Inscenací Šampaňský socialista uctila Stará aréna památku Karla Reisze s pokorou a úctou

Mohla bych vám povyprávět celý příběh Karla Reisze, režiséra, podle jehož učebnice se dodnes učí filmový střih, ale takovou službu za mě již udělali herci a tvůrci inscenace Šampaňský socialista. Mým úkolem pro tentokrát bude přesvědčit vás, že životní leporelo Karla Reisze musíte vidět také.

Divadelní koláž bych mohla zahrnout klišovitými superlativy jako brilantní práce se symbolikou nebo grandiózní smysl pro zachycení postmoderní autenticity, ale ono to má háček. Představení, které mělo svou nynější premiéru patnáct let po smrti Karla Reisze (25. 11. 2002), totiž žádným klišé není. Od začátku až do konce vás tvůrci nenechají na pochybách, že velké divadlo se dá dělat i na malém komorním prostoru a na rozdíl od velkorozpočtových filmových paskvilů vzdávajících nedůstojný hold velkým osobnostem si pomník významnému umělci, kterého většina Čechů nezná, si zaslouží velkou pozornost nejen ostravského publika.

Z inscenace Šampaňský socialista. (Foto: Zeno Václavík)

O příběh odehrávající se na třech místech se zasloužil Marek Pivovar s Pavlem Gejgušem. Důsledné studium životního příběhu se odráží v maličkostech, které vytvářejí z představení tikající dynamit, jenž by s přehledem unesl i 35mm formát. Citlivě zobrazené životní fáze nedobrovolného emigranta, sociálně zaměřeného režiséra, otce i milence nejen nenudí, ale místy až mrazí.

Představení chronologicky sleduje důležité události v životě Karla od útlého dětství, kdy musel opustit rodinu jako jedno z Wintonem zachráněných dětí a stát se tak ve třinácti letech cizincem v zemi, kde nebude nikdy doma. S rodinou židovského původu, která zahynula v Osvětimi, se již nikdy nesetká. Interaktivní putovní část inscenace vytáhne diváky z tepla obývacího pokoje do chladného večera, aby se stali svědky loučení rodičů s Karlem za doprovodu sugestivního pořvávání příslušníka gestapa.

Z inscenace Šampaňský socialista. (Foto: Zeno Václavík)

Odlehčená třetí část se nese v duchu filmového života a je protkaná odkazy na jeho nejslavnější film Morgan – případ zralý k léčení. Režisér Pavel Gejguš si pohrává s divákovou soustředěností a s lehkostí promítá Karla Reisze do všech protagonistů. Ti ho představují v různých úhlech jeho osobnosti, která má do černobílého vidění daleko. Silné a slabé stránky se ruku v ruce střídají a zaplňují jeho obraz až do samého konce. Ucelenost rozmanité životní cesty se oběma autorům podařilo ukočírovat bez patetických zbytečností. Velmi zdařilá dramaturgie Reiszova života.

Z inscenace Šampaňský socialista. (Foto: Zeno Václavík)

Největší devizu do představení vnášejí samotní herci. Navzdory svému mládí předstupují před publikum s otesaným hereckým postojem. Střídání herců v rolích mnohdy protichůdných probíhá s jemností automatické převodovky, kdy se bez zaskřípání z gestapáka stane milý citlivý muž, kterého byste ochránili vlastním tělem před opilcem v baru. Takový chameleonský um předvádí především Jan Lefner, jehož „Schnell!“ vám bude v uších rezonovat ještě dlouho po odchodu z divadla.

Bára Vidomská. (Foto: Zeno Václavík)

Nonšalantní prvorepublikové pohlazení zajišťuje maminka Bára Vidomská, jejíž laskavý pohled se střídá s kukučem dračice hollywoodské klapky. Nejdrobnější herečka ostravské scény s nejdrsnější pravým hákem, tak bych nově označila Valerii Skalickou, která ztvárnila Karlovu babičku, kolegyni i životní lásku Betsy. S „kristiánovskou“ elegancí si tatínka Karla zahrál René Šmotek, aby se záhy stal zakladatelem Free Cinema Lindseyem Andersonem a následně i postarším Karlem Reiszem. Víceúrovňové herecké výkony navrstvené na sebe neztrácejí přehlednost, inscenaci dodávají na energii a pohrávají si se samotným reiszovským pověstným střihem.

Z inscenace Šampaňský socialista. (Foto: Zeno Václavík)

Představení Šampaňský socialista není šité horkou jehlou. Aby divák stačil zachytit všechna skrytá i jasná sdělení, bylo by potřeba vidět jej minimálně dvakrát. Já si rozhodně reprízu nenechám ujít. Už nikdy se sice asi nezasměji židovskému vtipu, ale divadlo má v divákovi zanechat energii, kterou si bude dlouho pamatovat, a právě takovou energií představení o Karlu Reiszovi překypuje.