Nastupující šéf činohry NDM Vojtěch Štěpánek: V hereckém souboru máme skrytý a dosud neobjevený potenciál

Jak se máte?

(dlouhé ticho) Mám se fantasticky (smích). Děje se toho hodně moc, inscenoval jsem Havlovo Vyrozumění v Komorní scéně Aréna, stěhuji se do Ostravy, s přítelkyní tady rekonstruujeme byt a začínám se orientovat na chodbách obou budov Národního divadla moravskoslezského. Hrozně mě to baví.

Jste druhým člověkem z oblasti divadla, který mi říká, že se na delší dobu stěhuje do Ostravy. Tím prvním byla paní režisérka Janka Ryšánek-Schmiedtová, umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče. Proč jste se vy rozhodl žít v Ostravě?

To rozhodnutí, zdali přijmout nabídku a ucházet se o post šéfa činohry Národního divadla moravskoslezského, je zásadní. V meritu tohoto rozhodnutí je nutnost přestěhovat se do Ostravy. Vedení souboru je běh na hodně dlouhou trať, neznamená to zároveň, že jsem si sám sebou jist natolik, abych tvrdil, že tady stvořím éru v měřítku dekád. Nicméně měl by to být můj cíl. Během první sezóny půjde o to seznámit se se všemi lidmi a jejich schopnostmi a o nastavení režimu rovnoměrných příležitostí pro všechny členy činohry. Ale je tady také nutnost seznámit se s historickým i současným kontextem tohoto divadla. Přece jen bude mi propůjčeno něco, co se tvořilo sto let a bude pokračovat minimálně dalších sto let po mně. Musím se seznámit s tím, kdo k nám chodí, na co jsou ti lidé zvyklí a jakým směrem lze jít vpřed. To všechno vyžaduje čas. Nejsem příznivcem razantních změn. Jsem příznivcem pozvolného spění. Dobře vím, co to obnáší. Žádné divadlo nemůže skončit tam, kde chce začít. Mám-li něco zavedeného, tak i kdyby moje představa byla ostře vyhraněná, jako že není, ale kdyby byla, nemohl a neměl bych realizovat změny prudce a bez přípravy, nebo řekněme bez varování.

Víte, do čeho jdete?

Na takhle jednoduchou a zároveň složitou otázku se těžko odpovídá. Nevím vše. To, co nevím, mě zajímá. Pouštět se do čehokoliv, co má smysl, a to jak v divadle, tak v životě, to musí obsahovat nějaká rizika. Jinak bychom se odsoudili dělat stále dokola jen to, o čem si myslíme, že to již umíme a ovládáme. V mém případě, ale i v případě souboru, ve kterém v těchto chvílích dochází k určitému zbystření, což je způsobeno faktem, že jsem v NDM dosud na žádné inscenaci nepracoval, musím tu jejich zvědavost a pozornost přetavit v nějaký tvůrčí adrenalin. V něco, co bude ku prospěchu souboru a publika. Takže nevím úplně vše, ale dokážu odhadnout rizika, což je doufám poměrně dobrá výbava.

Teď se vás pokouším vyfotit a můj fotoaparát vás odmítá zaostřit. Vy jste nezaostřitelný. Nejste virtuální?

Teď už možná ano. Woody Allen má jeden takový film o herci, kterého nelze zaostřit. Ten herec přijde domů a nejde v pohledu na něj zaostřit. Celá rodina jde k doktorovi, a doktor rozdá rodině brýle, které tatínka zaostří, aby z něj ostatní neměli mořskou nemoc.

Ptal jsem se, jestli víte, do čeho jdete proto, že režiséři vaší generace se většinou velkým divadelním sálům a rozlehlým jevištím vyhýbají…

Velký prostor je krásný a divadlo s ním umí dělat zázraky. Já mám takový pocit, že se u nás vytrácí velikost divadla. Pracoval jsem v Polsku a myslím, že jejich divadlo není zdaleka tak vykořeněné jako naše. Má společenskou váhu, je na něj kladena zodpovědnost, umělecké vzdělání je na mnohem vyšší úrovni. Přesto k nám celá řada polských divadelníků vzhlíží. Jen si myslím, že vzhlíží k něčemu, co už se neučí nebo se to už nenosí. Často slýchám od mladých herců, že netouží po angažmá ve velkém divadle, ale touží se dostat do Prahy na volnou nohu. Neříkám, že se tam neodehrávají zajímavé věci. I recenzenti jsou dnes pozornější vůči malým scénám a experimentálním jednorázovým projektům. Velké divadlo, to je ale syntéza všech řemesel, které k velkému divadlu potřebujete. Základem je ovládnout velký prostor. Malá divadla, to je tak trochu jiná disciplína. Ta velká divadla jsou tady proto, že dokáží, a měla by to umět, udržet na repertoáru pestrou škálu žánrů. Žánr dnes jakoby začínal být sprostým slovem. Crazy komedie, to už v Praze ani skoro nemůžete říct nahlas. V tu chvíli jste mezi stoupenci „gerontských žánrů“. Ale tady jsme u řemesla. Člověk musí být schopen jeden večer zahrát ejchuchů, ejchuchů, druhý večer Hamleta, ale třetí večer pro padesátku diváků Tenesseeho Williamse. To je třeba ctít. V tom je velikost a náročnost divadelního řemesla.

Jde ale přece také o to, že na jediném představení v hledišti Divadla Jiřího Myrona, je-li plno, oslovíte šest stovek lidí. Máte v kontextu těchto faktů představu o tom, jaké hry a jaká témata byste chtěl v Ostravě inscenovat?

Divadlo Jiřího Myrona, to je skutečně specifický prostor. Vyžaduje větší dávku vstřícnost vůči publiku.

Tak co tam chcete hrát?

Chci zaplnit hlediště i jeviště velkými příběhy. Konkrétní tituly vám teď ještě říkat nechci. Důraz bude kladen ale také na to, aby připravovaná věc byla souborově výhodná. Aby nefungovala pouze navenek, ale i dostředivě do souboru. To znamená neuvádět příliš často tituly pro padesát figur, kdy několik herců pak jen jednou přejde přes jeviště. Chci nabízet herecké příležitosti všem členům souboru. Také tu musí být aktuální důvod, proč zrovna tu kterou inscenaci realizovat. Uvedené tituly by měly spolu vytvářet nějaký dramaturgický kontext. Budu stavět sezóny v kontextových řadách. A budu zvát režiséry, o kterých jsem přesvědčen, že tady zanechají dobrou práci se souborem.

Mluvil jste o žánru. NDM před několika lety zařadilo do repertoáru bulvární komedii Habaďůra. Patří takové tituly na jeviště největšího ostravského divadla?

Patří. Samozřejmě jde o to, jak je taková věc udělána. Jsou to celosvětové úspěšné hry a ty nejlepší z nich se budou hrát i za sto let. Myslím si, že tyhle hry obsahují obrovské množství humoru, ale nejsou v nich vtipy. Jsou to situační komedie, ne přehlídka gagů. Hlavní figury prožívají životní drama a publikum se skvěle baví. To je sadistická rovnice. U tohoto žánru platí: Bez utrpení na jevišti není zábava v hledišti. Je to jeden z těžších žánrů, herci musí opustit svou přirozenou střední polohu a odevzdat skutečně fyzický výkon, jsou to hry velmi náročné na dynamiku, tempo a rytmus. Když se k tomu přistoupí poctivě a vykročí se tou nejtěžší cestou, může to být opravdová podívaná.

Co složení souboru? Je na soupisce všechno, co vzhledem k hereckým a lidským typům potřebujete?

Myslím že ano. Nepochybuji o kvalitách jednotlivých členů. Soubor je sestaven z výborných herců. Nejeden z nich by v dalších ostravských divadlech zajisté fungoval coby vůdčí herecká osobnost. Samozřejmě teď se zrovna zabývám otázkou, zdali máme nějaké skuliny ve složení souboru vzhledem k tomu, co zamýšlíme dělat. A jsem přesvědčen, že máme v souboru zejména co se komediální roviny týče skrytý a doposud neobjevený potenciál.

Nově nastupující šéfové činohry si většinou s sebou přivádějí své dramaturgy. Vy ale ne, máte tady nově nastupujícího dramaturga Adama Golda a Sylvii Rubenovou, která už tady působí více let. Nechtěl jste svého dramaturga/dramaturgyni?

Nějaké představy jsem měl. Ale byli to lidé, kteří se nemohli rozhodnout podstoupit to zásadní rozhodnutí a přestěhovat se tady. Nová posila činohry dramaturg Adam Gold vzešel z výběrového řízení při naprostém konsensu všech členů výběrové komise. Myslím si, že pokud jsem si svého dramaturga nepřivedl, tak tady svého dramaturga poznám.

Noblesní odpověď. V rozhovoru s Adamem Goldem, který byl publikován na Ostravanu, on sám říká, že by v Ostravě chtěl uvádět tituly s aktuální a závažnou společenskou tématikou. Co je pro vás v tuto chvíli aktuální společensky závažné téma?

Aktuální je vše, co je lidské. Je to velmi obecný pojem. Našli bychom aktuální téma téměř v každé hře. Já vnímám aktualitu jako téma, které momentálně ve společnosti rezonuje. Divadlo by pak mělo nabízet výklady tohoto tématu. Teď jsem nazkoušel v Komorní scéně Aréna Havlovo Vyrozuměmí. Na té hře je nejhorší to, že je stále aktuální

Jestli vám dobře rozumím, ta aktuálnost je v tom, že v době, kdy hra vznikla, jsme si mysleli, že společnost se nějak vyvine, a to, o čem je, už nebude platit?

Tak nějak. Je to o prázdných frázích, o malých a velkých vinách. V osmdesátých letech se sám Havel vyjádřil v tom duchu, že by si přál, aby se to už nehrálo, že už by neměl být důvod to hrát. A vidíte, ten důvod tady stále je, což je svým způsobem tristní. Ta hra je tragicky aktuální. Ale zpátky: já myslím, že vím, jak to Adam Gold myslel. Že každá hra musí mít nějaký dráp. Ne že musí být dravá a progresívní. Prostě měla by se dotknout publika, vzbudit v něm uvažování.

A co politická role divadla? Existuje?

Nejen že existuje. Já myslím, že divadlo tu roli plnit má. Když divadlo nemá ve společnosti pozici, že může do těchto věcí zasahovat, je něco špatně. Nedávno jsem zkoušel ve městě Opole v Polsku, a tam se mne ptali, jaký je rozdíl mezi českým a polským divadlem. A já jsem zjistil, že v Polsku je divadlo důležité. Strach vládnoucí strany z toho, co se v divadle odehrává, je velký. Protože divadlo v polské společnosti stojí hodně vysoko. Myslím si, že kdyby po volbách pan Zeman a pan Babiš zašli do nějakého našeho divadla, odešli by s klidem s tím, že tam se nepřítel neskrývá. Existuje taková slavná černobílá fotografie, na které je hlediště pražského Národního divadla plné herců podepisujících Antichartu. Já si neumím představit, kdo by v tom hledišti musel sedět dneska, aby ta fotka šla na titulní stranu novin.

Tu fotografii spíše udělalo její téma než ty slavné tváře. Takže jsme znova u toho: jaké je podle vás aktuální závažné téma? O čem by se mělo dnes hrát?

O pravdě. Protože osobně vnímám jednu ze zásadních příčin možná nadcházejícího konce evropské civilizace, který já vidím v kontextu několika příštích generací. Ten nepřijde v důsledku nějakého jaderného výbuchu. Ten přijde v symbolickém kontextu v důsledku toho, že zmizí pravda. Že se dostaneme do spirály, ve které nikdo nebude věřit nikomu, ve které se pravda stane staromódní lehkou děvou, která už byla tolikrát s každým, že už nikoho nezajímá. Přesto je každý pyšný, že ji měl alespoň jednou.

Tím jsme se dostali k další roli divadla, výchovné a vzdělávací. Mělo by Národní divadlo moravskoslezské hrát pro děti a mládež?

Určitě ano. Mělo by vytvářet živé debaty a umožňovat setkávání různých generací a názorových skupin. Kousek od nás je sídlo společnosti PANT, naproti je filozofická fakulta, jsme v dobré společnosti, tak proč toho nevyužít? Linie doprovodného programu v nadcházejícím roce stoletého výročí založení Československa by to měla mít na zřeteli.

Co budete režírovat ve své první sezóně na vašem novém působišti?

Hru Řeči léčí, kterou uvedeme na velké scéně Divadla loutek, protože Divadlo Jiřího Myrona bude v rekonstrukci. Můj nástup do NDM tedy jde přes jeviště Divadla loutek.

Tak ať se vám v Ostravě líbí a daří.

Díky.