Marow: Nové cédéčko možná stihneme vydat před Vánocemi

Jak vůbec vznikla kapela Marow?

Byl to nápad bratrance mé přítelkyně. Když jsme seděli u táboráku a hráli na kytaru, tak mi řekl: Natoč desku. Já jsem se tomu zasmál, ale za tři měsíce jsme byli ve studiu – v obýváku, natočili jsme demo a smíchali jsme to absolutně amatérským způsobem, protože jsme to vůbec neuměli. Až potom jsme přemýšleli nad názvem a nad tím, jak to uchopit. Beru to tak, že je to moje kapela, kterou jsem si vytvořil – značka. Je to má srdcová kapela.

To bylo před dvěma lety…

Ano, první koncert jsme měli v lednu 2012. Ty nahrávky z obýváku jsme vzali a donesli je do Českého rozhlasu, kde tomu hodili nějaký master. Lukáš mi hodně změnil život, protože bez něj bych chodil dneska do práce a hrál příležitostně v nějaké kapele na basu. Byl bych asi spokojený, ale šel jsem po vyšším naplnění a stalo se z toho mé životní poslání. Nikdy na něj nezapomenu, věnuje se sice architektuře, ale dokáže zavřít dveře a prožít koncert jako já.

Co se stalo poté?

Nazkoušeli jsme nový materiál a vyprodali Parník, veleúspěšný začátek s projekcemi, najednou se všude psalo Marow. Nebylo jednoduché se udržet, nicméně jsme se v létě 2012 dostali na Colours. Zlata Holušová mi řekla, že jsem pro ni objev. Řekla, že je to elektronická upřímná hudba z mého nitra a že nechápe, jak se to tady v Ostravě mohlo zrodit. Potom se pohnuly další věci, na ostravské poměry hrajeme i za docela slušné peníze. Teď máme nové demo, opět jsem ho nahrával sám, dodělávám zpěvy a uvidíme, co bude dál. Vyjde cédéčko, možná to stihneme před Vánocemi. Chystáme další koncerty, dva nebo tři v zahraničí, Německo, Rakousko a Polsko, řešíme festivaly v cizině.

Můžeš připomenout své začátky?

Začínal jsem s Bananou, hráli jsme s ní už na druhém ročníku Colours. Dělali jsme předkapelu Marilyn Manson, Scorpions, jeli jsme s Bananou turné s Waltari. Už na stavební průmyslovce jsem hrál na španělku. Dodneška jsem chameleon, miluju Beethovena a Ministry a Clawfinger. Líbí  se mi jazz, funk, soul… Potřebuji velice širokou škálu hudby.

Vím, že nehraješ jen s Marow…

Každou chvíli mě někdo zve, abych si s nimi zahrál na basu. Klubů v Česku si během koncertů užívám tolik, že jsem absolutně přestal mít potřebu chodit do hospod. Živím se tím, že mi volají: Hele, zítra máme hraní, pošleme ti nahrávku, nauč se pět věcí, čau… Pomáhám hodně v umělecké škole v Mariánských horách. Hraji třeba s orchestrem Martina Chodúra, s Borisem Urbánkem. Nejšílenější je jazz, Urbánek třeba volal, nauč se tohle a tohle, zkouška nebude.

Vyjadřuješ se hodně spontánně, svoboda je pro tebe důležitá jako hudba?

Důležité pro mě je, že svou hudbu dělám s absolutní svobodou, nepodřizuju se nějakým stylům. Lidé s tím mají někdy problém, že mě nedokážou zaškatulkovat, jako třeba Bananu. Jsou lidé, co si řeknou… mno… nevím, co to je za styl… to je takové… Dělám si svoje a když tak jdu dál, buď si rozumíme, nebo ne. Nesnažím se dělat něco tak, jak se to dělá, ale dělám to podle sebe.

To zní někdy skoro jako pohádka, nahráli desku v obýváku a teď koncertují v zahraničí…Co bylo v tvé kariéře jako Marow nejhorší?

Nejhorší bylo asi vymyslet název Marow. V Bananě mě Vladivojna uváděla jako Marek Zemanowski, bylo tam to dvojité v, a tak nějak se to vyvinulo. Teď jdu jiným směrem, až mě to překvapilo, ale pořád jsem to já.