David Stypka zažívá zlom v kariéře a říká: Každá moje další píseň je klíčkem k té předchozí

Vlasta Redl se rád chlubil, že odehrál přes dva tisíce bigbeatových tancovaček. Jak jsi na tom ty?

Já si myslím, že dva tisíce ne, ale pár tancovaček jsem si odehrál taky. Na rozdíl od Vlasty Redla jsem záhy zjistil, že to není pro mě. Fascinuje mě víc možnost tvořit hudbu. Hlavně jsem chtěl svojí hudbou něco říkat. Já jsem nikdy nebyl typ, který by chtěl někomu něco předehrát nebo ukázat, jak něco dobře zkopírovat.

Ale nějaké songy ses určitě přece učil taky, ne?

Jasně, když jsem se učil hrát na kytaru a chtěl si dokázat, že to zahraju, což se ale málokdy povedlo, protože jsem docela dřevo.

Ve kterých kapelách jsi vlastně hrál před Bandjeez?

MGH vzešla z těch zábavovek, hráli jsme pak asi osm let a jezdili jsme kluby. To byla ta éra, když jezdili kluby Support Lesbiens a Jolly Joker and the P. B. U. To byla ta zlatá doba, kdy jsi jel na koncert a z toho vznikly další dva. A nikdo nikomu netelefonoval, nebyly maily. Fungovalo to tak nějak samo a hlavně na každém koncertě byli lidi, protože chodili do klubů, protože kapel byla třeba desetina, než co je teď. Hezká nostalgie. Dnes to je o boji a o velké snaze…. Pak jsme se přejmenovali a nabrali další členy a na tom MGH jsme udělali Najzar, což byla už víceméně „dospělá“ kapela. Začali jsme zpívat česky. Drtivá většina songů byly už moje autorské věci. Pak jsme se autorsky vyčerpali, zapíchli to a já byl nějaký čas samotář.

Co jsi v té době psal a hrál? Přece jsi skládání nepoložil na hřebík úplně…

Docela obskurní věci. Nějak jsem si potřeboval ověřit, že můžu napsat cokoli. Abych neměl tvůrčí krizi typu sevření „to je blbé“, psal jsem všechno. Tehdy jsem dělal „wake up“ songy. Malinko jsem zkoušel hrát i sólově v okolí, ale spíš mě bavily jamy a happeningy.

Tehdy začala tvoje dráha písničkáře?

Srandovní na tom je, že jsem nepomýšlel na dráhu písničkáře, protože k folku jsem nikdy netíhnul. Teď mě všichni začali označovat jako písničkáře a musím si na to zvykat. Ale na folku jsem odkojený nebyl.

Když ne folk, jaká muzika tě vlastně ovlivnila? Na která jména bys přísahal?

Poslouchal jsem Led Zeppelin, Pearl Jam, z druhé strany od mámy Martu Kubišovou a Golden Kids… Covery, ale udělané s citem. Pak tu českou vlnu, když už jsem byl schopen rozeznávat, tak jsem poslouchal Lucii, Žentour, Novou růži… prostě normální český poprock.

Klasická hudba tě nikdy nelákala?

Kdysi jsem měl jedno období, kdy jsem si v tom potřeboval něco prozkoumat, ale jinak mě klasika obešla. Stejně jako mě obešla teoretická znalost všech not a hudebních teorií, které jsem asi třikrát uměl.

Třikrát jsi uměl noty a teď už ne? Jak to?

Potřeboval jsem s klukama něco hudebního vyřešit a zjistil jsem, že jsem je zapomněl. Je to pro mě jako němčina, kterou jsem měl na gymnáziu pět let a znám der Hunt a die Katze. Vytěsníš celý segment a ten nedostaneš do té hlavy, i kdyby ses zbláznil.

Noty neumí kdekdo, to je v pohodě. Zbytek kapely je ale docela fundovaný, ne? Nenutí tě se dovzdělat?

Kluci se mě občas snaží do něčeho zasvětit, ale jsem neprůstřelný. Ne že bych nechtěl, já i chci, ale jsem v tomto ohledu marný.

David Stypka. (Foto: Dan Salač)

Jak u vás v kapele probíhá skládání písniček?

Rukama nohama. Mám tu výhodu, že Bandjeez jsou špičkoví muzikanti a sluchaři, kteří mají odehráno hodně kšeftů. Stačí začít hrát a oni se přidají. Nemyslím si, že muzika potřebuje noty, noty potřebují muziku. Takže metoda pokus omyl, nebo už citem.

Co tvoje kytarová hra? Snažíš se ji vylepšit? Všiml jsem si, že když se ti podaří kiks, docela tě to naprudí…

Když mám vyhrávku, chci ji zahrát dobře. Když se to nepovede, je to vždycky špatně. Nemyslím si, že to je o tom, abych víc cvičil, spíš to je o mentálním stavu. Nacvičeno a odehráno máme dost. Spíš je to u mě tak, že jsem nervózní, nebo mi není dobře, nebo se neslyším: což se nám teď stalo asi sedmkrát po sobě. Ten diskomfort je větší problém než připravenost. Nemám úplně rád ty přetechnizované kapely, kde každý tón má své místo, protože mi tam pak chybí trošku schopnost reagovat na to prostředí. Ale to mám jen já na své amatérské bázi, kdy se snažím lapit, co letí kolem.

Proč se ty i kapela vyhýbáte přílišným aranžmá, stylizacím a okatým pódiovkám?

Kdybych si myslel, že to je pro nás důležité, řeknu: pojďme do toho. Pojďme si vzít kostýmy, cylindry, prostě cokoli. Ta naše muzika má několik drobných specifik. Nemohli jsme do ní dostat žádný umělý prvek. Jakmile jsme zkoušeli přidat samply, prostě to nešlo. To samé je, když zkusíme nějakou show v tom blbém slova smyslu, tak to vypadá strašně.

Není ta odpověď, proč ten balast písničkám nesluší, náhodou v nich samých?

Cokoli, co k tomu přidáš je… jako bys šel k psychologovi si pokecat a ten psycholog by tě poslouchal a do toho by žongloval. Myslím, že by tam vznikl pocit, že je něco špatně. My jsme celkem rezignovali. Snažíme se nemít kraťasy na pódiu, protože to vypadá vždycky blbě (smích). Stylista si na nás téměř vylámal zuby. Velkou stylizaci naše kapela vyplivne. A to se všichni hodně snažili.

V jakém bodě se právě nacházíte? Máte dost příležitostí hrát?

To je zase Murphy. My jsme měli poměrně řídké léto, na to, co jsme chtěli hrát. Vypadá to, že příští léto už bude jiné. Když letos přišlo hodně poptávek, tak byly na jeden den. Sedm na jeden den. Mikrosmůlečka. Asi se ale ptáš na to, v jakém stadiu kapela teď je…

Jo. Uživíte se hraním?

Ne, neuživíme. Už je to ale tak na hraně, že by to chtělo… Už to chce strašně moc energie a času. Když se nahromadí věci, včetně rozhovorů, promo záležitostí, cest do Prahy, je to ranec času… Teď v listopadu mi končí půlka mého občanského povolání, tak se mi zas trochu víc uvolní ruce.

Budeš si hledat něco nového?

Mám touhu to nenahrazovat. Já už si nemůžu dovolit full time job. Full time job je teď pro mě Bandjeez. Úplně běžně se stane, že jdu něco vyřešit do kanceláře a sedím tam nad muzikou devět hodin. Je to taková blbá fáze. Kapela neživí dost na to, abych mohl být v klidu, a zabezpečit pětičlennou rodinu, a zároveň vyžaduje tolik času, jako by už to tak mělo být.

Takže cíl a touha je živit se jen muzikou, i když to je dřina a tíha?

My jsme věděli, že to období bude těžké, a – úplně upřímně – směřujeme k tomu, abychom se naší hudbou uživili.

Aktuální album Neboj. je pro dost lidí nejlepší českou nahrávkou roku. Jak bys jednoduše popsal, o čem je?

Celé album je o strachu, proto se jmenuje Neboj. Nebylo to ale tak, že bych si sedl a řekl si: teď napíšu 12 písniček o strachu. To vůbec. Já to hodně řešil. Strach ve smyslu omezení. Polovina byla analýza okolního světa a šílené zjištění, jak ten strach ovlivňuje kdekoho, kde co, a do jaké míry to až může zajít. To uvědomění na plné kule bylo pro mě hodně husté… Druhá polovina byly moje strachy v návaznosti na to, kde já mohl bejt, kdybych se nebál. Deska je celá o strachu, ale s drobnými návody: to drobné, co jsem v té své rešerši vykoumal, to jsem tam dal. Velmi nerad bych, aby ta deska působila jako nálož deprese, aby lidi strašila. V každé písničce by měla být nějaká výhybka, nějaká cesta ven.

Jak vznikal třeba text songu Lovec? Řešíš v něm evidentně odlišné vidění světa z pohledu tebe a táty…

V případě Lovce jde o automatickou kresbu: položíš tužku, čmáráš a pak se podíváš, co tam je. Snažíš se to dostat prostě ven, aniž bys to po cestě analyzoval. Tohle je Lovec a je v tom trochu výjimečný. Já v tom textu hledám nějaké neurčité řešení nebo prostě jen pocit, který bych mohl analyzovat. Položím tu výzvu na stůl a snažím se si to nějak přebrat. Většinou se dostanu do nějaké až sarkastické zkratky, ale je super, že to tam ti lidi slyší. Měl jsem za to, že ty texty budou pro mnohé nepochopitelné, ale vůbec ne. Lidi si v tom nacházejí svá – mnohdy dost silná – sdělení.

Úplně snadné tvé texty nejsou: mnoho metafor, málo omáčky, dost poezie a hodně pravdy. Čím to, že jsou stále tak srozumitelné?

Někde tam prostě asi je návod. Je zvláštní, že lidi slyší jednu písničku a většinou ještě neví. Každá ta další je takový klíček k té předchozí a tvoří nějaký výkladový slovník ke mně. Předsevzal jsem si kdysi, že zkusím neplantat úplné blbosti. Když si něco myslím, tak to buď řeknu, nebo o tom vůbec nebudu mluvit. Věřil bys, že hodně těch věcí jsem psal tak, jako teď mluvím s tebou?

Když tě teď hodinu poslouchám, celkem i jo. Většina tvých textů Neboj. je myslím stejně věcná a sdělná.

Nemůžu úplně machrovat, že to je konceptuální album, ale de facto pro mě dává jako celek smysl, má to hlavu a patu, písně se doplňují, doříkávají a dotváří.

Co další deska? Už se rýsuje?

Jsem na ni hodně zvědavý. Neboj. byl takový časosběr a zároveň hodně explozivní období, že jsme furt objevovali sami sebe navzájem. Teď jsme si sedli, děláme staré věci nanovo, a je to hodně zajímavé. Mám trochu pocit, že buď brutálně zjednodušujeme, anebo jdeme do nějaké alternativy. Věci jsou to hodně minimalistické, ale mají současně atmošku. Není úplně výjimečné, že Pavel hraje na klávesy jeden tón jedním prstem.

Kromě návratů ke starým písním tvoříte nové věci?

Nové věci dělám zatím sám. Máme to tak, že se potřebujeme na tři dny zavřít. Pokecat si o tom, něco si zabřinkat a pak se dostat teprve k té písničce. Je to obrovsky časově náročné, ale fakt se mi to s těma klukama vyplatilo. Abych rozdal akordy a řekl hoši, jedem – tak to nefunguje. Oni kluci už znají můj modus operandi. Ta blízkost mě prostě baví. Máme mezi sebou v kapele velmi málo tajemství a je to někdy až na dřeň.

Baví tě pořád jezdit koncerty?

Fest.

Takže se těšíš do Hradce nad Moravicí na festival Hradecký slunovrat, kde zahrajete už tuto sobotu jako headlineři?

No jasně.  Moc. Je tam jednak totálně super vnímavé publikum a to prostě chceš. Když píšeš osobní české texty, toužíš, aby tě někdo poslouchal soustředěně. Hradecký slunovrat má prostě publikum snů. Stejně jako v Banátu. Hodně podobné. Tam je to navíc ještě umocněné tím, že s těma lidma jsi i druhý den v ne úplně snadných podmínkách. Jsou místa, kde hraješ trochu radši než jinde. Zase ta druhá, opačná místa, jsou dobrá škola. Když mají někde postavené podium šedesát metrů od prvního člověka a ten první člověk přišel jen na bramborák… No, těším se do Hradce.

S Ewou Farnou během Koncertu pro Světlušku. (Foto: Marek Pitaš)

Album Neboj bylo tvoje první s producentem a pod kuratelou Martina Červinky. Současně tvoje první album, které má pořádné promo a čerstvý a úžasný videoklip s Ewou Farnou.

Těší mě, že si to nemyslíte jen vy, lidi od fochu, ale že písničku Dobré ráno, milá začala hrát i rádia, a to ve velkém. Trochu jsem se bál, protože rapper Lipo alias Jonáš Červinka klip udělal po svém. Jonáš je sečtělý, velmi sofistikovaný a snažil se té písničce vůbec neublížit. Jen ji lehce podmaloval, zaměřil se na obraz, na tu jemnost. Je tam pro mě nějaká trvalost. Nestává se mi moc často, že by klip měl delší platnost než tři týdny po zhlédnutí.

Takže se uvidíme v sobotu na Hradeckém slunovratu. Zase mi skočíš do recenze a já se budu dívat, jak vstáváš a deš…?

Nemám rád, když mě rozebírají na atomy, ale ty jsi výjimka. Když se zaposloucháš a dostaneš se do mé hlavy, tak to není zas až taková výhra. Spousta lidí z toho byla hodně smutných. Poslouchej ještě chvilku a mělo by to kromě smutku začít dávat i smysl. Ale je tam pro mě ještě jiná zásadní rovina. Když píšeš písničky takhle osobně, tak jsi před lidma jako nahý. Víš, jak je to šílené?

Věřím. Ale o tebe se nebojím.