Kabát nabídl v Ostravě rockovou hostinu a kromě zábavy servíroval i lekci životní moudrosti

Když se člověk zadíval na vyprodanou a rozjuchanou Ostravar Arénu, nešlo se ubránit nostalgické otázce, kolik jednotlivců z těch tisíců příchozích si pamatuje také první koncertní zářez Kabátu v Ostravě. A kdoví, jestli by se jich napočítalo aspoň do deseti. Každopádně ona premiéra se uskutečnila na jaře roku 1992 v sále v areálu vysokoškolských kolejí tehdejší Vysoké školy báňské. A abychom měli statistickou povinnost úplnou, začínalo se tehdy vypalovačkou Sex, drogy, rock´n´roll v podání Milana Špalka. Ale dost už minulosti…

Čtvrteční show odstartovala skladbou V pekle sudy válej, která v podstatě předznamenala to, co se bude během následujících sta minut dít: „…na stůl nám to dávej, ať to s náma houpá! Zastavit, na to není čas, musíme jet na doraz, připoutat, nekecat…“

Houpalo se v navýsost dravých rockových vlnách, jelo se od počátku na doraz, přičemž koncertu navíc dodávalo jistou majestátnost obrovské pódium nacházející se uprostřed haly, což je model, který Kabát využívá už potřetí. Díky tomuto faktu divák musel být ostražitý, pokud chtěl sledovat vše, co se na scéně dělo a navíc ne vždy měl všechny muzikanty čelem k sobě, nicméně tato hra s detaily a zároveň s jakousi představivostí rozhodně nebyla na škodu.

Kabát v Ostravar Aréně. (Foto: Adolf Horsinka)

Koncert byl po celou dobu energický, přičemž tato rocková dravost se vkusně doplňovala s technickou a světelnou načančaností, což byl výsledek, který umožnila právě efektně a efektivně postavená pódiové konstrukce, jíž dominovala projekce ve formě různě se proplétajících kruhů. Ty byly čtyři a nestejně velké.

Kabát se ovšem nebál ani emotivnějších výstupů či songů opentlených citlivější stuhou, a proto program také zahrnoval docela dost písní ve středním či pomalejším tempu (Šaman, Burlaci, Valkýra, Houby magický, Malá dáma, Starej bar či Kdoví jestli). A možná právě tyto hudební příběhy nabízely nejvíce poučenosti, což je další role, kterou můžeme teplické partě připsat k dobru. Zatímco u poutavé balady Houby magický pršely jiskry štěstí, když byl divák pozván na procházku do krajin porozumění, naopak Malá dámy naznačila, jak (ne)lze odolat touze, tak Burlaci rovnou přinesli špetku východní moudrosti: „Každej dobrej skutek sílu vrací…“

Zároveň zazněly i skladby, které se možná neočekávaly (Do Bolívie na banány, Restaurace pana Kalvody, Virtuóz), přesto v konečném výsledku tvořily podstatný dílek kompaktního celku. Z plejády prezentovaných songů zmiňme třeba ještě přímočařejší Kávu si osladil, jež zase putovala „všem kamarádům, kteří tu už nejsou s námi“.

Tak či onak, koncert byl zejména oslavou života, jak zmínil frontman Josef Vojtek. Ten zkušeně střídal své hlasové výrazivo, když se tam, kde to si to situace vyžadovala, uměl pěvecky rozzuřit, aby o chvíli později nabídl uvolněnější projev.

Kabát neútočil rychlostí či instrumentální přesností, ale jakýmsi drajvem a především přirozeností, která jej provází po celou kariéru… Jaký to rozdíl třeba ve srovnání s mdlým ostravským vystoupením formace Lucie, jež ze všeho nejvíc připomínala individuality bez duše. Nikoliv však kapelu.

Kabát v Ostravar Aréně. (Foto: Adolf Horsinka)

Co se týká publika, které do Ostravar Arény zavítalo, tak je jasné, že největší výhodu měli ti, kteří ulovili vstupenku u pódia a mohli tak být přímo v centru dění. Což se na interakci mezi nimi a kapelou projevovalo. Ta všudypřítomná živelnost byla více než osvobozující. Pro obě strany. Naopak ti, kteří preferovali místo k sezení, působili spíše lehkovážněji a většinou se ze svých sedaček nehnuli. Viditelně a slyšitelně se do skladeb zapojovali až poté, co byli vyzváni Josefem Vojtkem. To potom však skákala celá hala, pokud bychom si měli vypůjčit slova z písně jiného interpreta. Ale popravdě řečeno, nebylo to nijak často.

Ona dynamická sevřenost také měla za následek, že celý set kromě zábavy probíhal ve znamení soustředěnosti, hudební profesionality a promyšlenosti, což jsou atributy, které je třeba akceptovat, pokud má člověk podat stoprocentní výkon. To platilo i pro závěrečný hit Moderní děvče, což byl jasný důkaz toho, že kapela se neustále vyvíjí a chce se vyvíjet. A ten posun je znát. Od dobrého ještě k lepšímu.

Ostatně Kabát vždy vyvolával reakce, ať už pozitivní či negativní. A to je vždy ku prospěchu věci. Ostravský koncert na tom nic nezmění. Samozřejmě lze uvést milion otázek na téma, jak je možné, že v současnosti je Kabát do slova a do písmene „rockovou kapelou pro celou rodinu“ (s ohledem na to, jaké publikum jeho koncerty navštěvuje), ale spolehlivou odpověď nevymyslíme. Nebo snad ano?

Těžko se překonává něco, co v tuzemských podmínkách překonat nelze. Tím je výsadní postavení kapely Kabát na české rockové scéně. To ovšem neznamená, že by před Teplickými nemohly stát výzvy, které by jim přinesly další plusové body. Jednou z těch výzev by například mohl být nápad uspořádat turné, jehož playlist by zdobily výhradně letité fláky, řekněme, z prvních čtyř či pěti alb Kabátu (Má jí motorovou, Živě!, Děvky ty to znaj, Colorado, Země plná trpaslíků) a raritního dema Orgazmus. Že je tento nápad pořád nemožné zrealizovat? Tomu se snad ani nechce věřit.