Nohavicova Poruba je předvídatelná mozaika oděná do vzpomínek. V současnosti ale tápe

Skládankový obal nového alba Jaromíra Nohavici ilustrují fotografie porubské sorely, Oblouku a Nohavici, který se fotografem Václavem Jiráskem nechal před těmito objekty zvěčnit. Poruba je symbolem Nohavicova návratu do dětství, nostalgie a stýskání po zašlých časech, ale i hledání sebe sama ve vratké současnosti. Stejně jako Daniela Landu, trápí i Jaromíra Nohavicu zašlá česká sláva. Lkaje nad bratrským kancionálem, který uloží do jeskyně, dovolává se mistra Jana a Hospodine, pomiluj ny, když kolem jeho domu „se vine zápalná šňůra“ a on přece žije „osud trubadúra“.

Album obsahuje třináct písní s typickou směsí Nohavicových výrazových poloh: popu, folku, šansonu, kupletu, s úryvky hip hopu a rapu. Ani stylová šíře však nezastřela realitu, která prosvítá za ustálenými obraty: stereotypní motivy písní Poruby jsou snadno postřehnutelné v starších písních, hudební aranžmá už dávno nehledá objevnou pronikavost Divného století a zacyklilo se do schémat Nohavica – doprovod, Kusmierski – melodie.

Z prvních tónů eponymní písně Poruba bychom Nohavicu ani nepoznali. Popový balast aranžmá ještě umocňuje kolovrátkový refrén „Poruba po ránu je plná malých pionýrů“. Upřímné, hřejivým sentimentem zvučící ohlédnutí za mávátky? Nebo obratný kýč, který nostalgicky pěje o svém dětství v kontextu, který vyvolává minimálně pochybnosti? Posuďte sami.

Aby Nohavica otázky znesnadnil, nabízí v další písni svou odvrácenou tvář: Kdo z nás rozvíjí volné textové asociace, které ale opakovaným poslechem nedávají žádný hlubší smysl. Aby bylo jasné, že se s tím písničkář prostě „nemaže“, přitvrdí textově v písni Lžou mi do očí, v níž se svěřuje, že „jsme zas sledovaní“. Rozvíjení konspiračních teorií jde Nohavicovi mnohem lépe než chlapské vyrovnání se s vlastní minulostí spolupracovníka StB.

Poetikou starých časů dýchne něžná Velká tma. Zdařilé, ale hudebně protilehlé jsou energické Himaláje s typickým chrlením slov. „Je to půl na půl, celý svět je na půl“ zpívá trefně v rytmu ska Nohavica. Uhrančivými mantrami září Sako ze sametu: další periskop ke zpěvákově minulosti.

Na žádném albu Nohavici nového milénia nesmí chybět přisprostlý kuplet, který nahradil lyricky úsměvné skvosty písní typu Dolní Lhota. Tento žánr reprezentuje Černá jáma, která baví střídáním tří a pětidobého taktu. Nechybí typická pejorativa, jako „hovno budeš plakat“, „blbé gsichty“ či na Nohavicu překvapivě upocené rýmy typu „hlty – smrti“. Fanoušci přece snesou všechno. Jak rád generalizuje sám ostravský bard: ber, nebo nech být.

Slovanská dumka Natašo, lásko má se svou atmosférou přiznává k Divnému století. Tahle poloha Nohavicovi vyhovuje. Dost podivná je píseň Nájezdníci, v níž si Nohavica ukrojil příliš velký krajíc. Jedna z jeho dalších stylizací do role mluvčího českého lidu se příliš nezdařila: óda na český jazyk v kontextu výpovědi „budem opakovat cizí slova, jak by byla naše vlastní“ zní prostě trapně. Právě schopnost a vůle komunikovat a domluvit se přece dělá z obyvatel této planety humánní a celistvé osobnosti.

Lépe na tom je další retro v podobě songu Tři rohy penalta: krásná pravda o tvrdé realitě dětství dávných klukovských her a stesk nad uplývajícím časem. Textově drhne písnička Raz dva tři s infantilním refrénem, ve kterém si Nohavica rýpnul do publicistů („píšeme do novin, tisíce volovin“), ale sám se tímto textem nijak dvakrát nevyznamenal. Šedivě zní Empire State, vyšťavený folk rock s textovými banalitami. Nebyl by to Nohavica, aby v závěrečné písni alba Napořád posluchače neujistil, že bude „odhánět ďábla v nás“. Prudičům, kteří se nesmířili s jeho povýšeností a neochotou vyjádřit se ke své třinácté komnatě, pak v závěru vzkazuje: „Budu se snažit lepší být. Napořád“.

Nemyslím si, že by Nohavica natočil špatné album. Stejně tak si nemyslím, že by vydal album výborné. Už vůbec si nemyslím, že by Nohavicova Poruba nějak reprezentativně pojmenovala realitu a obsahovala nějaké důležité textové poselství.

Album v dnešní bohaté české hudební produkci představuje spíše kvalitativní průměr. Hudba, až na pár výjimek, silné momenty prostě postrádá. Raději se budu vracet k vynikajícím, vrstevnatějším a nestárnoucím albům Mikimauzoleum či Divné století. Můj Nohavica v Porubě není.