V Ostravě začala Hudební současnost, festival hudby s širokou náručí

Rozsvícený, zářící Dům umění v Ostravě. Místo s geniem loci, které samo o sobě zurčí výtvarným uměním jako pramen křišťálové vody. Dobíhám na poslední chvíli, od dam u stolečku obdržím vstupenku, program a úsměv. Následuje hromadný přesun početného davu do prvního patra, kde festival zahájí umělecký ředitel Daniel Skála.

Mám rád úvodní slovo, které dokáže přirozenou, brilantní češtinou jednoduše zformulovat důležité myšlenky. Když se k nim ještě přidá pronikavý smysl pro humor a básnická imaginace, je to tzv. značka ideál. Všechny tyto atributy projev Daniela Skály obsáhl, sympatický a energií sršící cimbalista věnoval koncert památce hobojistky Denisy Bílé a v momentě, kdy na tohoto anděla hoboje vzpomenul, se mu trochu zajíknul hlas a mnohým z přítomných i dech.

Koncert uvedl Daniel Skála. (Foto: Martin Popelář)

Program koncertu byl zosnován z děl skladatelů různých generací a jejich vzájemné mísení se odvíjelo podle jiného klíče než chronologicky. Program zahájilo kvarteto lesních rohů Kaemika corni úpravou písně Ve Frydku na rynku Vladimíra Studničky. Bylo zjevné, že Studničkovy pohotové lidové písni sloužící úpravy mají funkci odpočinkového rituálu, který obklopovaly progresivnější kompozice jeho skladatelských kolegů.

O tom, že inspirace lidovou písní je nevysychajícím pramenem, svědčila i následující ukázka z tvorby Markéty Dvořákové. Tři lidové písně v úpravě Leoše Janáčka Dvořáková instrumentovala pro ženský sbor. Písně Kvítí milodějné, Lavečka a Záře od milého zazněly v interpretaci vokálního souboru Notabene, který byl založen v březnu tohoto roku pod vedením sbormistryně Daniely Střílkové. Dvanáctičlenné těleso ztvárnilo zvukově pestrou podobu Dvořákové velice kultivovaně se zřetelným přednesem, pěknou intonací a prokreslením jednotlivých hlasových skupin.

Vokální soubor Notabene. (Foto: Martin Popelář)

Z první poloviny programu mne nejvíc zaujaly kompozice Milana Báchorka a Lenky Štůralové. Báchorkova Diskuze byla napsána pro duo Alžběty Falcníkové (housle) a Judity Šprochové (violoncello), které spolu hrají od roku 2013 a mají na svém kontě i krásné debutové cédéčko. Skladba má tři části, které zkoumají možnosti hudební komunikace, při zřejmé snaze o srozumitelnost hudebního materiálu. Dílo tohoto skladatele potěšilo svou transparentností, suverénní instrumentací a lyrickou melodikou, která vytěžila z obou nástrojů maximum barevné i výrazové energie. Půdorysem Diskuse byla volná tonalita a neperiodický průběh s  řadou zajímavých melodických kontextů a harmonických situací obou nástrojů.

Z úvodního koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Zajímavý výsledek přinesla skladba Dvě básně Lenky Štůralové, jež byla inspirována dvěma básněmi Oheň a led a Nezvolená cesta amerického spisovatele Roberta Frosta. Osobitá, senzitivní instrumentace Štůralové akcentuje témbrovou kvalitu nástrojů, po stránce melodicko-rytmické je založena na asketické až punktuální čitelosti melodických úryvků, které jsou v každém nástroji rytmicky emancipované. Klarinet byl elementem melodie, housle a akordeon podmalovávaly častěji akordikou, sekvencemi a rytmem. Hlas a recitace Evy Marie Geislové trochu postrádaly větší nosnost a především srozumitelnost, možná by situování zpěvačky trochu více dopředu bylo řešením.

Po přestávce, v níž se mohli posluchači osvěžit douškem čiré kohoutkové vody, následovalo opět pásmo lidových písní v řemeslně poctivé úpravě Vladimíra Studničky Z Valašských strání a následně Tři slezské písně. Podání souboru Notabene potěšilo pěknými accelerandy a dobrou souhrou.

Skladatel Edvard Schiffauer byl osobně přítomen. Vpravo Markéta Dvořáková (Foto: M. Popelář)

Větší dávku vnitřního rozpětí a osobitosti vložil do své třicet let staré práce Edvard Schiffauer. Jeho úprava písně Heľpa ukázala na originální řešení tradičního lidového zdroje. Skladatel zahájil sborovou píseň kratičkou vokální introdukcí se zajímavým dělením hlasů. Stejně důsledně Schiffauer rozčlenil také sloku písně, přičemž rytmicky osamostatnil jednotlivé hlasy na způsob imitace i motetové techniky. Náročná textura (neustálé přeskupování akcentů, gradací a agogiky) dala zpěvačkám podstatně více práce zejména v intonaci, celek však vyzněl přesvědčivě.

Po dalším Studničkově intermezzu přišla řada na skladbu nejmladší autorky Terezy Malinové, která studuje 3. ročník Janáčkovy konzervatoře v oboru skladba ve třídě Michala Janošíka. Její Cesty a zastavení jsou jakousi cyklickou suitou šesti kratších skladeb pro hoboj a cimbál. Simplifikovaná melodika Malinové čerpá z folkloru, harmonický půdorys odkazuje také častěji k filmové hudbě. Celek zněl jako bystrá a pohotová reakce na okolní podněty s melodicky čarujícím hobojem Tserennadmid Boldbaatar z Mongolska a rytmicky pregnantním (melodicky tu a tam méně přesným) cimbálem Jakuba Šíbla.

Cimbalista Jakub Šíbl. (Foto: Martin Popelář)

Paralelu k dílu zkušenějších autorů vytvořily Hukvaldské skici Jana Grossmana v podání skvělých Romana a Aleny Herodesových a recitací Věry Philippové. Skladba je přiznáním úcty a lásky k Hukvaldům a všem místům, jež proťaly stopy geniálního Leoše Janáčka. Nutno zdůraznit, že se nejednalo o žádnou apoteózu, ale o seriózní a vytříbený kompoziční projev, který podobně jako Diskuze Milana Báchorka zaujal skvělou instrumentací a využitím barevných i výrazových možností houslí a violy. Jedinou slabinou díla byla pro mne osobně jeho poněkud archaická forma melodramu bez zjevného kontextu k osobité a zvukově rozmanité Grossmannově hudbě. Závěr Hudební současnosti patřil Markétě Dvořákové, jejíž sborové Aleluja v podání pěveckého tělesa Notabene celý koncert uzavřelo.

Dramaturgie večera byla invenční. Adventura „chození“ za hudbou vyvolávala úsměvy na tvářích i těch nejvěkovitějších návštěvníků, promísení starší i mladé skladatelské gardy poukázalo na zajímavou skutečnost, a sice že mladí autoři se rádi inspirují i současnými trendy (filmová hudba, vyšší populár…).  A to je moc dobře. Cesty za hudbou mají být vždy takové: bez zábran nabourávat stylové škatulky a snažit se najít ten pravý hudební tvar, nebo jen vyslovit svůj názor, obé je stejně přínosné a cenné.

Publikum úvodního koncertu festivalu. V první řadě sedící Milan Báchorek (Foto: Martin Popelář)

U starších skladatelů bylo ve všech dílech slyšet, že se jedná o brilantní hudební poetiky, které má smysl sledovat v jejich vyzrávání. Sluší se ocenit všechny interprety večera, kteří si vzali za vlastní skladby s opravdu laskavou péčí a pozorností ke každému tónu. Kromě výborného vokálního ansámblu Notabene zaslouží pochvalu kvarteto lesních rohů Kaemika corni a duo houslistky Alžběty Falcníkové a violoncellistky Judity Šprochové. Také všichni další interpreti zahráli a zazpívali s láskou v srdci. Výbornou volbou byl Dům umění, jehož akustika ve všech případech sloužila skladbám. Přidaná umělecká hodnota v „obklopení obrazy“ byla přínosná a obohacující.

Když jsem odcházel domů, vzpomněl jsem si na Heideggerovu úvahu o věci, citovanou ve filmu Malostranské humoresky. Heidegger věcí rozumí třeba džbán. Něco takového, co v sobě může podržet něco jiného. Přitom džbán není nikdy prázdný, protože naplňovat, znamená z vědeckého hlediska vyměňovat jednu náplň za jinou. Stejně i město Ostrava může být naplněno něčím cenným, nebo naopak dunět marností. Domnívám se, že Hudební současnost v úterý přesvědčivě vzkázala, že její město, lidé a hudba nezní prázdnotou, ale zvučí všemi barvami.