To prostě chceš! Zimní vydání Hradeckého slunovratu bylo důkazem, že není festival jako festival

Večer odstartovali instrumentální Behind the Door z Frýdku-Místku. Kapela hraje příjemný mainstreamový jazz s výraznými melodickými linkami. Ty tradičně vedli v instrumentálně přesvědčivém dialogu hlavně flétnista Ladislav Muroň a saxofonista Ondřej Klímek. Behind the door přivezli do Hradce muziku z loňské desky Proti proudu, která sklidila velmi příznivé recenze. Právě úvodní song Proti proudu jejich set odstartoval. Vedle magicky nadčasové kompozice Válka zazněl hyperrecitační poetický úlet Kůň, dále pak Patent, Od nevidim do nevidim s legračně školáckým tleskáním dvojic, uhrančivá Silence Ondry Klímka atd…Počátek jejich koncertu kvalitativně poznamenal nekonkrétní zvuk kláves a basy, ale to se naštěstí podařilo vcelku rychle vychytat. Behind the Door s přehledem utáhli hodinový instrumentální koncert, který nenásilně a s vtipem moderoval flétnista Muroň.

Kapela Behind the Door. (Foto: Lukáš Hartmann)

Kam o pauze mezi kapelami? O možnosti není na Hradeckém slunovratu nouze. V předsálí bylo možné okusit pochutiny jako chléb se všemi možnými dobrotami (včetně mňamkovní pštrosí paštiky), koupit si barvami ještě vonící nový kalendář Hradecký slunovrat 2018, který je jakýmsi kaleidoskopem lidí spojených s festivalem, ať už v roli diváků, či pořadatelů, anebo jednoduše vypadnout ven. Těkat chvíli před nasvícenou siluetou Červeného i Bílého zámku v chladné noci, měřit ji očima, trochu vymrznout v tom tichu, které ještě dýchá Beethovenem a těšit se zase na teplo, světlo a přítomný zvuk. Muzikanti mohli vyzkoušet kytary od Honzy Fice, který je vyrábí pod značkou Red Bird Instruments. Hrají na ně třeba Martin E. Kyšperský nebo Kittchen.

Mezitím pódium obsadila druhá kapela. Vlastně obsadit pódium v tom složení ani nešlo. Duo Hudecká úderka Jiřího Plocka a Jitky Šuranské se vyjímalo svou útlostí, snad i proto se oba muzikanti natlačili pěkně k sobě, aby si viděli na ruce a do úsměvů. Hudecká úderka zahrála průřez lidovou tvorbou Horňácka, Dolňácka, přes východní Slovensko až k rumunskému folkloru.

Jiří Plocek a Jitka Šuranská. (Foto: Lukáš Hartmann)

Legenda kapel Poutníci a Teagrass Plocek střídal housle a mandolínu, houslistka a zpěvačka Šuranská potěšila svým stříbrně jasným hlasem i neposednou tryskající energií, která se linula z jejích energických pohybů a hry. Plocek se ujal mluveného slova, které bylo místy zbytečně dlouhé, ale zase přineslo několik zajímavých příběhů. Lépe se Hudecké úderce vedlo v nástrojovém složení mandolína a housle. Mandolína se ukázala jako harmonicky a hlavně rytmicky nosnější nástroj, který k zpěvu a precizní hře Šuranské lépe sednul.

Tak to byla ta hezká pohádka o princezně ze země, kde všichni zpívají a mají se rádi. A teď přijde ta z jiného soudku. Ze země, kde se zpívat nesmělo, kde se stínaly hlavy, kde vám rozbulderizovali soukromí, obtočili vás dráty a nakrmili roztříštěným sklem. Že tu zemi neznáte? Ale ona neleží na jiné planetě, ona se prostírala právě tady na Zemi. Vladivojna La Chia a 4Trio, temný anděl se svou družinou, kterou tvoří Terezie Kovalová, Aleš Bajger, Sylvie Bee a Luboš Pavlík, rozpoutala svou vizi 8 hlav šílenství, kterou proložila staršími i novějšími songy této hyperaktivní umělkyně.

Vladivojna La Chia. (Foto: Lukáš Hartmann)

Vladivojna je sršatý element, který má dostatek odvahy, šílenství a talentu, aby z příběhu o básnířce Anně Alexandrovně Barkovové, vykřesala hudebně přesvědčivou záležitost. Výborně sehraná kapela potěšila melodickým kouzlením cellistky Kovalové, hypersenzitivní dynamikou kytaristy Bajgera, kterému každý tón zní tak, jako by měl být ten poslední.

Vojnuška sama nechala na pódiu všechno, podobně její soukolí šlapalo i v dark šansonovém vokálu Sylvie Bee a vynalézavých perkusích Luboše Pavlíka. V polovině setu pokřtila také své nové cédéčko s hudbou ke zmíněnému filmu Marty Novákové. Kmotry se stali David Stypka a Maro Zeman. Stypka věnoval Vladivojně dárek v podobě dřevěné loutky z dílny krnovského výtvarníka Jakuba Holého – miniaturní Vojnušky s pichlavými prsy… Krásný moment křtu byl stvrzen i společným muzicírováním Stypky a Zemana s Vladivojnou.

Publikum Hradeckého slunovratu se i s agresivním hudebním náporem Vladivojny vypořádalo obdivuhodně. Jestli by se někde mohla studovat vysoká škola poslechu a hudební empatie, navrhuji vytvořit ji při Hradeckém slunovratu. Tak soustředěné a vnímavé publikum jsem zažil snad jen, když jsem přednášel před léty na Univerzitě třetího věku v Krnově a Vrbně pod Pradědem. Věkové složení návštěvníků Hradeckého slunovratu však obsáhlo všechny možné generace, což je o to výmluvnější a potěšující.

Abychom ale nezapomněli na mladého rozhněvaného muže, jehož posláním bylo celému večeru dát korunu. Tím mužem byl David Stypka, jehož jméno je v hudebním světě skloňováno různými pády, ale prozatím se mu vyhýbá ten pátý, kterým slovy kapely Neřež nejen voláme, ale i padáme. Stypka nastoupil na pódium jako poslední a společnost mu nedělal nikdo jiný než jeho hudební soukmenovci Bandjeez: Matěj Drabina, Maro Zeman a Pavel Sotoniak. Přidala se k nim na pár songů i Tereza Kovalová, nejen proto, že její cello obarvilo i aktuální neoposlouchatelnou desku Neboj, ale prostě pro radost ze hry.

Zleva David Stypka, Maro Zeman a Terezie Kovalová. (Foto: Lukáš Hartmann)

A Stypka, hudební kazatel dnešních dnů a strážce klíčů k řadě srdcí, nenechal nikoho na pochybách, že mu to místo, ten večer a celý ten čas zamknutý do bezčasí, prostě patří. Však taky v jeden moment vydechnul: Já si tady plním své sny, víte? Stypka se opřel do publika hned úvodním songem Vrány taky, kterým splnil sen také jedné dvojici stojící za mnou, když se ke mně přitočil mladý muž a během písně mi pošeptal: Tady tuhle píseň a text mu opravdu závidím!

Jenže se Stypkovými texty se to má ještě trochu jinak. Neznám jediný, který by byl vyloženě slabý, což ilustrovaly písně Jericho, Kříž, Lodivod, Nebolelo, ale i neutuchající svěžestí vonící songy staršího alba Čaruj, Osudová, Helium či Něco vím. Stypka se v textech porovnává se světem kolem nás, přitom zůstává nohama na zemi. Je dost chytrý na to, aby věděl, že láska není černobílá, že všechny věci mají svůj protiklad. Ale pravda je, že ten večer se David Stypka nohama na zemi neudržel.

Takhle odvázaný koncert jsem ještě od něj nezažil. A že jich už pár bylo! Kytarově se vydováděl v brilantních sólech, v jednom momentě se do toho opřel tak, až mu sletěly brýle. Na to, že nebyl hlasově vůbec fit a mezi písněmi pokašlával, odzpíval naprosto úžasně a co na tom, že jednou vyletěl v textu a jednou se jal zpívat vedlejší vokál. Stypkovi se dá prominout všechno, jen ne to, že se po více než hodině naprosto hypnotického, tanečního i konejšivého hudebního večírku začal loučit.

David Stypka na Hradeckém slunovratu. (Foto: Lukáš Hartmann)

Hradecký slunovrat v zimním kabátu zahřál opravdu vydatnou porcí kvalitní muziky. Žádné fauly se nekonaly. Pořadí kapel sice mohlo být v případě prvních dvou (Behind the Door a Hudecké úderky) prohozené a večer by gradoval lépe, ale důležitější bylo, že se ty barvy a hudební vesmíry prolnuly, že nevybuchly jako hmota a antihmota. Dobrou práci v akusticky zrádném klenutém prostoru Velké dvorany odvedl zvukař, který se poctivě snažil vychytat veškeré neduhy.

O tom, že tento festival si nosí v srdci stále další a další lidi jako pečlivě hájený poklad, svědčila natřískaná, spokojená dvorana, která zahrnula všechny účinkující dlouhými ovacemi. A jak by řekl David Stypka: To prostě chceš!