Zemřela ředitelka archivu Blažena Przybylová. Ostrava přišla o diplomatku, která narovnávala pokřivené dějiny

Když historici použijí příměr „kolo dějin“, mají na mysli, že dějiny se svým způsobem pořád opakují a nové generace se opět navracejí k osudovým chybám předků. Když však někdo neočekávaně a tragicky zahyne, ono kolo se přece zadrhne. Lidský jedinec je totiž na rozdíl od kolotoče jménem dějiny neopakovatelnou součástí vesmíru. Nenahraditelný a jedinečný.

I Blažena Przybylová byla takový „svojský“ unikát. Ženou sice zdánlivě v pozadí, která ale v posledních dvaceti letech pořádně zahýbala ostravskými dějinami. Respektive tím, aby Ostrava konečně podala pravdivou zprávu o své minulosti, což nebylo vůbec snadné. Věčně musela bojovat s mačetami zastánců starých pořádků, kteří by mnohé kapitoly z dějin města nejraději vyzmizíkovali. Archivářka a později archivní ředitelka ale všem „lamačům dějin“ dokázala odporovat se zvláštní trpělivostí. Bez vnějších emocí, zato s vnitřním přesvědčením, že pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí, protože právě tohle heslo Václava Havla bylo po listopadu 1989 i klíčem k rehabilitaci ostravské historie.

Namátkou stačí otevřít některé sborníky Archivu města Ostravy, které zaštiťovala právě z pozice archivní ředitelky. Už ve druhé půli devadesátých let třeba ve sborníku zveřejnila zásadní studii kolegy Mečislava Boráka, jež odhalovala zběsilé počínání některých ostravských Čechů těsně po skončení druhé světové války, kteří mučili, znásilňovali a vraždili německé civilisty. Ostravský denní tisk by na sklonku devadesátých let tato fakta ještě nezkousnul, Przybylová ale v odborném almanachu předpřipravila celou událost pro veřejnou diskusi, která se vlastně naplno rozhýbala až v letošním roce.

A připravovala půdu i k diskusi dnešních třicátníků až čtyřicátníků o rolích jejich rodičů během normalizace. Tohle provětrávání minulosti přitom zatím ani nezačalo, Blažena Przybylová už ale ze zápisů plenárních zasedání Městského výboru Komunistické strany Československa v Ostravě vyexcerpovala, jak soused udával souseda nebo pořadatelé kulturních akcí vystupující umělce. Jak se všude vesele bonzovalo, třeba za příslib bytu nebo výjezdní doložky do Jugoslávie. Jak snadno se oblékala milicionářská uniforma a podepisovala přihláška za kandidáta strany.

Blaženu Przybylovou jsem za poslední léta poznal zblízka především při zakládání Okrašlovacího spolku Krásná Ostrava. Z pozice šéfky archivu by do podobného amatérského klubu ani nemusela vstupovat, přitom patřila k jeho nejaktivnějším členům. A zatímco vůči radnici musela vystupovat jako zdatná diplomatka, která archiv v uplynulém dvacetiletí uchránila před výstřelky mnohých politiků ve vedení města, v kruhu přátel a známých působila uvolněně. Občas i zavtipkovala a coby jeden z nejpřičinlivějších členů spolku byla často vidět i s kýblem nebo smirkovým papírem v ruce, jak zkrášluje nějakou tu zapomenutou ostravskou památku.

Nebyla přitom z těch, kdo musí mít první či poslední slovo. Mnohokrát jsem si všiml, že celý problém, o němž se ostatní debatéři vášnivě hádají, nějak dusila v sobě a v duchu honem vymýšlela rozumnější řešení. Věděla, že když se dva perou, třetí mezitím sice nezvítězí, nicméně může vymyslet racionální a pro všechny přijatelné východisku. S tím ale vyšla ven, až když se kohouti poprali, často i po dalších konzultacích s těmi, kdo věci opravdu rozuměli. Svým způsobem to byla i velvyslankyně okrašlovacího spolku vůči městu, kraji, církvi a dalším institucím.

Ten její často zamyšlený výraz mám pořád před sebou od chvíle, kdy ke mně dorazila zpráva o jejím tragickém úterním skonu. Na přechodu pro chodce v Sokolské ulici ji srazil trolejbus. A to nejspíše ve chvíli, kdy přemítala o nějaké zásadní a nejspíše kontroverzní informaci v souvislosti s vrcholícími oslavami 750. výročí první zmínky o Ostravě. Možná si podvědomě řekla, že na přechodu má přece chodec vždycky přednost, načež do silnice vstoupila již s plným soustředěním na pracovní problém. Na něco, co mohlo Ostravu zase o kousek posunout při vnímání kontroverzních kapitol z dějin města. Na druhou stranu vozovky už nedošla. Čest její památce!

*

PhDr. Blažena Przybylová se narodila 7. března 1952 v Ostravě. V roce 1970 absolvovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Ostravě (Matiční gymnázium). Na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně vystudovala v roce 1975 obor archivnictví. Po ukončení studia pracovala nejdříve v Okresním archivu v Blansku, v roce 1977 nastoupila na místo vedoucí podnikového archivu Železáren a drátoven Bohumín, kde pracovala až do roku 1992. V roce 1993 byla přijata jako archivářka do Archivu města Ostravy, v roce 1995 byla jmenována ředitelkou. Poslední měsíce se naplno věnovala oslavám 750 let první písemné zmínky o městě, jejichž výsledkem bylo hned několik vydaných knižních publikací. V minulém týdnu to byla encyklopedická příručka Ostrava v datech.