téměř kompletním provedení Moravských dvojzpěvů dost náročná, druhá však nepostrádala spád a pestrost. I tak koncert trval i s přestávkou přes dvě hodiny, což je pro komfortní posluchačský zážitek hraniční. Je důvod se těšit také na další posluchačské zážitky, které tento festival v následujících dnech a věřme, že i letech, připraví.