Choreograf Itzik Galili: Tanečníci jsou pro mne barvy. Jsou to duše. Je to to, co dělá tanec tancem

Čím je pro vás tanec?

Prací, kterou miluji.

Kým jsou pro vás tanečníci a tanečnice?

Jsou to barvy. Jsou to duše. Je to to, co dělá tanec tancem.

Někteří choreografové takzvaně „používají“ tanečníky pro naplnění svých představ, jiní dávají tanečnicím a tanečníkům volnost k tvorbě. Mezi které se řadíte vy?

Filozoficky řečeno každý někoho k něčemu používá. Všichni používají všechny. Vždy záleží na tom, kdo stojí přede mnou. Práce, kterou děláme teď tady v Ostravě, je na povrchu velmi zábavná. Pokud se však chcete dostat pod ten povrch, musíte znát ingredience, se kterými se pracuje. První případ, kdy jsem pracoval s člověkem, který se podílel tvůrčím způsobem na výsledku, jsem měl docela nedávno. Ten člověk se dostal pod velký tlak. Protože jsou zde nějaké hry mezi muži a ženami, někdo má takovou a jiný zase jinou pozici, takže jsem se musel snažit všem stranám vysvětlit, že tady nemusí nikdo nikomu šéfovat – a tady jsme u toho vzájemného používání. Navíc tanečníci, to je něco úplně jiného než například technici.

Ptal jsem se na to, kým jsou pro vás tanečníci, z toho důvodu, abych se dozvěděl, zdali jsou pro vás partnery v tvůrčím procesu, nebo armádou, které velíte …

Obojí. Záleží vždy na tom, k jakému konečnému produktu směřujete. Když už je něco vytvořeno, já to prostřednictvím tanečníků interpretuji. A stejně tak tanečník interpretuje to, s čím občas přicházím jako s hotovou věcí. Je to jako když někdo napíše knihu a někdo jiný podle té knihy točí film.

Když tedy začínáte pracovat na projektu, máte hotovou představu o výsledku, ke kterému směřujete, nebo přicházíte s čistým listem, na který píšete společně s baletním souborem?

Nelze to jednoznačně říci. Přicházím vždy s nějakou představou. Ale ta se v tvůrčím procesu může měnit. Dám vám příklad. Momentálně připravuji jistou věc pro jednoho velmi slavného člověka. A tento člověk má jedno své velké tajemství, které nechce říci lidem. Souvisí to s tím, co udržuje jeho sílu. Já se snažím najít symboliku toho, co skrývá, aniž bych ho odkryl. On však pracuje s nějakou vlastní osobní magií, o které ví jen on sám. Je zvláštním sběratelem. Všichni vědí, že něco sbírá, a nikdo neví, co to je. Chodí s taškou, ze které vychází zvuk sklenic narážejících na sebe. Když má nějaký nápad, odejde s touto taškou, vrátí se, a ukáže svůj nápad. Nevím, proč odchází. V každém tom skle má uloženy zvuky své paměti.

To všechno, co jste teď vyprávěl, je zdrojem a inspirací v práci na choreografii pro tohoto člověka?

Ano. Protože každý výsledek mé práce musí mít nějaký příběh. Ano, inspiruje mne.

Balet Národního divadla moravskoslezského uvedl v listopadu 2016 vaši úspěšnou choreografii SUB pro sedm mužů na hudbu Michaela Gordona v rámci představení Dva světy/Jeden svět. Uplynul skoro rok, kdy se vracíte zpět do ostravského souboru, do prostředí, které již znáte. Je to jiné než v listopadu 2016? Změnilo se něco?

Ano. Vždy říkám, že když hledáte nějakou oázu, musíte ji hledat fyzicky, ne na internetu. A já jsem se vrátil do oázy. Její součástí je Lenka Dřímalová, která za tu dobu, co uběhla od mé poslední práce v Ostravě, udělala obrovský kus práce. Jsem tím velmi překvapen. Za tak krátkou dobu velmi impozantní výsledek. Když chcete naplnit nádrž Titaniku, stojí to hodně peněz. Naplnit nádrž mnohem menší lodi je jednodušší. Ale kvalita paliva by měla být vždy stejná. A přitom všude narážíte na nějaké limity. Každé divadlo má své limity. Nicméně každá loď, naplníte-li její nádrž, se rozjede a může vás svojí rychlostí a silou i překvapit.

Při své první práci jste poznal místní baletní soubor. Má tento soubor své limity, které vám komplikují práci?

Nemá. Naopak. Když dělám nějakou práci a musím tanečníky učit, přijíždím jakoby z jiné emoční vzdálenosti. Když se ta práce daří, a zde se daří, je to velmi potěšující.

Činoherní režiséři se často chodí podívat na potenciál souboru, se kterým mají jako hosté pracovat. Vy sám jste viděl balet Národního divadla moravskoslezského, než jste s ním začal poprvé pracovat?

Nejdůležitější pro mne je důvěra. Mám kolem sebe malý tým lidí, kterým bezmezně věřím. Mám skvělou asistentku, Elisabeth Gibiat, pracujeme spolu třiadvacet let. Když ona vidí někde nějaký problém, sama ho řeší a já od ní dostanu pouze výsledek tohoto řešení ke schválení.

Stalo se někdy ve vašem pracovním životě, že jste odmítl nabídku? Kdekoliv na světě …

Jednou, v roce 1996, jsem dostal dokonce velmi dobře zaplaceno, ale když jsem tu produkci viděl, stáhl jsem ji. Někdy ale musím odmítnout kvůli nedostatku času. Nicméně málokdy řeknu ne.

Choreografie SUB, která byla součástí vašeho předchozího projektu s baletním souborem NDM, vypadala z pohledu diváka jako velmi fyzicky náročná. Uvidíme něco podobného i teď?

Náročná se jeví na první pohled. Já ale pracuji s metodu, kterou jsem sám objevil. Její součástí je dech. Tanečníci něco dělají, hudba pokračuje dál a objeví se další tanečníci. Vy jako divák jste ve zvláštním rozpoložení, zdá se vám, že předchozí tanečníci už nemohou a těžko chytají dech. Já sám jim ale nařizuji, aby velmi intenzívně dýchali. A vy to vidíte. Protože já je navíc nasvítím. Ale oni vlastně odpočívají.

Pojďme k vaší nadcházející premiéře choreografie O Balcão de Amor, která bude součástí představení All That Jazz, Rock Blues. Půjde o jevištní zpracování slavných songů kubánského zpěváka Péreze Prada. Co k nim vlastního ve své choreografii přidáváte?

Doufám že něco ano (smích).

Co bylo inspirací pro tuto choreografii?

Kuba. Byl jste tam? Podobné je to v Brazílii. Všichni tancují. My máme jinou interpretaci těch tanců.

Duet na skladbu Cherry Pink and Apple Blossom White je velmi akrobaticky náročný a je často prezentován různými soubory na gala představeních. Byl tento duet základem pro vznik celé 23 minutové choreografie s názvem O Balcão de Amor?

Ne. Tato hudba je pro mne velmi osobní, má pro mne vlastní příběh. Žil jsem na Kubě pět let a měl jsem ženu Kubánku. Ani Pereze Pradu jsem do té doby neznal. Pak jsem zjistil, že je to hudba mého dětství. Perez Prada byl velkou hvězdou padesátých let. Spojily se dva světy. Moje dětství a můj život na Kubě. Ale nemyslím si, že ten duet je až tak moc akrobaticky náročný.

Poslední otázka: Kdybyste se musel rozhodnout pro život jen na jednom ze dvou míst: buď v Havaně, nebo v Ostravě, které místo byste si k životu vybral?

Ostravu. Desetkrát raději než tam.

Proč?

Byl bych blíže svým dětem.